Tichým hřbitovem Blackwood na poklidném západním okraji Zenithu zašel lehký vánek a zašuměl v temném listoví osamělého cypřiše.

Před chladným mramorovým náhrobkem stála vysoká mužská postava. Nehnul se v něm jediný sval; stál nehybně jako socha vytesaná z čistého žalu. Jeho temné oči hleděly na vyrytá slova, která chytala mdlé světlo.

*Zde odpočívá Lyra Braddocková, milovaná dcera Arthura Braddocka.*

Tím mužem byl Kaelen Vance. Hleděl na černobílou fotografii vsazenou do kamene a očima sledoval usměvavou tvář ženy, kterou miloval. V jeho pohledných rysech se zračil nekonečný zármutek a lítost tak hluboká, až hrozilo, že ho docela pohltí.

Natáhl ruku a mozolnatými prsty smetl z jejího jména spadaný list. „Lyro, vrátil jsem se! Proč jsi na mě nepočkala?“

Do očí se mu vehnaly slzy, jakmile se mu do mysli zařízla důvěrně známá vzpomínka. Jako by stále slyšel tu krásnou dívku, jak k němu promlouvá nesmělým, něžným hlasem, zapřísahá ho, aby neplakal, a prosí ho, aby tváří v tvář zoufalství zůstal silný.

Od té divoké noci na banketu uplynulo šest let. Kaelen tehdy vrazil nůž do zkorumpovaného vládního úředníka, aby svou dívku ochránil před zkázou. Krvavé následky ho přinutily uprchnout ze Zenithu – opustil hlavní město Centrální federace a zamířil do pusté, nelítostné pustiny. Lyru nechal za sebou v přesvědčení, že její vlivná rodina ji před politickým hněvem ochrání.

Ani ve snu by ho nenapadlo, že až se vrátí, najde ji pohřbenou v chladné zemi.

Těch šest let v pustině bylo neúprosnou zkouškou krve a přežití. Na útěku Kaelen zachránil umírajícího starce, který mu odkázal starobylý spis známý jako *Tajné záznamy Válečného boha*. Pomocí těchto vědomostí se Kaelen vydrápal z bahna. Osvojil si ty nejsmrtelnější techniky, jaké kdy člověk poznal. Vyzýval na souboj ty nejkrutější nepřátele napříč vyprahlými územími. Bojoval, krvácel a přežíval, poháněn jedinou tvrdošíjnou nadějí: že se jednou vrátí do tohoto města a znovu se s ní shledá.

Nyní byl zpět v Centrálním distriktu. Jeho mohutné tělo neslo bezpočet jizev, ale vládlo mocí, jíž se žádná smrtelná síla nemohla rovnat.

Kaelen klesl před náhrobkem na jedno koleno. Zármutek v jeho očích se proměnil; vystřídal ho temný, vražedný úmysl. „Jak má dívka zemřela?“

Od mohutného kmene cypřiše se oddělil obrovitý stín. Do bledého světla vystoupil dva metry vysoký svalnatý muž, z jehož mohutné postavy vyzařoval přirozený respekt. „Pane, podle vyšetřování jednotky Přízraků slečna Braddocková skonala v důsledku poporodních komplikací.“

Z Kaelena vytryskla děsivá, zničující aura. Teplota okolního vzduchu jako by rázem poklesla a celý hřbitov sevřel mrazivý, tísnivý chlad. „Poporodní komplikace?“

Otočil se a zabodl pronikavý pohled do svého podřízeného. „Kdy se to stalo?“

Obrovitý muž vycítil hrozivou změnu v ovzduší a s úctou sklonil hlavu. „Pane, stalo se to před pěti lety. Přesněji řečeno sedm měsíců po vašem odchodu z Centrálního distriktu!“

Hněv v Kaelenových očích na okamžik pukl. Po jeho ostrých rysech se rozlilo náhlé prozření. „Sedm měsíců po mém odchodu? Gideone, ty myslíš…“

Gideon se uklonil ještě hlouběji a v jeho hlubokém hlase zazněla vážnost. „Ano, pane. Zjistili jsme, že slečna Braddocková byla ve velmi slabém stavu. Přestože se jí dostalo té nejlepší lékařské péče, její tělo při porodu selhalo. Vzhledem ke spěchu, v němž naše vyšetřování probíhalo, jsme však zatím neodhalili odpovědi na některé otázky ohledně jejího náhlého zhoršení zdraví.“

Kaelen přimhouřil oči. Zvedl ruku a tím prostým gestem obra okamžitě umlčel.

Obrátil se zpět k náhrobku a velkou dlaní něžně pohladil studenou fotografii. Hlas mu zjemněl slibem, který byl určen pouze jejím uším. „Lyro, dlužím ti příliš mnoho. Setkáme-li se v příštím životě, udělám cokoli, abych ti to vynahradil.“

Vstal a jeho výraz ztvrdl v chladnou žulu, když pohlédl na svého podřízeného. „Gideone, chci konkrétní odpovědi. O pochybné dohady nestojím. Pokud se to bude opakovat, znáš následky!“

Gideonovou mohutnou postavou viditelně projelo zachvění. „Ano, pane.“

Kaelen si ztěžka povzdechl a hruď se mu sevřela citem, který v sobě pohřbíval celá léta. „Kde je mé dítě? Moje a Lyřino?“

Gideon držel hlavu skloněnou. „Pane, malá princezna je od narození v péči rodičů slečny Braddockové. Je zdravá a velice krásná!“

Kaelen natáhl ruku a jeho dosud vyrovnaná tvář pukla netrpělivostí. „Máš fotografii? Ukaž mi ji. Hned!“

Zdálo se, že Gideon s touto žádostí počítal. Sáhl do kabátu a podal mu zabezpečený chytrý telefon. Kaelen mu přístroj vytrhl z ruky a rychle listoval digitálním albem. Zastavil se u snímku malé holčičky, která se usmívala do objektivu.

Po Kaelenově tváři se rozlil vřelý, upřímný úsměv. Byl to výraz, který by nelítostné frakce pustiny i podsvětní organizace, jež ho znaly pouze jako bezcitného boha smrti, naprosto ohromil.

Dlouho hleděl na displej a vrýval si do paměti každý detail dceřiny tváře. Nakonec telefon vrátil a naposledy pohlédl na náhrobek. „Lyro, neboj se. Dokud budu dýchat, postarám se, aby z naší dcery vyrostlo to nejlepší!“

Ještě několik tichých okamžiků toužebně hleděl na fotografii své dívky. Pak si upravil černý trenčkot; zármutek z něj vyprchal a zanechal po sobě odhodlanou, velitelskou přítomnost. „Gideone, nejdřív se zastavím doma, a teprve potom se vydám za svou dcerou. Vychovám ji sám.“

O několik mil dál, hluboko v Dolním okrsku, byla právě cupována na kusy Dubová ulice. Masivní demoliční a developerský projekt proměnil kdysi živou čtvrť v pohřebiště roztříštěných cihel, rozbitého skla a pokroucené oceli.

U špinavé silnice poseté sutinami zpomalil a zastavil elegantní černý luxusní vůz.

Těžké dveře se otevřely. Vystoupil Kaelen a v těsném závěsu za ním jeho věrný pobočník Gideon Cross. V pustině měl Gideon pověst divokého zabijáka, zde však kráčel za Kaelenem jako věrný pes.

Kaelen se zastavil na začátku ulice. Nadechl se vzduchu prosyceného prachem, zocelil své smysly a vykročil kupředu pevným krokem.

Ušel dvě stě metrů kolem zdevastovaných základů, dokud nedorazil k osamělé třípatrové budově, která uprostřed té spouště stála jako vzdorovitý pomník.

Zemi otřásal ohlušující ryk strojů. Přímo v dráze těžkého rypadla stál šedovlasý muž. Edgar Vance držel před hrudí zrezivělou, hlínou zanesenou lopatu. V jeho zestárlých očích plál nezlomený hněv, když překřikoval mechanický lomoz: „Postavím se každému, kdo se opováží sáhnout na můj dům!“

Před strojem se rozestoupila banda místních rváčů z Dolního okrsku a mávala kovovými pálkami a ocelovými trubkami. Jejich vůdce, mladík s ostrými rysy a dlouhými mastnými vlasy, se starci posmíval.

Vypjal hruď a opřel si těžkou pálku o rameno. „Dědku, neříkej, že jsem tě nevaroval! Máš vůbec ponětí, kdo tuhle demolici nařídil?“

Dlouhovlasý grázl si odplivl na zem a s čirým opovržením si Edgara změřil. „Ty starý bastarde! Jak se opovažuješ nám stát v cestě! Víš ty vůbec, kdo za touhle demolicí stojí?“

Edgar ještě pevněji sevřel dřevěnou násadu své lopaty. Před lety disponoval majetkem v řádu desítek milionů, ale život ho o bohatství připravil. Teď už mu zbyla jen hrdost a jeho domov. „Je mi jedno, kdo jste! Nikdo můj dům nezbourá!“

Dlouhovlasý muž na Edgara vztekle zíral a pokynul zbytku své party. „Starý bastarde! Když tak toužíš po smrti, rád ti to přání splním! Chlapi, jděte a zmlaťte toho starého parchanta do kuličky!“

Gangsteři vzrušeně zařvali a začali mávat kovovými pálkami. Vrhli se kupředu jako smečka vzteklých psů lačnících po násilí.

Ulicí náhle projel prudký, nepřirozený poryv větru.

Přímo ze vzduchu se zhmotnila přízračná postava a vklouzla mezi Edgara a útočící dav. Ten pohyb byl tak rychlý, že se jen mihl a zmizel jako halucinace.

Vzápětí jako by rváče před Edgarem obestřel závan ledového větru. Ruinami se rozezněla děsivá symfonie praskajících kostí a trhajícího se masa, jež zněla přesně jako rychlá salva petard.

„Aaargh…“

Útočící hrdlořezové ječeli ryzí agonií, jak se jejich kosti drtily pod neviditelnými údery. Krev stříkala v širokých obloucích a smáčela podlahu z rozbitých cihel a kamene.

Zbývající gangsteři v zadní řadě zůstali jako přimrazení. Při pohledu na tu náhlou, hrůzostrašnou scénu, která se před nimi odehrála, smrtelně zbledli. V očích se jim zračil čirý děs. V kabině řvoucího bagru strojník vteřinu nato praštil do zapalování a stroj rázem utichl.

Dlouhovlasý vůdce upustil pálku a po čtyřech couval dozadu, kde se schoval mezi stojící kumpány. „Kdo… kdo to byl?“

Nad sténajícími těly se tyčila gigantická postava. Tím mohutným mužem nebyl nikdo jiný než Gideon. Založil mohutné paže na prsou a probodával přeživší rváče chladným, nelítostným pohledem.

Kdokoli z těch grázlů měl tu smůlu, že se střetl s Gideonovýma planoucíma očima, měl pocit, jako by do něj bodaly skutečné čepele. Rychle uhýbali pohledem a třásli se strachy. Celé to chaotické prostranství upadlo do vyděšeného ticha.

Gideon udělal jediný těžký krok kupředu.

Víc nebylo třeba. Zbývající rváči zlomili šik a rozprchli se ulicí; v zoufalé snaze uniknout klopýtali přes sutiny. Nikdo z nich nechtěl skončit strašlivou smrtí jako jejich nešťastní kumpáni sténající v prachu.

Klap… klap, klap…

Z dálky zazněla řada pevných, odměřených kroků, které prořízly ticho a vytrvale se přibližovaly.

Gideon ustoupil stranou a sklonil svou mohutnou hlavu. „Pane!“

Prchající gangsteři i Edgar sledovali pozoruhodnou postavu, která vystoupila ze usedajícího prachu. Objevil se Kaelen, oděný v černém trenčkotu a vysokých vojenských botách. Klidně procházel mezi roztroušenými těly a pozvolna přistoupil k průčelí domu.

Cink!

Zrezivělá lopata vyklouzla z Edgarových chvějících se rukou a dopadla na kamennou zem. Po ošlehaných tvářích starého muže stékaly horké slzy a vymílaly cestičky v tlusté vrstvě prachu.

Kaelen se před svým otcem zastavil. Pohlédl na stříbřité prameny v jeho vlasech. Všiml si hlubokých, nesmazatelných vrásek vyrytých do čela a kolem očí. V hrudi ho ostře píchlo. Pohled na hrdého otce, sraženého do takového stavu, mu působil nesmírnou bolest.

Nevšímal si špíny ani krve na zemi. Kaelen padl v sutinách na kolena.

„Tati, jsem zpátky! Odpusť mi, že jsem tě nechal celé ty roky takhle trpět!“

Pohlédl na muže, který ho vychoval, a v srdci se mu zpečetila tichá, smrtící přísaha.

Každý, kdo se opováží ubližovat mému otci, zaplatí vlastní krví!