POHLED MAEVIE

Ticho, jež po přerušení hovoru dolehlo na rozlehlé sídlo Drakosových, v sobě neslo tíživou, dusivou váhu. Připadalo mi jako hmatatelný tlak drtící mé plíce, nutící mě vydechovat vzduch v mělkých, trhavých nádeších. Seděla jsem bez hnutí u dlouhého jídelního stolu z leštěného dubu a nepřítomně hleděla před sebe. Zrak mi bez hnutí tkvěl na nečinném, temném povrchu komunikační destičky, jež ležela vedle mého nedotčeného talíře s večeří.

Torin přísahal, že je na severní hranici. Tvrdil, že až po uši vězí v řešení kritických územních střetů se smečkami vyvrhelů, a ujišťoval mě, že jeho povinnosti vyžadují absolutní soustředění. Přesto mi poslední přenos z jeho strany dál dozníval v ozvěnách mé mysli jako ohlušující umíráček.

*Tatínku… Maminka říkala, že mi máš jít pomoct tvarovat figurku z hlíny.*

Ta nevinná slova se mi v hlavě opakovala v trýznivé smyčce.

Bez varování se komunikační kámen ležící na stole znovu rozzářil.

Pulzoval slabým, stálým modrým světlem, jež vrhalo strašidelné stíny na stříbrné příbory a netknuté jídlo. Torin zahájil příchozí spojení. Zatajil se mi dech a v hrdle mi uvízlo tiché zalapání. Má vnitřní vlčice pod povrchem kůže neklidně přecházela. Srst se jí ježila na hřbetě a její syrové instinkty přešly do stavu těžké, chaotické pohotovosti. Položila jsem třesoucí se ruku na hladký, chladivý povrch kamene, abych magické spojení přijala.

Pootevřela jsem rty, abych promluvila, zoufale toužící vychrlit skrze spojení tucet požadavků.

Než jsem však stačila vypravit jedinou hlásku, skrze šum reproduktoru pronikl hlas.

Nebyl to Torin.

„Tatínku?“

Otevřenou frekvencí zazněl mladičký, jemný hlásek. Tón byl zdrcujícím způsobem sladký, vysoký a naprosto nevinný.

Ztuhla jsem na místě, neschopná vpravit do vyhladovělých plic kyslík. Prsty se mi křečovitě sevřely a tupé nehty se zaryly do vyřezávané hrany dřevěného stolu tak silně, až mi klouby zcela zbělely.

„Tatínku, vrátíš se?“ zeptala se holčička do přijímače.

Otevřenou linkou se táhl okamžik těžkého, drtivého ticha. Z druhého konce jsem zaslechla slabé, vzdálené zašustění látky.

Pak se v pozadí ozval Torinův povědomý, ukázněný baryton. V jeho hlase chyběl onen přísný, autoritativní tón, jejž používal se mnou a svými válečníky. Zněl něžněji a měkčeji, než jak jsem ho za všechny ty roky našeho soužití kdy slyšela.

„Zavolám ti později.“

Cvaknutí.

Spojení utichlo. Modrá zář kamene vybledla zpět do neživé, matné černi.

Hleděla jsem dolů na chladnou komunikační destičku a nedokázala ani mrknout. Přerušil spojení sám v tom samém okamžiku, kdy si uvědomil, že dítě volalo přes jeho soukromý kanál. Zdálo se, jako by se rozlehlé, prázdné síně alfova sídla kolem mě rozpínaly a natahovaly se do nekonečné, vyprahlé pustiny.

*Tatínku.*

To jediné slovo drásalo mou hruď a rvalo hluboké, hnisající rány, jež jsem se celá léta snažila sešít. Během pěti dlouhých let našeho svazku Torin ani jednou nepromluvil o otcovství s vřelostí. Tématu dědiců se zcela vyhýbal a rázně odmítal mé jemné náznaky o rozšíření naší rodiny. K našemu tělesnému spojení přistupoval spíše jako k holé povinnosti než k aktu zrozenému ze skutečné touhy a opouštěl mé lože ve chvíli, kdy splnil svou povinnost. Dožadoval se odstupu, prostoru a tiché, poddajné Luny. A přesto tu bylo malé dítě, které ho oslovovalo jako svého otce se samozřejmou, nepopiratelnou důvěrností.

Má vnitřní vlčice se stáhla hluboko do temných koutů mého podvědomí. Kňučela do prázdnoty – zraněná, zavržená a prudce nedůvěřivá.

Pouto druhů mezi mnou a Torinem bylo vždy napjaté, napnuté k prasknutí jeho vypočítavým citovým odstupem. Nyní se zdálo zcela přetržené. Přes toto pouto v mé mysli s třesknutím padla mohutná, neproniknutelná zeď z tlustého ledu, jež odřízla jeho energii i přítomnost.

Kolena se mi pod nesnesitelnou tíhou té zrady podlomila. Svezla jsem se z těžké dřevěné židle a klesla přímo na holou kamennou podlahu uprostřed potemnělé síně. Syrová, nepopiratelná realita se mi zřítila na bedra s ničivou silou laviny.

Torin nebyl na severní hranici. Nechránil naše území. Hověl si v tajném, poklidném rodinném štěstí s Vanyou Kaelenovou a jejich dítětem. Žil ve stínech celý paralelní život a budoval soukromé rodinné zázemí, z něhož jsem byla naprosto vyloučena.

Hruď se mi dmula, jak se hráz zadržující můj žal roztříštila. Ramena se mi divoce třásla a já se zhroutila v trýznivém, osamělém vzlykání. Bolestné zvuky mého pláče se odrážely od vysokých klenutých stropů sídla. Oplakávala jsem pět promarněných let svého života a stírala si horké slzy smáčející mé bledé tváře. A víc než to – plakala jsem pro nevinný život skrytý hluboko ve mně.

Pevně jsem oběma pažemi objala své břicho a schoulila se nad kamennými dlaždicemi. Truchlila jsem pro nenarozené vlče, jež tiše rostlo v mém lůně. Pečlivě jsem si tento večer naplánovala, abych se s ním o tu novinu podělila. Připravila jsem jídlo a čekala na jeho návrat v naději, že naše vlastní vlče konečně překlene tu prohlubující se propast mezi námi. Místo toho jsem seděla sama v mrazivé tmě a oplakávala rodinu, která ve skutečnosti nikdy nebude existovat.

Hodiny se vlekly a temnota na noční obloze houstla. Stříbřité měsíční světlo pronikalo vysokými okny a vrhalo dlouhé stíny na podlahu jídelní síně. Chaotická bouře žalu pomalu vyschla. Zoufalé kňučení mé vlčice utichlo a vytratilo se v hlubokou, mrazivou otupělost, jež mi zmrazila krev v žilách.

Položila jsem ruce na podlahu. Hřbetem potlučené ruky jsem si z obličeje setřela zaschlé, lepkavé slzy a přinutila se vstát.

Údy mi připadaly neuvěřitelně těžké a olověné, avšak mlha halící mou mysl krystalizovala v absolutní nehybnost. Otočila jsem se k jídelnímu stolu zády a pomalu vyšla z místnosti; mé kroky v prázdném panském sídle zněly nepřirozeně hlasitě.

Přešla jsem velkolepou galerii a strnula přímo pod mohutným olejovým portrétem své zesnulé matky.

Její klidné, pronikavé šedé oči na mě shlížely z tahů štětce na plátně. Umělec bezchybně zachytil její nezdolnou sílu.

„Řekla bys mi, abych se postavila na nohy,“ zašeptala jsem nahlas k portrétu.

Hlas jsem měla po hodinách pláče chraplavý, ale v jeho podtónu se začínala rýsovat ocelová pevnost.

„Tohle by tě nezlomilo.“

Vyslovená vzpomínka na její divokou sílu ukotvila cosi hluboce roztříštěného v mé hrudi. Zhluboka, uklidňujícím způsobem jsem se nadechla a narovnala ramena i záda. Má vnitřní vlčice zvedla mohutnou hlavu a setřásla plášť odmítnutí. Byla ostražitá, bystrá a připravená k boji.

Nebudu se za Torinem honit. Nebudu žebrat o drobky náklonnosti od muže, jehož srdce patří jinam. Nebudu se plazit v prachu pro vysvětlení, které si nezasloužím. Pokud ve stínech této smečky hnije nějaká odporná pravda, vykročím přímo na denní světlo a pohlédnu jí do tváře na vlastní oči.

Druhého dne brzy ráno na mě velkolepé kamenné zdi sídla působily jako dusivá kamenná klec. Neschopná dál dýchat ten zatuchlý, prázdný vzduch, vyklouzla jsem dlouho před východem slunce postranními dveřmi. Vydala jsem se k nejzazší hranici území smečky Drakosových. Ranní vzduch v sobě nesl svěží, kousavý chlad, jenž bodal do kůže a držel mé vířící myšlenky při zemi.

Se svou nejbližší přítelkyní Niou jsem se setkala u linie stromů, kde se hustý severní les střetával s otevřenými výcvikovými loukami.

Nia čekala poblíž dravého potoka. Otočila se ve chvíli, kdy jsem vystoupila z hustého podrostu. Ostře pohlédla na mou bledou tvář. Její bystré oči zaznamenaly tmavě fialové půlměsíce kruhů pod mýma očima i mé mírně oteklé rty. Na čele se jí okamžitě usadila nevyslovená starost.

„Vypadáš vyčerpaně, Maevio. Co se stalo?“ zeptala se Nia a zkrátila vzdálenost mezi námi.

Natáhla se a pevně sevřela mé studené ruce ve svém teplém stisku.

„Špatně jsem spala,“ odpověděla jsem tiše a odvrátila zrak od jejího pronikavého pohledu.

Zatím jsem nebyla ochotná rozpoutat ten příval bolesti. Vyřknout ta slova nahlas tady na čerstvém vzduchu by zpečetilo skutečnost o Vanye a tom dítěti a roztříštilo poslední tenkou stěnu sebeovládání, jež mě držela pohromadě. Potřebovala jsem hlubší tajemství střežit, abych ochránila svůj vlastní křehký rozum.

Nia dlouhou chvíli zkoumala můj odtažitý výraz. Vycítila břitké hranice, jež jsem přes noc vztyčila, abych se ochránila. Místo aby se vyptávala a rýpala v čerstvých ranách, jež jsem ještě nebyla připravená odkrýt, jemně mi stiskla prsty a pustila mé ruce. Sáhla do obnošeného koženého měšce pevně uvázaného u pasu.

Vytáhla jednoduchý, pevně spletený náramek. Byl navlečený z vyleštěných, břidlicově šedých korálků, jež vyzařovaly jemné, rytmicky pulzující teplo.

„Tohle jsem vyrobila pro tebe.“ Nia přistoupila blíž, vzala mě za zápěstí a zapnula kovovou sponu těsně k mé kůži. „Je to vlčí kámen. Uzemňuje tvou vnitřní vlčici a udržuje tvé citové výkyvy v klidu. Nos ho. Až na tebe dolehne tlak smečky, pomůže ti víc, než si myslíš.“

Bříšky prstů jsem přejela po hladkých, zaoblených chladivých kamenech. Okamžitě jsem ucítila, jak jejich magické, uzemňující vibrace prosakují skrze pulzní bod a balí mé roztřesené nervy do konejšivé přikrývky hutné energie.

„Děkuji, Nio,“ zašeptala jsem a hleděla na šedé kameny.

Energie vlčího kamene se usadila hluboko v mé kůži a vytrhla mě z vířících temných myšlenek. Les utichl, ranní vánek nabíral na síle a šustil ve vysokých korunách borovic vysoko nad našimi hlavami.

Když se však vítr stočil a udeřil mě přímo do tváře, má vlčice náhle ztuhla.

Trhla hlavou vzhůru a v divokém záchvatu náhlé agrese se vrhla proti mým žebrům. Uklidňující magie náramku zakolísala pod pouhou vahou jejího řvoucího instinktu. Zachytily jsme těžký, nezaměnitelný pach, jenž se v ranním větru prudce přivalil k nám.