Starobylé podlahové hodiny v hale odbily osmou. Clara přejela prstem po okraji porcelánového talíře; prst se jí na hladkém lemu lehce chvěl. Rozlehlý mahagonový jídelní stůl ve Vanceově vile byl bohatě prostřený. Lanýžové rizoto, pečené kuře na másle a bylinkách i mořský vlk připravený v páře vypouštěly do chladného vzduchu v místnosti lákavé vůně.

Clara měla na sobě na míru ušité černé smuteční šaty. Tmavá látka na její kůži působila těžce a těsně. Před několika hodinami se vrátila ze hřbitova. Obraz sypké hlíny dopadající na dědečkovu rakev měla stále vypálený před očima. Těžce polkla a potlačila dusivý žal, který jí svíral hrdlo. Příprava Dominicových nejoblíbenějších jídel byla jediný způsob, jak dokázala udržet ruce, aby se netřásly. Sama neměla ani pomyšlení na jídlo, ale vaření jí poskytovalo křehké rozptýlení od prázdné bolesti v hrudi.

Znovu pohlédla na nástěnné hodiny. Dominic zmizel hned po skončení pohřebních obřadů. Nenabídl ani jediné slovo útěchy jí ani jejím truchlícím příbuzným. Jen se otočil zády a zmizel ve svém autě s řidičem, zatímco ji nechal vrátit se do prázdné vily samotnou. Clara zaklepala bledými prsty o vyleštěné dřevo stolu. V žaludku se jí sevřel uzel úzkosti. Neměla ponětí, kdy se vrátí, a drahé jídlo rychle chladlo.

Vstala a uhladila si záhyby na tmavých šatech. Naklonila se nad stůl, aby zkontrolovala pokrmy, a poopravila rozložení stříbrných vidliček. Všechno pro něj muselo být dokonalé.

Těžké vchodové dveře cvakly a otevřely se. Mramorovou předsíní se rozezněly kroky.

Clara spěchala z jídelny. Dominic vstoupil do chodby a přinesl s sebou závan sychravého nočního vzduchu. Dokonale padnoucí antracitový oblek mu přesně seděl na ramenou. Jeho pohledná tvář byla maskou chladné lhostejnosti. Ani na ni nepohlédl, když si povoloval hedvábnou kravatu. Usmíval se zřídka, a když už, ten úsměv nikdy nepatřil jí. Clara byla na mrazivou atmosféru, která ho neustále obklopovala, zvyklá. Přistoupila k němu a natáhla ruku, aby od něj převzala vlněný kabát.

„Ahoj, miláčku. Naskytlo se v kanceláři něco důležitého? Myslela jsem, že zůstaneš v sídle a vyjádříš soustrast širší rodině. Proto jsi ze hřbitova odjel tak brzy?“

Dominic ustoupil, aby se vyhnul jejímu doteku. Sáhl do koženého kufříku, vytáhl tlustý svazek dokumentů a neurvale jí ho vrazil do hrudi.

„Vezmi si to. Rozvádíme se. Podepiš to. Hned.“

Clara zavrávorala o krok dozadu, když jí těžké papíry vklouzly do dlaní. Tučné černé písmo v horní části první stránky hlásalo *Dohoda o vypořádání rozvodu*. Svraštila obočí. Mozek jí zahalila hustá mlha, která jí bránila zpracovat výrazný text vytištěný na sněhobílých stránkách.

„Miláčku, jsi v pořádku?“

Dominic na ni hleděl mrtvýma, nehybnýma očima.

„Vypadám snad, že mi něco je?“

Clara ze sebe vydala dutý, nervózní smích a zavrtěla hlavou. Nevšímala si dokumentů ve svých rukou a znovu k němu vztáhla paži. Prsty sevřela rukáv jeho kabátu, aby ho odvedla do obývacího pokoje.

„Musíš být vyčerpaný. Prosím tě, posaď se na pohovku. Přinesu ti sklenici teplé vody. Podívej, strávila jsem celé odpoledne přípravou tvého oblíbeného pečeného kuřete a…“

Dominic jí paži z jejího sevření vytrhl. Vytrhl jí papíry z rukou a vrazil jí je přímo před obličej. Ostrý okraj tlustého papíru ji škrábl o tvář.

„Claro! Přestaň si hrát na hloupou. Rozvádíme se. Neumíš číst? Sbal si věci a vypadni z tohohle domu. Ani nepočítej s tím, že ode mě dostaneš jediný cent odstupného!“

Clara sebou při drsném tónu jeho hlasu trhla. Zírala na listy papíru natlačené před očima. Pohled jí sklouzl do pravého dolního rohu dokumentu. Dominic už své jméno podepsal ostrým, nekompromisním tahem pera. Hradba popření uvnitř ní se roztříštila. Myslel to vážně.

„To musí být šok z dědečkovy náhlé smrti. Vím, jak moc pro tebe znamenal. Prosím tě, uklidni se a promysli si to. Nerozvádíme se. To je jen krutý žert, že ano?“

Dominic měl k jejímu dědečkovi vždycky blízko. Clara se zoufale přesvědčovala, že mu zármutek dočasně zatemnil úsudek. Za poslední rok se k ní choval chladně, ale slovo rozvod z jeho úst až do dnešního dne nevyšlo.

Dominic se ušklíbl a hodil papíry na zem. Rozlétly se po drahém perském koberci.

„Pořád ze sebe děláš hloupou, co? Co sis předtím vlastně myslela? Vážně jsi věřila, že s tebou zůstanu svázaný do konce života?“

Clara cítila, jak se jí stahuje hrdlo. V očích se jí nahromadily slzy a horké jí stékaly po tvářích. Celý rok jejich manželství se přetrhla, jen aby se mu zavděčila. Plnila každé jeho přání. Spolykala urážky od jeho bohatých příbuzných. Snášela nekonečný posměch z jeho společenských kruhů. To všechno dělala s pošetilou nadějí, že se na ni její láska z dětství jednoho dne znovu podívá s láskou.

„Proč? Udělala jsem něco špatně? Miluji tě, Dominicu.“

Dominic ze sebe vydal drsný, posměšný úšklebek.

„A já tebe ne. Kdyby nebylo tvého umírajícího dědečka, nikdy bych s tebou nesouhlasil. Kdo v naší společnosti neví, žes mě té noci úmyslně omámila? Řekni mi, Claro. Proč jinak bych z vlastní vůle sahal na někoho tak odporného, jako jsi ty?“

To obvinění zapůsobilo jako zubatý nůž vražený do žeber. Události před sedmi lety, těsně před jeho promocí, mezi nimi všechno zničily. Jejich vztah klesl na samé dno a on ji vymazal ze svého života. Pak, na oslavě dědečkových narozenin minulý rok, se probudila v jeho posteli, aniž by si pamatovala, jak se tam dostala. Její rodina to okamžitě zjistila. Její dědeček Dominica donutil k sňatku, aby zachránil rodinnou reputaci. Clara si myslela, že to byl osudový zvrat. Myslela si, že je to její druhá šance získat jeho srdce zpět.

„Už jsem ti tisíckrát řekla, že jsem tě neomámila. Té noci jsme byli oba oběťmi. Jak můžeš vinu svalovat jen na mě?“

Clara vzlykala a její hlas se lámal v žalostný šepot.

Dominic na ni shlížel s neskrývaným odporem. Každý jednotlivý den tohoto manželství považoval za čiré mučení. Nenáviděl probouzení a pohled na tvář ženy, která mu zničila život. Na ten svazek přistoupil jen proto, že její dědeček byl nejlepším přítelem jeho vlastního zesnulého dědečka. Prostě jen čekal, až ten nemocný stařec konečně zemře. Teď, když byl pohřeb u konce, byla jeho povinnost splněna.

„Podepiš ty papíry. A koukej si sbalit ty své krámy a vypadnout z tohoto domu dřív, než se vrátím.“

Otočil se na patě a zamířil ke dveřím.

Clara padla na kolena. Studená mramorová podlaha jí narazila do kloubů. Vrhla se dopředu a pevně objala nohavici jeho oblekových kalhot.

„Dominicu, počkej! Prosím tě, tohle mi nemůžeš udělat. Nerozvádíme se.“

Zrak se jí zamlžil těžkými slzami. Tiskla jeho nohu s takovou silou, až hrozily modřiny, vyděšená, že pokud ho pustí, její manželství se rozplyne jako dým.

Dominic pohlédl dolů na ni, jak se mu drží nohy. Ret se mu zkroutil pohrdáním.

„Přestaň s tím ubohým hysterickým výstupem, než udělám něco, čeho budeš opravdu litovat. Podepiš rozvodové papíry a v tichosti odejdi. Můj právník dorazí později večer, aby dokumenty vyzvedl.“

Surově švihl nohou dozadu. Náhlý úder přerušil její sevření a odhodil ji vzad. Clara dopadla na tvrdou podlahu s tupým žuchnutím. Přes závoj slz sledovala, jak se za ním těžké vchodové dveře s prásknutím zavřely.

Dunivá ozvěna se rozezněla prázdnou vilou.

Clara ležela opuštěná na podlaze. Rozptýlené stránky rozvodové dohody ji obklopovaly jako napadaný sníh. Ostrý černý inkoust jeho podpisu se jí z koberce vysmíval. Měl to naplánované. Zatímco mu vařila jídlo a žehlila košile, on jen odpočítával dny, kdy na monitoru jejího dědečka naskočí rovná čára. To zjištění jí drtilo hruď. Celé to manželství byla jen prázdná, vykalkulovaná fraška.

V podbřišku ji náhle sevřela prudká, ostrá křeč.

Clara zalapala po dechu a schoulila se na koberci do klubíčka. Hlavu jí zaplavila vlna nesmírné závrati. Přepychová předsíň se před očima roztočila a ztratila ostrost. Přitiskla si třesoucí se ruku na břicho a bojovala s nepochopitelnou, bodavou fyzickou bolestí, zatímco se její srdce lámalo na milion neopravitelných kousků.