V médiích koluje o fae spousta protichůdných názorů. Polovina světa je nenávidí a bojí se jich. Komentátoři vystupují v televizi každý večer a vedou nekonečné debaty o tom, že nejsou lidé, a tudíž se jim nedá věřit. Jako by lidé byli od přírody důvěryhodní. Druhá polovina populace tvrdí, že jsou to stále bytosti, které si zaslouží stejná práva, respekt a integraci. Mám podezření, že obrovská část těchto aktivistů je jimi jednoduše unešená. Těžko si totiž nevšimnout, že každý fae zachycený na kameře je naprosto úchvatný. Jejich zrnité fotografie se po sociálních sítích šíří rychleji než uniklé skandály hollywoodských hvězd. Knihy, filmy a nekonečná internetová fóra o romancích s fae se ze dne na den staly tím nejžádanějším zbožím. Ta obsese je směšná, uvážíme-li, že autoři a režiséři, kteří na těch příbězích vydělávají miliony, ve skutečnosti nevědí o jejich kultuře ani zbla.

Mě osobně tenhle humbuk nechává chladnou. Jistě, na hezkou fotku se podívám stejně ráda jako kterákoli jiná holka a o deštivé neděli si s chutí přečtu dobrou fantasy knížku. Nejsem ale jako ty fanatické fanynky, které sbírají jejich spatření jako kartičky, ani jako apoštolové zkázy, co by chtěli postavit magickou zeď. Po pravdě jsem nad tím tématem nikdy moc nepřemýšlela. Proč taky? Jejich existence můj každodenní život nijak neovlivňuje.

Alespoň dosud neovlivňovala.

Když sedím na sedadle spolujezdce v tomto policejním autě, dochází mi, že možná budu muset svůj postoj přehodnotit. Při pohledu na tátu se v duchu přikrčím. Přesně vím, jak moc musí být proti tomuto náhlému, tajnému summitu zaujatý. Jeho postoj k fae je prostý. Dařilo se jim zůstávat ve vlastní říši po celou lidskou historii až do doby před pěti lety a všechno fungovalo. Nechová k nim žádnou spalující nenávist. Jen je nezná. Nevěří jim. Je přesvědčený, že svět by byl mnohem šťastnější, kdyby se každý držel na své straně dimenzionálního plotu.

Rozhodnu se nechat si své neutrální názory pro sebe. Kdybych je vyslovila, jen bych ho zneklidnila. Spletl by si můj nezájem s naivitou a spustil by dlouhou přednášku o opatrnosti, nebezpečí cizích lidí a nepředvídatelnosti magie.

„To je zajímavé. Víš, proč se s nimi máš dnes večer sejít?“ zeptám se nezávazným tónem. Chci projevit přiměřený zájem, aniž bych působila vlezle nebo se pletla do úředních policejních záležitostí.

Táta zavrtí hlavou, oči upřené na temnou cestu před sebou. „Ne. Ve zprávě, kterou poslali, výslovně žádali, aby byl přítomen kdokoli, kdo velí místním pořádkovým složkám. To sotva věští něco dobrého. Uprostřed noci mě sem nikdy netahají, aby mi sdělili nějaké příjemnosti.“

Zhluboka, vyčerpaně si povzdechne. Svraštím čelo a koušu se do vnitřní strany tváře. V tomhle má pravdu. Když si šéfa policie předvolá tajnůstkářská magická rasa, vyloženě to smrdí průšvihem. Možná je jeho paranoia oprávněná.

„Kde přesně k té schůzce má dojít?“ vyzvídám.

Táta si znovu povzdechne, tentokrát ještě tíživěji. „Znáš ten potok kousek za městem? To přesné místo, kde se objevil ten první? Tam. Údajně si to místo vyžádali přímo fae.“

Ten potok zná ve městě do jednoho každý. Je to bod nula. Před pěti lety to bylo právě tam, kde se do našeho světa poprvé vpotácel ten legendární opilý fae. Zpočátku to všichni považovali za promyšlený internetový podvod. Místní rodina tehdy pořádala dětskou narozeninovou oslavu v parku hned u vody. Asi tucet různých rodičů zachytilo incident na kamery mobilů zrovna ve chvíli, kdy šestiletý oslavenec sfoukával svíčky na dortu se superhrdinou. Odpolední vzduch prořízl oslepující záblesk světla a zmatená, nametená magická bytost přistála obličejem přímo na piknikových stolech. I tehdy by se vládě možná podařilo incident zamést pod koberec, kdyby se o pár hodin později neobjevili další fae. Přešli k nám, aby ho odtáhli domů a pokusili se doručit strohou omluvu za způsobený chaos. Od té chvíle bylo tajemství definitivně prozrazeno.

Z potoka se přes noc stala světová senzace. Město ho dokonce muselo oplotit a na celý rok vyhlásit za uzavřenou zónu, protože byl neustále v obležení. Na zabahněných březích se střetávali konspirační fanatici, hysterické fanynky s uvítacími cedulemi i rozzuření demonstranti. Každý týden tam docházelo k hromadným rvačkám. Táta strávil měsíce tím, že tam prakticky den co den řešil vniknutí na cizí pozemek, vandalismus a pěstní souboje.

Chápavě přikývnu a vytáhnu telefon, abych ukrátila zbytek cesty. Otevřu zprávy a začnu psát své nejlepší kamarádce Vivian, abych ji informovala o potížích s autem a situaci s odtahovkou. Odpoví okamžitě záplavou plačících smajlíků a dožaduje se odpovědi, jestli netrčím někde potmě. Ujistím ji, že jsem v bezpečí, a zmíním se, že jsem jela s tátou na jeho pozdní pracovní schůzku. Dám si dobrý pozor, abych vynechala jakékoli podrobnosti o tom, s kým se má setkat. Vivian mám strašně ráda, ale je to učebnicový prototyp fanatické fanynky fae. Kdybych v tomhle chatu utrousila slovo fae, udělá z toho obrovské haló. Napsala by všem našim známým, skočila do auta a hnala se k potoku s připraveným foťákem. Vím jistě, že táta by z toho vyletěl z kůže. Je krajně nepravděpodobné, že by si tajnůstkářský vyslanec fae přál, aby jim vážnou schůzku narušila horda paparazziů. Dav poblázněných, ječících fanynek je to úplně poslední, co dnes v noci potřebujeme.

Pneumatiky policejního auta konečně zachroupou na štěrkové krajnici polní cesty. Když táta zařadí parkování, stáhnu sluneční clonu a odklopím zrcátko. Stropní světlo mi ozáří obličej. Modré oči mám široce otevřené a jasné, což prozrazuje doznívající adrenalin z nedávné nehody. Moje pleť působí poněkud bledě. Přirozeně bledá jsem sice odjakživa, takže to nevypadá zas tak neobvykle. Moje vlasy jsou však naprostá katastrofa. Je to divoká, rozcuchaná hříva. Mou přirozenou barvou je blond, ale barvím si ji záplavou jasně modrých pramenů, které ladí s mýma očima a dávají jim vyniknout. Volné vlny mám zacuchané a spadají mi pár centimetrů pod lopatky.

Sklopím zrak ke svému oblečení a povzdechnu si. Moje pracovní oblečení se skládá z obyčejných černých kalhot a ohavného, neforemného, křiklavě červeného polo trička, které se s mými modrými vlasy vždycky hrozně tluče. Vypadám v něm jako chodící stopka. Naštěstí jsem si před odchodem z obchodního domu, kde pracuji, kvůli dusné vlně veder sužující tento týden celé město vyměnila to příšerné, kousavé uniformní tričko za obyčejné, tenké fialové tílko. Celý vzhled doplňují praktické černé boty. Je to neforemná, nesourodá kombinace prodavačské uniformy a volnočasového oblečení. Celkově vzato si připadám přijatelná, i když na půlnoční summit s magickou bytostí a starostou města jsem oblečená dost nepatřičně.

„Můžu prostě počkat v autě,“ navrhnu a zaklapnu clonu zpátky.

Táta si odepne pás a zavrtí hlavou. „Ani nápad. Je příliš velké horko na to, abych tě nechal sedět ve zhasnutém autě. Půjdeš se mnou.“

Skutečný důvod nevysloví, ale zaťatá čelist ho prozradí. Rozhodně fae nedůvěřuje a chce mě mít přesně tam, kde na mě uvidí. O jeho výmluvě s horkem se s ním nepřu. Ostatně raději budu stát venku a sledovat tu schůzku na vlastní oči, než abych seděla a potila se ve tmě.

Oba vystoupíme z policejního auta. Dusný noční vzduch na mě padne jako vlhký ručník. Vydáme se po hliněné pěšině dolů k břehu potoka. Na mýtině čeká starosta Desmond Caldwell a dva mohutní muži ve stejných tmavých oblecích. Doufám, že kvůli poruše mého auta táta nepřišel pozdě. Nikdy není dobré znamení, když starosta dorazí na schůzku dřív než policejní šéf.

Rozsvítili výkonnou kempinkovou lucernu a postavili ji přímo na kapotu nablýskaného, drahého černého sedanu. Předpokládám, že luxusní vůz patří starostovi – člověku, který si zjevně nemusí lámat hlavu s cenou nových pneumatik, pokud by je na tomto drsném terénu odrovnal. Jak se k malé skupince blížíme, táta vykročí dopředu, aby starostu zachytil. Začne mluvit tichým, vážným tónem a snaží se vysvětlit, proč na toto politické setkání přivedl svou civilní dceru.

Zůstanu stát vzadu u kraje mýtiny a založím si ruce na prsou. Muži si něco polohlasně vyměňují. Poslouchat úředníky středního věku, jak vedou napjatou schůzku o schůzce, je nuda. Vlhký vzduch je těžký a nehnutý. Vtom z temné vody potoka zaslechnu zřetelné zašplouchání.

Otočím hlavu. Zvědavost zvítězí. Říkám si, že by to mohl být mýval, co se přišel o půlnoci napít, nebo třeba zatoulaný pes, který se v mělčině snaží zchladit. Pozorování místní fauny zní nekonečně zábavněji než postávání u sedanu. Sejdu po svažité hliněné pěšině a udělám pár pomalých kroků pryč od oficiální skupiny, abych ten zvuk prozkoumala.

Ukáže se, že to bylo z mé strany příšerné rozhodnutí. Kempinková lucerna na autě nevrhá dost světla, aby ozářila břehy. Jsem sotva pár kroků od bezpečí její záře, když mě nerovný terén zradí. Špičkou nohy prudce zakopnu o neviditelný, tlustý kořen stromu.

Vrávorám, divoce máchám rukama a ztrácím rovnováhu. Podrážky bot mi na uvolněném štěrku podklouznou. Přepadnu dopředu a řítím se po hlavě ke kamenitému korytu potoka. Temná, vlhká zem mi letí vstříc. Pevně zavřu oči a v duchu se připravím na brutální náraz, důkladnou lázeň v bahnité vodě a ponižující sbírku čerstvých modřin, které mě budou bolet celé týdny.

Vtom se mi kolem pasu obtočí silná, svalnatá paže. Drtivý pád se ve zlomku vteřiny zastaví. Mohutná síla mě trhne dozadu, zachytí mě v letu a přitiskne mě na stěnu pevných, sálajících svalů. Vzduch mi z plic vyletí s prudkým zalapáním. Na kratičký okamžik se mi nohy houpou ve vzduchu, než znovu získám pevnou půdu pod nohama.

„Díky, já...“ Ztuhnu vteřinu poté, co otočím hlavu, abych se podívala na svého zachránce.

Slova mi uvíznou v hrdle. Pevně jsem čekala, že uvidím tátu nebo snad jednoho z těch urostlých starostových bodyguardů v obleku, jak pohotově zareagoval, aby mě zachránil. Dokonce jsem v duchu připustila divokou představu, že přiskočil sám starosta.

Místo toho zírám přímo do tváře cizince. Až neuvěřitelně nádherného muže, který, jak je patrné na první pohled, nemá tričko.