Ani se nestihnu vymotat z kuchyně. Chodbou se přižene Vivian, přivábená našimi hlasy a vůní jídla. Vrhne se na mě a sevře mě v objetí tak pevně, až nemůžu popadnout dech. Ani v nejmenším mi to nevadí a tisknu ji k sobě se stejnou vervou. Přes její rameno vidím přicházet Gideona; postupuje o poznání pomaleji a bez onoho divokého nadšení, i když v očích má ze shledání se mnou zrovna takovou radost.