U stolu se rozhostí ticho, když Rose zvedne ruku a věnuje mi hřejivý úsměv. Je to přesně ten úsměv, který jsem zažila už tisíckrát, když jsem ji v dětství navštěvovala. Teď mi však připadá zvláštní, prázdný a nepatřičný. Neopětuji ho.

Zale se naším směrem ani nepodívá. Hledí přímo před sebe s kamenným výrazem, jako by si chtěl pouhou vůlí vynutit, abychom se Surgeem zmizeli z povrchu zemského.

Se