MAEVIA

Stála jsem u okna ještě dlouho poté, co Torin odešel z mé komnaty. Na okenních tabulkách ulpíval mráz a zamlžoval temné borovice území smečky Drakos, které se táhly do noci. V pokoji vládlo ticho. Tíživá váha jeho předchozího pokárání visela ve vzduchu a chladila mě na kůži. Má samota však měla krátké trvání. Sotva uplynulo deset minut, mosazná klika se otočila a těžké dřevěné dveře se znovu otevřely.

Torin stál v prahu. Jeho široká ramena vyplňovala rám, postoj měl strnulý. Čelist měl zaťatou do tvrdých, neústupných rysů. V jeho držení těla tentokrát nebyla ani stopa po váhání, žádné předstírání snahy věci urovnat.

„Ještě jsem neskončil,“ přikázal. Jeho baryton prořízl tichý pokoj.

Pomalu jsem se k němu otočila a nechala ruce volně spuštěné podél těla.

„Takhle už s Vaňou mluvit nebudeš,“ řekl Torin. Popošel blíž a vyzařoval z něj chlad nesmiřitelnosti. „Zpochybnila jsi její postavení před služebnictvem. Pod touto střechou se to už nikdy nestane.“

Pohlédla jsem do jeho zatvrzelých očí a odmítla ustoupit před jeho hrozivým stínem. „Pouze jsem jí připomněla své postavení.“

„A já ti řekl, že v tomto domě je bezvýznamné,“ odsekl. „V tomhle mou trpělivost nepokoušej, Maevio.“

Dívala jsem se na něj a vnímala nesmírnou, mrazivou rozlehlost citové propasti, která nás dělila. V jeho tmavých očích nebylo ani zrnko tepla, ani kousek pouta družství, jež kdysi spojovalo naše duše. Bylo snadné dát mu poddajnost, kterou žádal. Nic mě to nestálo, když teď mé srdce bylo od jeho zcela odtržené.

„Rozumím,“ odpověděla jsem tiše.

To jediné slovo mu dalo to, co chtěl. Několik napjatých vteřin zkoumal mou netečnou tvář a čekal na obrannou jiskru, kterou po něm obvykle vrhala. Když žádnou nenašel, otočil se na patě a vykročil pryč. Práskl za sebou těžkými dveřmi, až se zachvěly panty. Byl slepý k faktu, že mě jeho vítězství posunulo za bod, odkud není návratu. Hluboko v mé duši praskla další kotva a odplula do zapomnění.

Následujícího rána na mě drtivě dolehla skutečnost mého vykořenění. Nečekala jsem, že k té proměně dojde s tak bezohlednou rychlostí.

Vteřinu poté, co jsem sešla po širokém schodišti do centrální obytné haly, zasáhla mé smysly těžká, vlezlá vůně Vani. Byla to dusivá květinová nóta, která přes noc ovládla celé panství. Už neulpívala jen v jednom vyhrazeném křídle. Její pach prosákl do mahagonových stěn, usadil se v plyšových kobercích a prostoupil samotný vzduch, který jsem dýchala. Má vlčice v hrudi ucukla a škrábala proti tomu nevítanému vpádu.

Její věci ležely na odkládacích stolcích v chodbě. Cizí vlněné plédy byly přehozené přes zdobený kožený nábytek v salonu. Změny to byly záměrné. Zastavila jsem se na prahu salonku a hrdlo se mi stáhlo, když mé oči přejely police. Křehké stříbrné rodinné klenoty, které jsem během pěti let v roli Luny leštila a aranžovala, byly odsunuty stranou. Na jejich místě se chaoticky rozvalovaly dřevěné hračky její dcery a nárokovaly si prostor, jako by tam patřily odjakživa.

Sídlo už nebylo mým útočištěm. Patřilo jí.

Koutkem oka jsem zachytila služebnou, která se zastavila u jedné z nových pachových stop a s tichou úctou urovnala tkanou deku. Neschopna dýchat ten dusivý vzduch ani o vteřinu déle jsem se otočila. Zcela jsem minula rušné kuchyně, popadla plášť a vyšla přímo ven do chladných lesů.

Ušla jsem míle skalnatým terénem hraničního hřebene a hnala se vpřed, dokud mě nepálily svaly. Štiplavý vítr mi šlehal vlasy do tváře, ale já ten bodavý mráz na rozpálené kůži vítala. Držel pod pokličkou vroucí bolest v mé hrudi. Pod koženými botami mi křupalo borové jehličí. Když jsem se konečně opřela o drsnou kůru vzrostlého cedru a v mrazivém vzduchu lapala po dechu, hladký komunikační kámen zastrčený za mým opaskem se rozzářil horkým modrým světlem.

Zadívala jsem se na svítící magickou runu. Torin.

Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, přitiskla na kámen palec a odpověděla.

„Kde jsi?“ ozval se okamžitě Torinův hlas. Byl ostrý, panovačný a úsečný. „Hlídky hlásily, že jsi opustila vnitřní pozemky. Vrať se. Hned.“

Sevřela jsem prsty kolem teplého kamene a zadívala se vstříc nekonečnému šedému obzoru.

„Ne.“

Magickým spojením zapraskal okamžik nebezpečného ticha.

„Maevio, tohle dětinské chování je zbytečné,“ vyštěkl Torin. „Na sídle máš svůj prostor.“

„Nemám,“ odpověděla jsem pevným hlasem. Zněl z něj ledový klid, který mě samotnou překvapil. „Nemám. Řekni mi, Torine, jaké je vlastně teď mé místo v tom sídle?“

Zaváhal. Ten zlomek vteřiny ticha byl hlasitější než jakýkoli řev. Dokazoval, že nemá žádnou skutečnou odpověď.

„Jsi má družka,“ prohlásil nakonec.

Ta slova zněla prázdně, postrádala jakékoli opravdové přesvědčení i vřelost.

„To je titul, Torine,“ oponovala jsem. Drásavá pravda se mi svobodně drala z hrudi. „Není to postavení. A rozhodně to není domov.“

„Dovoluješ slepým emocím, aby převážily nad rozumem,“ zavrčel. Jeho těžká autorita alfy vzplála skrz spojení a pokoušela se mě přitlačit k poslušnosti na míle daleko. „Přikázal jsem ti, ses okamžitě vrátila na sídlo.“

„Ne,“ zopakovala jsem.

Rychlým pohybem palce jsem spojení přerušila. Zářící modré světlo okamžitě zhaslo. Zdrcující, poklidné ticho prastarého lesa mě přišlo uvítat.

S vědomím, že se do dusivého sídla ještě nemohu vrátit, jsem si razila cestu hustým podrostem. Zamířila jsem hlouběji mezi stromy k odlehlému obydlí Nii. Žila stranou od hlavních enkláv smečky, její malou dřevěnou chýši skrývaly husté popínavé šlahouny a vysoké kapradí.

Když jsem dorazila, neobtěžovala jsem se klepáním. Otevřela jsem dveře.

Nia stála u hrubého stolu a přebírala sušené byliny. Jednou se podívala na mou bledou tvář a prázdné oči, pustila svazek z rukou a vtáhla mě dovnitř, aniž položila jedinou otázku. Zavřela těžké dřevěné dveře, zasunula železnou západku a vedla mě přímo k plápolajícímu krbu. Ovinula mé třesoucí se ruce kolem teplého keramického hrnku s bylinkovým čajem a poklekla vedle mě. Čekala v trpělivém, ohleduplném tichu.

Mezi námi stoupala pára a vlnila se ve vzduchu.

„Je něco, co jsem neřekla ani živé duši,“ pronesla jsem a upírala zrak na tmavou tekutinu.

Zvedla jsem hlavu a pohlédla do jejích ustaraných očí.

„Čekám jeho dítě.“

Nia zalapala po dechu. Oči se jí šokem rozšířily a zírala na mě, jako by se pod námi právě rozestoupila země.

„Torinovo štěně? A on to neví?“ zeptala se Nia ztišeným hlasem.

„Ne,“ odpověděla jsem a vydala dlouhý, roztřesený povzdech, který mi zachvěl žebry. „Zjistila jsem to v den jeho narozenin. Chtěla jsem mu to říct. Chtěla jsem věřit, že by to mezi námi všechno změnilo. Ale potřebovala jsem vidět, jak na tom doopravdy jsem, než přivedu dítě do jeho světa.“

Sklopila jsem hlavu a má ruka sklouzla z teplého hrnku, aby zakryla mé ploché břicho. Cítila jsem slabou, rozkvétající energii drobného života dřímajícího pod mou dlaní. Byla to jediná drahocenná věc, která mi na tomto území zbyla.

„Teď už to vím,“ zašeptala jsem do tichého pokoje. „Torin už si vybral jinou rodinu. Přijal do svého srdce jiné dítě a přivedl si je přímo k nám domů. Moje dítě tam nikdy nebude mít své právoplatné místo. Ani jako jeho dědic, a rozhodně ne jako jeho milované štěně.“

Nia popošla blíž a její výraz byl odhodlanější a divočejší, než jaký jsem u ní kdy viděla.

„Pak se musíš rozhodnout, co uděláš, Maevio. Nemůžeš tam zůstat.“

Opětovala jsem její divoký pohled a pomalu přikývla. Těžká pravda se usadila hluboko v mých kostech a neochvějně vytyčila můj směr. Už nebylo v co doufat. Už nemělo smysl čekat na druha, který mě už nahradil ve všem, na čem záleželo. Mé dítě si zasloužilo život bez toxického stínu.

„Už jsem se rozhodla,“ řekla jsem.

A tentokrát už nebude návratu.