Táta mi rázně vstoupí do zorného pole, čelist zaťatou a svalnaté paže obranně zkřížené na prsou. „Jsi si tím jistá, beruško? Opravdu chceš tomuhle fae dělat průvodkyni? Uvědomuješ si, že to znamená, že bude bydlet u nás v domě?“

Otevřu pusu, abych odpověděla, ale Caspian využije příležitosti a vezme si slovo jako první. Vykročí vpřed a svou tyčící se postavou si podmaní veškerou pozornost na mýtině.

„Osobně dohlédnu na to, aby se jí nic nestalo. Slečna Tateová bude v naprostém bezpečí,“ oznámí mému otci klidně, jeho hlas je vyrovnaný a nese se v něm tichá autorita, která ode mě sklidí další drobný úsměv.

Táta to zkusí znovu, očividně ještě není připravený to vzdát. Sval v čelisti mu zaškube, což je jasná známka stoupajícího stresu. „Jsi si jistá, že je to vůbec vhodné, Cass? Přece bys nechtěla, aby se o tobě začaly šířit nějaké divné řeči...“

Odmlčí se a nechá ten těžký podtext viset v chladném nočním vzduchu. Střelím po tátovi tupým pohledem, který vyloženě křičí: „To jako vážně?“ Nemůžu uvěřit, že zrovna teď vytahuje kartu místních drbů, zvlášť když řešíme vyšetřování magické vraždy.

„Nebuď směšný, tati. To je hrozně zpátečnický názor. Navíc tam bydlíš taky. Není to tak, že bychom tam byli sami,“ odseknu úsečným, odmítavým tónem.

Caspian poslouchá naši rychlou výměnu názorů a nakloní hlavu. Divoký, zastrašující fae najednou vypadá jako bezradný školák. „Proč by měla být má přítomnost nevhodná?“

Jeho temné, fascinující oči přecházejí z jednoho na druhého. Můj táta zmlkne. Sevře rty do úzké linky a tvář mu zrudne, jak se pravděpodobně snaží vymyslet odpověď, která by neurazila mocnou bytost stojící metr od něj. Caspian obrátí svůj pronikavý pohled na mě a beze slov se dožaduje přímé odpovědi. Nad tátovou tvrdohlavostí protočím oči, než se obrátím k tomu fae.

„Táta vyjadřoval obavy z toho, že by v mé těsné blízkosti přebýval cizí muž. Bývá vůči mně poněkud přehnaně ochranitelský,“ vysvětlím klidným hlasem v naději, že situaci uklidním.

Účinek je přesně opačný. Caspianův výraz vteřinou potemní. Hravé pobavení z dřívějška beze stopy zmizí a v očích se mu začne sbírat bouře. Obrátí se k mému otci a jeho mohutná postava rázem působí mnohem hrozivěji a nebezpečněji.

„Chcete tím naznačit, že bych se k vaší dceři zachoval nečestně?“ Ta slova mají formu otázky, ale jeho smrtelně klidný tón dává jasně najevo, že zuří.

Z ryzí, mužské síly, která z něj sálá, se mi ježí chlupy na zátylku. Můj otec pod drtivou tíhou Caspianova útočného pohledu lehce zbledne, ale drží se a zkříží paže na prsou ještě pevněji. Odmítá ustoupit a hlas se mu zvedne v prudké obraně.

„Při vší úctě, pane Maelore, nevím o vás téměř nic. Odpusťte mi, že chráním svou jedinou dceru. Jaký bych to byl otec, kdybych o ni neměl starost?“

Caspian otevře ústa, čelist zaťatou v tvrdé linii, odhodlaný se hádat. Vidím jiskru rodící se hádky, která hrozí přerůst v otevřený křik, nebo ještě hůř, ve fyzický konflikt. Než kdokoli z nich stihne říct další slovo, hlasitě a vyčerpaně si povzdechnu a oba je přeruším. Vstoupím přímo mezi ně, abych jejich nepřátelský souboj pohledů přetrhla.

„Celá tahle debata je naprosto bezpředmětná. Už jsem se rozhodla, a jelikož jsme se shodli na tom, že jsem skutečně dospělá, je to moje volba,“ prohlásím hlasitě, podívám se tátovi přímo do očí a držím jeho pohled, dokud si nepovzdechne. „Rozhodla jsem se panu Maelorovi věřit, dokud mi nedá důvod k opaku. Takže tati, pokud mu nehodláš odepřít vstup a donutit nás jít přespat někam do hotelu, bude bydlet u nás.“

Caspian se zatváří samolibě. Na koutku úst se mu usadí vítězoslavný, arogantní úšklebek, když shlíží na mého otce. Můj táta mu pohled oplácí s čistou záští. Kdyby pohled mohl zabíjet, Caspian by ležel dva metry pod zemí a táta by si na jeho hrobě spokojeně užíval slunečný odpolední piknik.

Rozhostí se táhlé ticho, které trvá o několik okamžiků déle, než je mi příjemné. Napětí je husté a dusivé. Přešlápnu a chystám se to ticho přerušit, když vtom tátovi pronikavě zazvoní telefon a jeho náhlý zvuk ostře protne vlhké stromy.

Vytáhne telefon z kapsy a jeho vzteklé zamračení se ještě prohloubí, když pohlédne na svítící jméno volajícího na displeji. „To je práce. Vteřinku.“

Udělá od nás pár kroků a natočí svá široká ramena pryč od Caspiana, ode mě i od starosty Caldwella, jako by nám to mělo nějak ztížit odposlouchávání jeho hovoru uprostřed naprosto tichého lesa. Starosta vytáhne svůj vlastní elegantní telefon a udělá několik spěšných kroků opačným směrem, aby si také vyřídil hovor.

Zůstanu tak stát sama s Caspianem a dvěma zamlklými chlapíky z ochranky, kteří nad námi pořád výhružně postávají. Rozhodnu se bodyguardy v podstatě ignorovat a soustředit se na vlastní problémy. Sleduji tátu, jak přechází u břehu, a všímám si křečovitého napětí v jeho ramenou. Věděla jsem, že to nebudou dobré zprávy. Táta se nemýlil, když říkal, že většina jeho nočních hovorů věští potíže. Pracovní riziko jeho povolání, hádám.

Z chmurných úvah mě vytrhne Caspianův hluboký, hladký hlas.

„Co je to zač?“ zeptá se, popojde o kousek blíž ke mně a pohled upírá na mého otce.

Zamrkám, na vteřinu zmatená, než se podívám směrem, kam míří. Uvědomím si, že ukazuje na přístroje přitisknuté k uším obou mužů.

„Tomu se říká telefony. Používáme je k hovoru s lidmi, kteří jsou daleko,“ poučím ho, sáhnu do zadní kapsy pro svůj vlastní telefon s otlučeným tyrkysovým krytem a podám mu ho.

Zvědavý fae si ho vezme a drží ten tenký plastový obdélník opatrně, jako by čekal, že ožije a zaútočí na něj. Navíc ho drží vzhůru nohama.

Natáhnu se, vytáhnu mu hladký přístroj z dlouhých prstů a otočím ho správně. Caspian lehce poskočí a s přístrojem neobratně zašustí, když se tím pohybem displej ve tmě jasně rozsvítí. Dožaduje se hesla. Caspian mi ho podá zpátky a mhouří oči před ostrým umělým světlem.

„Proč to potřebuje heslo?“ zeptá se s obočím svraštěným v upřímném úžasu.

Ťuknu na displej, abych mu ukázala číselnou klávesnici. „Telefony můžou být drahé. Heslo odradí některé zloděje. Mnoho lidí má navíc v telefonu osobní nebo citlivé informace, ke kterým nechtějí dát snadný přístup. Vaše telefonní číslo, což je sled číslic sloužící k identifikaci a volání na konkrétní telefon, bývá soukromý údaj, který sdílíte jen s vybranými lidmi, abyste se vyhnuli obtěžování od cizích lidí nebo těch, které nemáte rádi.“

Caspian se nakloní blíž, oči přilepené k zářícímu displeji. Tenhle obyčejný kus lidské technologie ho očividně fascinuje. Zavane od něj slabá vůně borovice a něčeho zvláštně kořeněného, až se mi na okamžik splaší srdce.

„Řekla jste, že telefon může být drahý. Jak drahý?“ zeptá se a přenese pohled ze zářícího telefonu na mou tvář.

Pokrčím rameny a stisknutím tlačítka napájení ponořím displej zpět do tmy. „Záleží na typu telefonu. Tenhle stál kolem devíti set dolarů.“

Caspian se odmlčí a mírně nakloní hlavu, jak tu informaci zpracovává. „Nejsem si jist hodnotou vašich dolarů. Mohla byste mi snad říci srovnatelnou hodnotu něčeho, co bych znal?“

Kousnu se do spodního rtu. Vysvětlit tohle bude možná mnohem těžší, než jsem si původně myslela. Vůbec netuším, jak vypadá jeho svět ani jakou měnu tam používají. Vzhlédnu k jeho pohledné tváři, nejistá si tím, co by mu mohlo být povědomé.

„Jasně, k čemu to mám přirovnat?“

„Třeba k hodnotě jídla?“ navrhne a jeho tmavé oči mě upřeně sledují.

Chvíli o tom přemýšlím a v duchu provedu rychlé počty. „No, záleželo by na druhu a kvalitě toho jídla. Ale za poměrně kvalitní jídlo, které uvařil profesionál a ne vy sami doma, by to bylo tak dvacet pět dolarů.“

Caspian pohlédne na černý displej v mé ruce a zvažuje mé podrobné vysvětlení. „Takže telefon, přinejmenším tento, by měl srovnatelnou hodnotu s něčím, jako je večerní jídlo na celý měsíc, pokud byste platila profesionálovi?“

Přikývnu, ohromená jeho rychlými počty. „Jo, to zní zhruba přesně.“

„A to se zde považuje za velké množství peněz?“ pokračuje ve svém neúnavném vyptávání a jeho zvědavost se zdá být bezbřehá.

Znovu pokrčím rameny a zasunu telefon bezpečně zpátky do kapsy. „Pro někoho ano. Támhle starosta Caldwell by tu částku nejspíš sotva postřehl. Pravděpodobně má taky víc než jeden telefon. Pro mě je to podstatně významnější, protože vydělávám mnohem míň než on. Pracuji na plný úvazek, ale tenhle telefon by stál... no, asi čtvrtinu mého měsíčního příjmu. Možná víc.“

Založím si ruce na prsou, jak cítím, že se mi vlhký chlad nočního vzduchu vkrádá pod tenké oblečení. „Taky se platí pravidelný poplatek, kolem šedesáti dolarů měsíčně, za udržování spojení, které vám umožňuje kontaktovat ostatní lidi.“

Snažím se co nejlépe vysvětlit technické náležitosti vlastnictví telefonu, aniž by to znělo příliš nudně. Caspian pomalu přikyvuje a visí mi na každém slově. Zdá se být fascinován mým vysvětlováním věcí, které já sama považuji za naprostou samozřejmost každý boží den. Nebudu lhát, mít jeho plnou, nerozdělenou pozornost upřenou jen na sebe je docela příjemné.

„Rozumím.“ Caspian se zatváří zamyšleně a prohrábne si tmavé vlasy. Ten ležérní pohyb je až otravně přitažlivý. Pak, tak rychle, že mi to málem způsobí šok, přejde na nové téma. „Váš starosta Caldwell zmínil, že vaše přítomnost zde je důsledkem potíží s autem. Co to znamená?“

Otráveně si povzdechnu, jak se na povrch vyvalí frustrující vzpomínka na můj zkažený večer. „Znamená to, že mi auto přestalo fungovat. Auto je to, co používáme k přesunu z místa na místo.“

Caspianovu tvář rozzáří náhlý záblesk pochopení. „Auto je tedy nějaký druh zvířete nebo koně?“

Hlasitě se rozesměju a ten zvuk se lehce rozlehne tichou mýtinou. „Ne, auto není živý tvor. Je to věc vyrobená lidmi.“

Ukážu přes husté stromy k luxusnímu černému vozu starosty Caldwella, který stojí kousek dál na polní cestě a stále slouží jako improvizovaný stolek pro rozsvícenou lucernu.

„Na koních už u nás moc nejezdíme, možná kromě pár bohatých lidí pro zábavu nebo některých farmářů na venkově. Auta jsou ještě mnohem dražší než telefony, ale k cestování jsou opravdu nezbytná. I když pořád je tu ještě autobus, předpokládám. Autobus je jako auto, ale vejdou se do něj desítky lidí najednou, zatímco do většiny aut se vejde tak pět lidí,“ dodám a snažím se mu to co nejnázorněji vykreslit.

Caspian poslouchá s očima dokořán a zírá na ten nablýskaný kovový stroj v dálce, jako by to byla magická šelma spící v lese.