Co se to tu proboha dělo?

Valerie potlačila emoce za líbezný úsměv, vykročila kupředu a dřepla si na Hazelinu úroveň. „Ahoj, maličká. Ty jsi ale vstala brzy.“

„Táta musí do práce a my musíme být s ním. Nemohli jsme zaspat,“ odpověděla dívka nevinně.

Valeriino srdce sevřela nová vlna děsu. Dokonce i tón jejího hlasu byl tak podobný Clařinu.

‚Ne, ne, ne. Tohle se přece nemůže dít.‘

„Kolik je ti let,