Když přijdu k sobě, všechno mi připadá těžké, jako bych uvízla ve snu. V hlavě mi tepe a matné, chladné světlo filtrující se vodou to bušení v lebce jen umocňuje. Údy mám ztuhlé a myšlenky se jen pomalu vymotávají z mrákot bezvědomí.

Chvíli mi trvá, než se zorientuji. Vznáším se těsně nad podlahou místnosti vytesané z tmavého, lesklého kamene, jehož povrch se slabě třpytí žilkami vyvřelých hornin.