POV: První osoba.

Voda kolem nás visí v těžkém, napětím prosyceném tichu. Jeho mohutná ruka obemkne mé zápěstí, avšak tomuto neúnikovému sevření chybí dravčí ostří, jaké jsem čekala. Místo aby mě stáhl do vodního hrobu, vede mořský muž mou ruku beze strachu zpět, aby celou dlaní spočinula na pevných křivkách jeho břicha. Vrávorám na ostří nože zásadního rozhodnutí, které musím učinit ve zlomku vteřiny. V pravé ruce svírám masivní stříkačku se sedativem – svůj svrchovaný symbol lidské kontroly, institucionálního bezpečí a klinického odstupu. V té levé, přitisknuté přímo k jeho tělu, se ukrývá bezprecedentní vědecký potenciál neagresivního kontaktu se záhadným vodním vrcholovým predátorem.

V mé splašené mysli se horečnatě míhají možnosti. Vrazit mu jehlu do krku by znamenalo zajistit si okamžité bezpečí a znovu vytyčit hranici mezi vědcem a zkoumaným subjektem. Spustit ji níž by znamenalo překročit neodpustitelnou mez a vstoupit do neznámého, nebezpečného teritoria. Jenže tato ničím neomezená fyzická blízkost mě vábí. Ostrá, palčivá zvědavost vítězí nad mým hluboce zakořeněným pudem sebezáchovy. Pokouší se komunikovat? Dělá mu můj dotek prostě dobře? Pomalu nechávám pravou paži klesnout k boku. Dávám stříkačku se sedativem dolů a poddávám se neprobádanému fyzickému území, do něhož mě zve.

Přijímám podmínky tohoto intimního setkání a začínám otevřeně zkoumat jeho impozantní tělo. Má mysl se pokouší lékařsky katalogizovat jeho nemožnou fyziologii, abych si udržela alespoň drolící se fasádu profesionality. Tisknu dlaň naplocho k jeho kůži, zasažená posvátným úžasem nad biologickou nemožností plynulého přechodu pod mými konečky prstů. Horní polovina jeho trupu je teplé, poddajné, měkké maso podobné lidskému. Hned pod ním se však mění v do sebe zapadající obranný krunýř z tvrdých šupin, který pokrývá celou spodní část. V mdlém klinickém osvětlení, jež proniká vodou v nádrži, tyto odolné šupiny chytají odlesky a oslnivě září v uhrančivých, měňavých odstínech oceánské modři a hlubinné zeleně.

Mé ruce obkreslují jemné linie svalnatých kontur jeho trupu. Přejíždím po jeho mohutných, vyrýsovaných břišních svalech. Zkamenělé záhyby nabízejí hmatatelný, syrový důkaz fyzické síly, kterou vládne v drtivých hlubinách oceánu. Posouvám se výš a nakláním se blíž. Pozoruji téměř neviditelné žábry, které se rytmicky rozevírají po stranách jeho silného krku. Cítím vytrvalé pulzování vody, jež drobnými štěrbinami efektivně proudí. Působí to jako surrealistická hmatová připomínka jeho vodní podstaty.

Pokládám dlaň přímo na střed jeho široké hrudi. Uklidňující, silné údery jeho hlubokého tepu mi buší do dlaně. Působí jako rytmický buben rozléhající se jeho hrudním košem, vydávající konejšivé teplo, které sálá z jeho nitra a ukotvuje tento surreální psychologický zážitek v nepopiratelné biologické realitě. Mé ruce kloužou dál po mokré délce jeho těla a stopují ostré, odolné, krunýřovité šupiny mohutného stočeného ocasu, jenž se zvolna pohupuje v proudech nádrže.

Psychologická dynamika v potemnělém prostoru se proměňuje. Mořský muž toto anatomické zkoumání nesnáší pouze pasivně. Pozoruje mě. Sleduje každý můj sebemenší pohyb a zaváhání s vypočítavou intenzitou, která mi bere i ten zbytek kyslíku, co mi ještě zbývá v plicích.

Jeho temné, bezedné oči v sobě skrývají hloubku, jež se vzpírá běžnému lidskému chápání. Z jeho pohledu plane pronikavá inteligence, svědčící o komplexním porozumění, které překlenuje nesmírnou evoluční propast mezi našimi dvěma odlišnými druhy.

Mé základní vědecké jistoty se otřásají pod tíhou zjištění, jež mění veškeré paradigma. Je víc než pouhý objekt izolovaného výzkumu. Je to myslící bytost, plně si vědomá své magnetické moci nade mnou, bytost s hlubokými, promyšlenými záměry. Jsem vtahována stále hlouběji do opojné složitosti jeho pravé podstaty a poslední zbytky mého profesionálního odstupu se tříští na prach.

Mé chvějící se prsty stoupají vzhůru. Dotýkám se drsných, souměrných mužských rysů jeho čelisti a tváře. Palci sjíždím k široké, silné křivce jeho výrazných klíčních kostí. Paradoxní rovnováha mezi jeho syrovou pudovou přitažlivostí coby smrtícího dravce a nečekanou citovou zranitelností, kterou dává najevo, mě naprosto uchvacuje. Dovoluje mi, abych se ho bez překážek dotýkala, aniž by projevil sebemenší náznak agrese. Jsem tímto divokým hlubinným tvorem zhypnotizována.

Tiché, těžké soukromí mého hmatového zkoumání se náhle láme. Z nevypočitatelných hlubin jeho širokého hrudního koše se začíná linout hluboké, hrdelní dunění. Nízké, rezonující předení nabírá na hlasitosti a dusivé akustické intenzitě. Rozvibrovává okolní vodu, až mám pocit, jako bych se chvěla zevnitř. Samotné mé kosti harmonicky souzní s drtivou prapůvodní frekvencí jeho hlubokého volání. Navzdory chladné vodě v nádrži mě zaplavuje spalující vlna horka. V žilách se mi prudce zvedá hustý adrenalin. S náhlým zábleskem sílící úzkosti si říkám, zda mé bloudivé ruce nezašly příliš daleko, zda neustálé tření mého biologického průzkumu tohoto tvora fyzicky a sexuálně nevzrušuje.

Než tato vzrušující myšlenka stihne v mé rozjitřené mysli vůbec doznít, jeho silné tělo zareaguje. Zvláštní, zřetelný pruh jemných, do sebe zapadajících šupin umístěný přesně v anatomickém středu jeho svalnatých boků se ladně pohne. Šupiny se rozevřou dokořán.

Zcela nepochybně odhalují jeho pyj volné vodě i mému ohromenému, připoutanému pohledu.

Ztuhnu. Dočista každý střípek mého pracně budovaného vědeckého odstupu beze stopy mizí v éteru. Zírám v čirém, nefalšovaném úžasu na explicitní anatomické zjevení před sebou. Odhalený orgán je šokujícím způsobem hladký, hrozivě silný a ve svém majestátním funkčním designu zcela cizorodý. U pevného kořene je sytě, matně černý. Barva pak plynule přechází do světlejšího, jasně karmínového odstínu směrem k výrazně zúženému hrotu. Celá jeho protáhlá ztopořená stavba působí, jako by byla biologicky přizpůsobena pro vysokotlaké, bez tření fungující prostředí hlubokomořského páření.

Mořský muž záměrně pohne mohutnou spodní částí těla v nepatrném, těžkém záškubu. Po celé jeho nápadné, impozantní délce vystoupí nezřetelné, složité organické vzory. Tyto členité linie nepatrně vystupují nad hladkou cizí kůži a vypadají přesně jako síť jemných, naběhlých žil, které se před mýma očima plní horkou krví. Zvláštní hustý shluk měkčích, sametových šupin objímá tuto impozantní strukturu u její široké základny a vytváří jemný přechod od tvrdšího krunýře na jeho břiše.

Tento pohled v mém racionálním mozku vyvolává zkrat. V samotných konečcích prstů se mi rodí intenzivní, trýznivé svrbění. Spalující, iracionální touha mě nutí fyzicky prozkoumat i tuto poslední, nejintimnější část jeho skryté anatomie.

V hlavě se mi rozezní vnitřní varovný zvon.

Přestaň, kárám se přísně v ozvěnách vlastní mysli. Zacházíš příliš daleko. Tohle je naprosté šílenství. Překračuješ neodpustitelnou červenou linii.

Jenže prastaré biologické nutkání odhalit jeho nejstřeženější hlubiny se ukazuje jako nepřekonatelné. V zoufalé snaze uchovat si chabé zdání profesního rozumu se křečovitě chytám chatrného vnitřního zdůvodnění.

Výzkum, křičí má mysl v sebeobraně. Udrž to v čistě chladné, klinické a věcné rovině.

Racionálně si namlouvám, že jako oddaná badatelka mám neochvějnou vědeckou povinnost chopit se této mimořádné, neopakovatelné příležitosti. Musím zjistit vše, co je jen možné, o jeho unikátní reprodukční biologii. Přesvědčuji sama sebe, že existují mnohem horší a nebezpečnější způsoby, jak se pokusit získat životaschopný vzorek spermatu od tak impozantního predátora. Veškeré přetrvávající etické pochybnosti o extrémní povaze tohoto kontaktu navíc rozptyluje samotné chování mořského muže. V jeho tmavých očích jasně plápolá dychtivý, téměř divošský pohled. V kombinaci s jeho neústupným, horkým sevřením, jež těžce svírá mé křehké zápěstí, mi dává jasný, nepopiratelný oboustranný souhlas pokračovat. Zve mě, abych jemu – a v skrytu duše i sobě – dopřála přesně to, co si jeho obrovské, ztuhlé tělo očividně žádá.

Těžce polknu, až to zabolí proti tomu hustému, dusivému uzlu očekávání, který mi natrvalo uvízl v hrdle. Cítím, jak mi srdce divoce, ohlušujícím rytmem buší do těsné klece hrudníku.

Pro vědu, říkám si v duchu.

Tuto prázdnou frázi si v sobě opakuji jako zoufalou mantru a marně se pokouším zabránit svým nataženým rukám, aby se třásly směsicí děsu a temného, probouzejícího se vzrušení. Vzdávám se neodolatelné přitažlivosti tohoto okamžiku i jeho čirému magnetismu a pomalu, se zatajeným dechem vztáhnu ruku skrze těžkou vodu. A holou dlaní rozhodně sevřu mořského muže za silný, pulzující pyj.