Pneumatiky mi zakvílí o asfalt, ohlušující jekot přehluší veselý popový song vyhrávající z rádia. Svět za čelním sklem se promění v chaotickou, děsivou šmouhu zelených stromů a šedé silnice. Volant se mi vyškubne z rukou a vzpírá se jako živý tvor.

Vší silou dupnu na brzdový pedál. Zapřu se nohama a každou špetkou síly, kterou v sobě najdu, se snažím neovladatelné auto stočit na travnatý pás podél cesty. Bezpečnostní pás se mi nemilosrdně zařízne do klíční kosti a s trhnutím se zablokuje, jak auto sjíždí z asfaltu.

Kola narazí na nerovnou štěrkovou krajnici a zvednou oslepující, hustý oblak prachu. Kov hlasitě, protestně zasténá. Srdce mi buší do žeber tak zběsile, až mám pocit, že se mi z hrudi snaží vyrazit polapený pták.

A pak ticho.

Vůz se s trhnutím zastaví přímo uprostřed travnatého dělicího pásu. Sedím bez hnutí za volantem, klouby na rukou bílé, jak křečovitě svírám kůži. Dýchám mělce a trhaně. Trvá několik dlouhých vteřin, než mému mozku dojde skutečnost. Přežila jsem. Nenapálila jsem to do stromu ani jsem se nepřevrátila.

Povolím smrtící sevření volantu a poplácám se po pažích, po hrudníku, po nohách. Žádná krev. Žádné zlomeniny. Žilami mi tepe čistý adrenalin a ruce se mi nekontrolovatelně třesou. Podařilo se mi strhnout auto daleko od husté linie stromů a bezpečně mimo nebezpečí protijedoucích aut.

Sáhnu do kapsy, vytáhnu telefon a podívám se, kolik je hodin. V šeru na mě září podsvícený displej. Zamrkám a pokouším se ta čísla zpracovat. Patnáct minut. Sedím tu a tupě zírám na prach usazující se na kapotě už celých patnáct minut.

Zavrtím hlavou a donutím mozek znovu naskočit. Zapadající slunce vrhá přes palubní desku dlouhé, táhlé stíny. Za chvíli bude tma. Sedět sama v nepojízdném autě na špatně osvětlené silnici na okraji předměstí je hrozný nápad. Mám dost rozumu na to, abych ze sebe dělala snadný terč.

Vlhké letní horko mě udeří do tváře ve vteřině, kdy otevřu dveře a vystoupím do trávy. Jenom jsem jela domů ze směny. Zpívala jsem si s rádiem, přemýšlela, co si uvařím k večeři, a pak mě gravitace prostě zradila. Z toho nehorázného štěstí se mi točí hlava. Děkuji jakýmkoli šťastným hvězdám, které nade mnou drží stráž, že v protisměru zrovna nikdo nejel. Měla jsem k dispozici širokou, volnou krajnici, kam jsem to mohla stočit. Byl to zázrak maskovaný za obrovskou nepříjemnost.

Obejdu auto, abych zhodnotila škody. Je to malá čtyřkolka v zářivě nebesky modré barvě. Vypadá spíš jako kreslená buginka než jako seriózní teréňák, ale já ji k smrti miluju. Vždycky mě spolehlivě doveze z bodu A do bodu B.

Problém je křiklavě zřejmý, jakmile dojdu k přednímu nárazníku. Obě přední pneumatiky jsou na cucky. Zničené cáry černé gumy zplihle visí kolem kovových ráfků, vyfouknuté a nepoužitelné. Není divu, že to se mnou házelo jako na ledu. Zírám na tu spoušť a svraštím obočí.

„Jak se tohle proboha mohlo stát?“

Položím tu otázku prázdné silnici. Musela jsem najet na zastavovací pás s hroty nebo na obrovskou hromadu střepů. Přitom když jsem sotva před dvaceti minutami odjížděla z parkoviště u obchoďáku, pneumatiky byly v naprostém pořádku. Nic jiného nedává smysl.

Krátké, ostré zatroubení odtrhne mou pozornost od cárů gumy. Na silnici vedle mě zpomalí otlučený sedan téměř do kroku. Okénko spolujezdce sjede dolů a odhalí staršího muže se silnými brýlemi a laskavou, vrásčitou tváří. Nechá motor běžet na volnoběh a dívá se na mě s upřímnou starostí.

„Jsi v pořádku, děvenko? Nepotřebuješ pomoct?“

Chvíli studuji jeho výraz. Vyzařuje z něj dědečkovské teplo, nic z té plíživě nepříjemné energie, na kterou si samotná uvízlá žena dává přirozeně pozor. Mám pocit, že lidi odhadnout umím, a on vypadá neškodně. Přesto to raději zvládnu sama. Nasadím zářivý, uklidňující úsměv.

„Jsem v pořádku, děkuji. Jen mi bouchla pneumatika. Přijede pro mě táta, takže si nedělejte starosti.“

Prohodíme ještě pár zdvořilostních frází, načež starý pán pomalu přikývne, vytáhne okénko a odjede dál po silnici.

Opřu se o teplý plech dveří a odemknu telefon. Na displeji vyskočí tátova profilová fotka. Zmáčknu vytáčení a přiložím si reproduktor k uchu. Linka zazvoní jednou, dvakrát, třikrát. V žaludku se mi stáhne uzel. Táta mi hovory nikdy neignoruje. Je to policejní šéf a jeho výchozím nastavením mysli je přehnaně ochranitelská paranoia. Role svobodného otce v něm navíc tyto sklony za ty roky jen posílila.

Hovor se spojí s ostrým cvaknutím.

„Ahoj, Cassi-Cass.“

Polknu zasténání nad dětskou přezdívkou a protočím oči k pusté silnici. Někdy mám pocit, že ten chlap doopravdy zapomíná, že už jsem dospělá. Pořád se mnou mluví, jako bych nosila culíky a krabičku se svačinou.

„Ahoj, tati.“

Odpovím klidně a přezdívku přejdu. Možná za to můžu i já, když jsem mu to oslovování celá ta léta trpěla. Dělá mu potíže projevovat city a tyhle hloupé přezdívky jsou jeho hlavním způsobem, jak dát najevo náklonnost. Kdybych mu to vyčetla, jen bych se ho dotkla, a to nechci riskovat.

„Neplaš se, ale potřebuju pomoct. Bouchly mi gumy a sjela jsem ze silnice. Jsem v pořádku a do ničeho jsem nenarazila. Ale mohl bys pro mě přijet? Jsem hned u hlavní na tom travnatém pásu, víš kde. Budu muset zavolat odtahovku a sehnat nové gumy a nechci tu trčet po setmění.“

Mluvím nejklidnějším a nejvyrovnanějším tónem, jaký ze sebe dokážu vymáčknout, abych v něm nespustila panickou reakci policejního šéfa. Sama se ze všech sil snažím nepropadnout panice. Práce v obchodě sice zaplatí účty, ale moc prostoru na nečekané výdaje za opraváře nenechává. Výměna dvou pneumatik mi vybílí celé skromné úspory.

Na lince na zlomek vteřiny zavládne hrobové ticho. A pak se z reproduktoru ozve salva ostrých, sekaných kleteb.

„Ehm... tati?“

Sevřu telefon pevněji. Vím, že na stanici mluví jako dlaždič, ale přede mnou si dává pozor na jazyk. Když slyším, že kleje takhle bez servítek, znamená to, že jeho hladina stresu dosahuje maxima.

„Promiň, Cass. Už jedu. Jenom se to zrovna vůbec nehodí, to je celé. Nebudu mít čas tě hodit domů. Mám důležitou schůzku, takže tě budu muset vzít s sebou.“

Jeho překotné vysvětlení probudí v mé otupělé mysli po nehodě jiskru zvědavosti. Táta v dnešní době pracuje v běžných úředních hodinách. Málokdy ho vytáhnou na noční schůzku, pokud město nezasáhne nějaká vážná krize. Chci z něj vytáhnout podrobnosti, ale vyslýchat policejního šéfa za volantem nepovažuji za rozumné.

„To je v pohodě, tati. Díky, uvidíme se za chvilku.“

Ťuknu na ukončení hovoru a zasunu telefon do zadní kapsy. Z asfaltu sálá letní žár přímo přes podrážky mých bot. Vlezu si zpátky na sedadlo řidiče a otočím klíčkem v zapalování tak akorát, aby naskočila klimatizace. Závan chladného vzduchu je v tom spalujícím horku aspoň malou útěchou.

Táta překročí všechny povolené rychlosti v okrese. Neuplyne ani pět minut a večerní klid prořízne jekot sirén. Červená a modrá světla se odrážejí od korun stromů, jak jeho služební vůz sjíždí na travnatý pás.

Popadnu kabelku, vystoupím z chromého auta a vykročím k policejnímu vozu. Když škubnu za dveře spolujezdce, potlačuji nutkání zasténat nad jeho teatrálností.

„Ty sirény, tati, vážně?“

Pevně svírá volant, čelist zaťatou, tělo napjaté jako struna.

„Říkal jsem ti, že spěchám, zlato. Nasedej. Ty svoje telefonáty vyřídíš cestou.“

Vklouznu na koženkové sedadlo a zabouchnu dveře. Táta okamžitě sáhne dolů a sirény vypne. Náhlá nepřítomnost ohlušujícího kraválu přinese neskutečnou úlevu. Zařadí déčko, šlápne na plyn a zařadí se zpátky na hlavní silnici.

Napětí ve stísněném prostoru by se dalo krájet. Mlčí přesně tak dlouho, abych stihla domluvit místní odtahovku. Jakmile zhasnu displej telefonu, táta těžce, chraplavě vydechne. Začne mluvit rychle a slova ze sebe chrlí způsobem, který prozrazuje jeho skrytou úzkost.

„Takže k té schůzce... budeš muset jít dovnitř se mnou. Nechal bych tě v autě, ale nevím, jak dlouho to potrvá.“

Přikývnu a udržuji neutrální výraz. Plést se mu do oficiálních policejních záležitostí je to poslední, o co stojím, takže zůstat potichu a nedělat scény je moje nejlepší strategie. Táta poklepává palci o volant a váhá.

„Asi bys měla vědět, že ta schůzka je dost důležitá, beruško. Bude tam starosta. Vlastně se setkáme s jedním z fae.“

Obočí mi vyletí nahoru tak rychle, až se málem dotkne kořínků vlasů. Otočím hlavu a zkoumám jeho drsný profil, jestli si nedělá legraci. Jeho pochmurný výraz jasně potvrzuje, že to myslí smrtelně vážně.

S fae.

Ten koncept mi pořád připadá naprosto neskutečný, ačkoli lidstvo o jejich existenci ví dobrých pět let. Velkolepé odhalení magie neproběhlo skrze žádnou epickou vesmírnou invazi ani magickou konjunkci hvězd. Došlo k němu proto, že se nějaký chlápek z fae nepředstavitelně zřídil. Podle oficiálních zpráv se ten opilec vpotácel do portálu s úmyslem jít k sobě domů, ale jaksi se propotácel dimenzionální bariérou až do lidského světa. Magické portály zřejmě vynechávají, když je uživatel těžce pod obraz. Vsadím se, že zrovna takhle si své představení lidské rase nepředstavovali.

Pochybuji, že vládní kruhy říše fae plánovaly uvést svůj lid mezi lidi prostřednictvím opilého narušitele hranic, ale tajemství bylo venku. Přesto, kromě vědomí, že existují, jsou lidé v podstatě bezradní.

Fae se drží stranou. Nemají sebemenší zájem o naši znečištěnou oblohu, betonové džungle ani o naši hlučnou, průmyslovou společnost. Vzhledem k tomu, že lidé postrádají i kapku magických schopností, nedokážeme do jejich světa otevřít portál. Dimenzionální hranice zůstává jednosměrkou plně závislou na libovůli fae.

Pokud je veřejnosti známo, žádný člověk do říše fae ještě nevkročil. Možná nějaký odpadlík někoho přes hranici propašoval, ale nikdo s ověřitelným důkazem dosud nevystoupil. Tedy alespoň ne s takovým, kterému bych věřila. Výsledkem je podivný, strnulý pat mezi oběma světy. Neexistuje žádný obchod. Žádná kulturní výměna. Co s tím vůbec můžou lidé dělat?

Jediné skutečné interakce spočívají v upjatých, přísně tajných politických summitech, kde zástupci fae v podstatě ujišťují lidské politiky, že nemají žádnou touhu Zemi dobývat. Navzdory absenci hmatatelných faktů a nulovému posunu zůstává lidská společnost posedlá. Nedostatek přesných informací médiím v nepřetržitém tlachání nikdy nebránil.