Druhý den ráno nás probudí Kenjiho hlas volající zdola. Tělo mám těžké tou lahodnou malátností a bolestí, která se dostaví po noci, jako byla ta naše. Líně se protáhnu a otočím se k Surgeovi, který stále leží vedle mě – vypadá jakýmsi způsobem uvolněně a zároveň ostražitě, jako dravec čekající na dokonalý okamžik k útoku. Povytáhne na mě obočí a rty se mu zkroutí do líného úšklebku.

„Měl bys vstát