Neměla jsem u sebe žádné zbraně. Neměla jsem pouta, bič ani žádné posily čekající v záloze. Byla jsem uvězněná v jeho ložnici a neměla jsem kudy uniknout. Jediné, na co jsem se mohla spolehnout, byly mé holé ruce a čistý pud sebezáchovy. Vrhla jsem se na něj. Vymrštila jsem pěsti a mířila na jeho čelist. Kopala jsem ho do kolen. Zarývala jsem mu nehty do hrudi. Vrhla jsem proti němu všechno, co jsem měla v arzenálu, zoufale odhodlaná srazit ho k zemi. Klouby prstů mi zapraštěly o jeho zatnuté svaly. Bylo to, jako bych bušila do masivní cihlové zdi. Ani necukl. Neudělal ani krok zpět. Jen tam stál a tyčil se nade mnou v tlumeném měsíčním světle. Jeho rudé oči planuly divokým, děsivým hladem. Tesáky zachytily slabé světlo – smrtící příslib toho, co mělo přijít.

„Bojovná. To se mi líbí,“ zavrčel temným, pobaveným hlasem.

Vrhl se vpřed. Jeho mohutné prsty sevřely má křehká zápěstí jako železná pouta. Pokusila jsem se ruce vytrhnout, kroutila jsem rameny, ale jeho sevření bylo nepovolné. Odtáhl mě přes hustý koberec a hrubě mě srazil na postel. Odrazila jsem se od matrace a jemná měkkost peřiny pohltila mé tělo. Než jsem stihla uniknout, zavalilo mě jeho těžké tělo. Přitiskl mě zády k matraci. Lapala jsem po dechu a otočila tvář na stranu. Odmítala jsem se setkat s jeho děsivým, žhnoucím pohledem.

„Co jsi sakra zač? Sériový vrah s fetišem na upíří cosplay?“ vyjela jsem na něj a hruď se mi zvedala těžkým oddechováním.

Hluboko v hrudi mu zavibroval tichý, temný smích. „Ty to opravdu ještě necítíš?“

Zmateně jsem svraštila obočí. Donutila jsem se otočit hlavu zpět a pohlédnout do těch hladových rubínových očí.

„Co mám cítit?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Jiskry.“

Jiskry? V hlavě se mi v panice honily myšlenky. Měl v plánu mě zabít proudem? Co to hrál za zvrácenou hru?

„Podívejte se, pane Kingstone, můžete mě nechat jít a nezabíjet mě. O dnešní noci se nezmíním, ani slovo. Jediné, co chci, je, abyste mě odsud nechal odejít bez újmy,“ prakticky jsem žadonila a snažila se zachovat klidný, racionální tón.

Jeho tvář se sklonila blíž, zůstala jen pár centimetrů od mé. Horko sálající z jeho kůže bylo dusivé. Jeho široká hruď se těsně přitiskla k mé a zachvěla se, když ze sebe vydal hluboké, kosti drtící zavrčení.

„Nechat tě jít? A proč bych to dělal, když patříš mně.“

Přenesl svou obrovskou váhu. Uvolnil jedno mé zápěstí a jedinou mohutnou rukou mi pevně přišpendlil obě paže nad hlavu. Jeho volná ruka klesla dolů. Přejel klouby prstů po odhalené, holé kůži mého břicha. Páteří mi projelo nesnesitelné, intenzivní zachvění slasti. Ten pocit byl opojný a od základu špatný. Vzápětí se však potěšení proměnilo v ostré, řezavé bodnutí. Sunul ruku níž. V naprostém šoku jsem sklonila bradu, abych se podívala. Přímo z konečků prstů mu vyrůstaly dlouhé drápy ostré jako břitva. Drásaly mi kůži a zanechávaly za sebou bledé, pálivé rýhy. Neměl na sobě kostým.

V hrudi mi vybuchla skutečná panika. Jeho obludná ruka se nepřestávala pohybovat a nebezpečně mířila dolů k lemu mých kalhotek. V hlavě se mi naráz rozezněly všechny varovné zvony. Hnána čistým adrenalinem jsem přitáhla kolena a vší silou do něj nohama vrazila v pase. Náhlý pohyb ho zaskočil natolik, že jsem se dokázala vyprostit. Vyškrábala jsem se z matrace. Couvala jsem vrávoravým krokem, dokud má páteř nenarazila na studenou stěnu ložnice. Přinutila jsem se stát na roztřesených nohou. Hruď se mi divoce dmula. Pod kůží mi stále pulzovala zrádná, nepřirozená touha po jeho doteku a prosila mě, abych se vrátila na postel, ale potlačila jsem ji. Odmítala jsem být před tímto netvorem zranitelná.

„Nesahej na mě!“ zasyčela jsem vztekle se zaťatými pěstmi.

Nepronásledoval mě. Seděl na okraji postele a sledoval, jak těžce lapám po dechu. Na rtech se mu usadil pomalý, nebezpečný úšklebek. Z hloubi hrudi se mu ozvalo majetnické zavrčení.

„Budu se dotýkat všeho, co je moje.“

Zaťala jsem čelisti. Z toho slova se mi dělalo zle. Celý život mě někdo ovládal, dělala jsem rohožku lidem, kteří tvrdili, že mě vlastní. Zpražila jsem ho pohledem plným čistého vzdoru.

„Nejsem a nikdy nebudu tvoje.“

Ta vzdorovitá slova okamžitě zpečetila můj osud. Pohnul se oslepující rychlostí. Než jsem stačila mrknout, Kaelen zaútočil. Srazil mě zpátky na matraci a vyrazil mi dech z plic. Hravé, predátorské pobavení z jeho tváře zmizelo. Rysy mu zkroutil čistý, bestiální vztek. Oči mu vzplály ještě jasněji a plály vražedným úmyslem. Křečovitě jsem zavřela oči. Přestala jsem bojovat. Naposledy jsem se třaslavě nadechla a plně se připravila na to, že mě ta stvůra, která bývala mým generálním ředitelem, roztrhá na kusy.

Do boku krku se mi zařízla ostrá, nesnesitelná bolest. Nešlo o pouhé označení. Silné, jako břitva ostré tesáky se zaryly hluboko do mého masa a dřely o svaly. Přímo z jeho zubů mi do žil vystříkl tekutý oheň. Jed se okamžitě rozšířil a rozhořel se v každém jednotlivém nervu mého těla. Ohnivá agonie se mi z hrdla prohnala páteří a pálila až ke konečkům prstů na nohou. Prohnula jsem se v zádech a odlepila se od postele. Plíce mi vypověděly službu. Vytlačila jsem jedinou zoufalou slzu. Bojovala jsem s dusivými mukami a kousala se do jazyka, abych nekřičela. Držel mě přišpendlenou k lůžku a tiskl obličej k mému krvácejícímu krku. Z hrdla se mu vydralo zlostné, divoké zavrčení, když konečně odtrhl zkrvavené zuby od mé kůže.

Tělo mi ochablo. Zhroutila jsem se do prostěradel, paralyzovaná spalující agonií mnohem horší než pekelný oheň. Jed se v mém krevním oběhu násobil. Už jsem tu bolest nedokázala zadržovat. Otevřela jsem ústa a vydala ze sebe syrový, krev tuhnoucí výkřik. Divoce jsem sebou házela v měkkém povlečení. Nohama jsem kopala kolem sebe. Rukama jsem drásala prázdný vzduch. Kroutila jsem se a svíjela ve snaze uniknout neviditelným plamenům, které mě stravovaly zevnitř.

Děsivá, tíživá přítomnost mého šéfa z mého boku náhle zmizela. Vzduch se zachvěl a já zůstala na matraci sama. Byla to malá milost. Zavřela jsem oči a modlila se za smrt. Žadonila jsem, aby mi srdce prostě přestalo bít a to neúprosné mučení skončilo.

Mé zběsilé házení sebou pomalu ustávalo. Svaly vyčerpáním vypověděly službu. Ležela jsem bez hnutí na posteli, ale vnitřní bolest jen exponenciálně sílila. Prožírala se mi žilami. V uších mi znělo hlasité, ohlušující pískání, které přehlušilo zvuk mého vlastního přerývaného dechu. Okraje zorného pole mi potemněly. Přivalila se těžká, uklidňující prázdnota, aby si mě nárokovala. Temnota pohltila mé vědomí a ovinula se kolem mě v hustém, dusivém objetí. Utěšila mou vyděšenou mysl a jemně mě donutila k naprosté poddajnosti. Odevzdala jsem se té těžké přikrývce nicoty. Byla jsem přesvědčená, že tohle je konec. Můj poslední okamžik jakožto Sienny, té ušlápnuté rohožky, a můj poslední okamžik naživu.