Edgar hleděl na mladého muže klečícího v sutinách. Ošlehané ruce se mu třásly, když k němu vztáhl mozolnaté prsty; na okamžik zaváhal pouhých pár centimetrů od Kaelenovy tváře. Jako by se bál, že pokud se chlapce dotkne, celá ta iluze se rozplyne v prašném vzduchu. Nakonec položil dlaně na synova široká ramena a ucítil pevnou, nepopiratelnou skutečnost svalů a kostí pod těžkou látkou černého trenčkotu.

„Kaelene, jsi to opravdu ty? Ty ses vážně vrátil!“ vydechl přiškrceně Edgar a hlas se mu lámal pod tíhou čirého úžasu.

Kaelen ještě chvíli nespouštěl oči z rozbité země. Drtivá vina za dlouhá léta nepřítomnosti mu těžce doléhala na hruď. Kdysi probodl zkorumpovaného úředníka, který se pokusil napadnout Lyru. Utekl do nelítostné pustiny, aby uchránil rodinu před okamžitou pomstou. Útěk byl tehdy jeho jedinou možností, zanechal však otce napospas hořkým troskám jejich dřívějšího života.

Život v pustině byl nemilosrdnou výhní. Kaelen přežil jen díky Tajným záznamům Válečného boha, které nosil v mysli. Prošel bezpočtem střetů se smrtí, krvácel v prachu obklíčen nepřáteli, kteří prahli po jeho hlavě. V těch nejtemnějších chvílích živila jeho nezdolnou vůli k životu vzpomínka na rodinu a ženu čekající v Centrálním distriktu. Starobylé síly uzamčené v Tajných záznamech mu umožnily obelstít smrt znovu a znovu.

Během šesti trýznivých let vyryl Kaelen své jméno hluboko do krutých území. Drtil vznešené tisícileté rody a rozbíjel prastaré sekty s dlouhou historií nadvlády. Koupal se v jejich krvi a stoupal po jejich zlomených řadách až k absolutní moci. A přesto se teď, když klečel v prachu před svým otcem, cítil jako ten bezmocný chlapec, který kdysi uprchl uprostřed temné noci.

Edgar náhle zvedl pravici a s hlasitým plesknutím ji srazil na Kaelenovo rameno.

Gideon stál o několik kroků dál bez hnutí, třebaže mu při tom náhlém zvuku zacukalo pravé obočí. V celých čtyřech vnějších rozlohách pustiny měli pouze tři lidé odvahu vztáhnout ruku na nejvyššího velitele takovým způsobem. Nyní, jak Gideon zaznamenal, existoval čtvrtý člověk – v Centrálním distriktu.

Po Edgarově zaprášené tváři stékaly slzy, když udeřil syna do ramene znovu, tentokrát mírněji. „Ty usmrkanče jeden! Šest let! Proč jsi domů neposlal jedinou zprávu?“

Kaelen pomalu zvedl hlavu. Zadíval se do otcových zarudlých, ubrečených očí. „Tati, odpusť mi. Jsem hrozný syn, když jsem tě nechal celé ty roky takhle trpět.“

První dva roky vyhnanství byly jen zoufalým, nekonečným bojem o holý nádech. Bojoval s divou zvěří, zběhlými žoldáky i krutými živly. Kdyby poslal zprávu domů, prozradil by svou polohu a přivedl nebezpečí přímo k prahu své rodiny.

Ve třetím roce v něm Tajné záznamy Válečného boha začaly odemykat své hlubší záhady. Kaelen získal pevnou půdu pod nohama a založil Rudé draky, čímž proměnil hrstku zocelených trosečníků ve smrtící bojovou sílu. Následující tři roky je vedl v neúprosných válkách proti mocným frakcím a organizacím soupeřícím o nadvládu. Spánek byl vzácným přepychem. Spojit se s rodinou představovalo nemyslitelné riziko.

Teprve před sedmi dny skončila poslední bitva. Plně ovládl vrcholné učení Tajných záznamů, rozdrtil poslední nepřátelskou koalici a upevnil postavení Rudých draků jako nesporných vládců čtyř vnějších rozloh. Se svou autoritou stvrzenou krví a ocelí konečně slavnostně napochodoval zpět do Centrálního distriktu.

Edgar sevřel Kaelenovy paže a pomohl mu na nohy. Prohlížel si ostré, dospělé rysy synovy tváře a vnímal chladný chlad, který nahradil někdejší chlapeckou měkkost. Srdce se mu sevřelo žalem nad tím, co všechno chlapec musel vytrpět, přesto jej zaplavila nesmírná úleva.

„Dobře! Hlavní je, že jsi se mnou zase doma!“ Edgar si otřel mokrou tvář špinavým rukávem. Rychle a obezřetně pohlédl na horu svalů tiše stojící opodál, než znovu obrátil pozornost k synovi. „Kde ses celých těch šest let skrýval?“

Kaelen natáhl ruku a jemně otce poplácal po paži. „Tati, všechno ti povím, jakmile tady vyřídím tyhle záležitosti.“

Ještě před příjezdem do Dubové ulice předal Gideon Kaelenovi podrobnou zprávu o nynější situaci rodiny Vanceových. Kaelenův odchod je před brutálními následky neochránil. Místní úřady zabavily otcovy obchody a zlikvidovaly jeho podnikání. Během čtyř krušných let Edgar přišel o celé jmění a byl nucen dřít na prašných stavbách.

Poslední dva roky provozoval malý, umaštěný stánek s jídlem na přeplněné pěší zóně v Dolním okrsku. Bylo to skromné živobytí, sotva stačilo k uživení tříčlenné rodiny.

Kaelen pohlédl na tlusté, nažloutlé mozoly pokrývající otcovy dlaně. Viděl hluboké vyčerpání vepsané do starcova shrbeného postoje. Hluboko v Kaelenově nitru vzplál temný, děsivý vražedný úmysl. Před šesti lety neměl žádnou moc a nezbývalo mu než utéct do stínů. Dnes stál v čele Rudých draků a velel stovkám tisíc elitních bojovníků. Vládl vnějším teritoriím.

Už nebyl bezmocným chlapcem prchajícím do noci. Odplatí oko za oko, zub za zub. Každý, kdo se opovážil utiskovat jeho krev, zaplatí zničující cenu.

Kaelen věnoval otci uklidňující úsměv, jímž zakryl bouři zuřící v duši. „Tati, nedělej si s tím starosti. Odteď už naši rodinu nikdo šikanovat nebude. To ti slibuji.“

Vřelost z Kaelenovy tváře vyprchala ve zlomku vteřiny, jakmile se otočil. Zabodl svůj chladný, zastrašující pohled do třesoucí se bandy rváčů krčících se u vypnutého bagru. Zvedl prst a ukázal přímo na dlouhovlasého vůdce, který se pokoušel schovat za své pomlácené kumpány.

„Ty! Okamžitě pojď sem!“ zavelel Kaelen a jeho hlas zahřměl ruinami jako hrom.

Dlouhovlasý muž sebou trhl. Ztěžka polkl a snažil se nasadit drsnou tvář, když na roztřesených nohou vykročil kupředu. „Co chceš? Varuju tě! Tohle je rajón Victora Carminea! Radši si hlídej záda, než si to s ním rozházíš!“

Kaelen přimhouřil oči. Planoucí hněv v nich nebylo možné skrýt. „Zavři hubu.“

Vzduchem proťal rozmazaný stín. Kaelen překonal vzdálenost ve zlomku vteřiny a vpadl přímo mezi rváče. Než dlouhovlasý muž vůbec stihl zaregistrovat pohyb, sevřelo mu hrdlo sevření pevné jako kovaná ocel. Kaelen ho jedinou paží zvedl ze zničené dlažby.

Dlouhovlasý grázl lapal po dechu a botami bezmocně kopal do prázdna. Pohlédl do Kaelenových nelítostných očí a ucítil, jak mu páteř ochromil náhlý ledový chlad. Z tváře mu vyprchala veškerá barva. Údy mu ztuhly čirou hrůzou.

Zoufale se chytil Kaelenova železného zápěstí a ze sevřeného hrdla vydal jen žalostné zachrčení: „Prosím! Měj slitování!“

Okolní rváči se rozprchli dozadu a nechali svého vůdce viset. Pohlédli na zkrvavená, sténající těla svých padlých druhů rozesetá v prachu a pak vytřeštili oči na děsivého muže v černém kabátě. Ani jediný z nich se neodvážil vydechnout, natož promluvit.

Kaelen si zachoval mrtvolně klidný výraz a stiskl hrdlo právě tak silně, aby mu přiškrtil přívod vzduchu. „Říkal jsi, že chceš zabít mého otce?“

Dlouhovlasý ze sebe zoufale vyrazil zachroptění, tvář zkřivenou hrůzou, jak mu docházel kyslík. „Jenom jsem plnil rozkazy! Měl bys jít po Victoru Carmineovi!“

V Kaelenových temných očích zableskl dravý svit. Mírně povolil stisk, aby se muž mohl trhaně nadechnout. „Victor Carmine? To on chce zbourat můj dům a zničit tuhle čtvrť?“

Rváč divoce přikývl, až mu dlouhé vlasy létaly kolem bledého obličeje. „Ano! Victor o tuhle oblast strašně stojí! Chce srovnat se zemí celou Dubovou ulici a postavit tu luxusní rezidenční čtvrť. Já jsem jenom jeden z mnoha jeho pěšáků, co dělají špinavou práci!“

Kaelen chladně odfrkl a procedil mezi zuby: „Pomahač zla je stejně odporný jako jeho pán.“

Pustil dlouhovlasého muže na zem. Jakmile jeho boty dopadly na suť, Kaelenova ruka vystřelila vpřed jako útočící zmije. Prsty třikrát v rychlém sledu poklepal na střed mužovy hrudi a zasáhl specifické nervové uzly s chirurgickou přesností odvozenou z Tajných záznamů.

Dlouhovlasý grázl zavrávoral dozadu a těžce dopadl na všechny čtyři. Masíroval si hruď a těžce oddechoval. „Cos… cos mi to udělal?“

Slova mu sotva splynula ze rtů, když se jeho výraz zkroutil do masky čiré agonie. Z hrdla se mu vydral hrdelní, krev tuhnoucí řev. Zhroutil se na bok do prachu, končetiny mu divoce škubaly a mlátily kolem sebe, jako by mu maso škvařily neviditelné plameny.

Tento trýznivý výjev trval celou minutu. Zmlklí rváči s vytřeštěnýma očima sledovali, jak se jejich vůdce svíjí v prachu. Když křeče konečně ustaly, ležel dlouhovlasý muž na zemi a lapal po dechu, šaty propocené studeným potem, jako by ho právě vytáhli ze zamrzlé řeky. Každý sval v těle mu pálil fantomovou bolestí, jako by mu kosti ohlodávaly tisíce jedovatých mravenců.

Kaelen stál nad třesoucím se mužem a shlížel na něj lhostejným pohledem. „Dnes je den mého slavného návratu, a tak si ho nechci poskvrnit tím, že bych někoho zabil. Vyřídíš však Victoru Carmineovi můj vzkaz. Řekni mu, že ho zítra osobně navštívím, abych mu oplatil všechno, co provedl mé rodině.“

Kopl kus rozbité cihly směrem ke chumlu rváčů. „A teď vypadněte!“

Tento rozkaz prolomil kouzlo strachu, které gang svíralo. Okamžitě se vrhli k ústupu.

Dlouhovlasý rváč slabě zasténal a na roztřesených pažích se zvedl z prachu. „Ano! Hned zmizíme!“

Zoufale zamával na své lidi. Dva rváči přispěchali, popadli svého ochromeného vůdce pod pažemi a podpírali jeho bezvládné tělo. Ostatní spěšně posbírali bezvědomá a sténající těla svých druhů a vlekli je pryč od děsivých přízraků stojících v cestě. Arogantní banda prchala zdevastovanou ulicí se staženými ocasy a v oblaku zvířeného prachu zmizela za rohem.

Do rozvrácené uličky se vrátilo ticho.

Edgar v němém úžasu zamrkal. Pohlédl na prázdnou ulici, pak na tyčícího se Gideona a nakonec na svého syna. V duchu si říkal, zda ho drtivý stres z demolice nakonec nepřipravil o rozum a nezpůsobil živou halucinaci. Pevná přítomnost stojícího Kaelena však dokazovala opak.

Po Edgarově unavené tváři se rozlil radostný, ulehčený úsměv. „Pojďme domů.“

Kaelen přikývl a zaplavil ho hluboký pocit klidu. „Ano, pojďme domů.“

V pustině prolil řeky krve. Čelil smrtelným nebezpečím, pobíjel mocné válečníky a snášel nekonečné osamělé noci pod cizími hvězdami jen proto, aby tato prostá slova znovu uslyšel. Byla to obyčejná věta, a přesto v sobě nesla větší váhu než jakýkoli titul či dobytí.

Otec a syn kráčeli bok po boku ke skromnému, zašlému stavení, které v sobě chovalo tolik vzpomínek. Gideon šel v uctivé vzdálenosti za nimi, tichý jako stín.

Překračovali kusy rozbitého betonu a roztříštěného skla, které za sebou zanechaly těžké pásy rypadla. Vzduch voněl zvířeným prachem a starými vzpomínkami. Na prchavý okamžik Kaelen ucítil, jak se do jeho ztvrdlého srdce vrací opravdové teplo. Trpkých válek v pustině jako by nebylo. Konečně byl tam, kam patřil, připraven chránit ty, které miloval.

Když se přiblížili k malé verandě, vstupní dveře se náhle rozlétly dokořán a s hlasitým bouchnutím narazily do vnější zdi, čímž roztříštily poklidné ticho.

Z domu vyběhla drobná postava a zastavila se na kraji verandy. Byla to Clara, jeho nevlastní matka. Vyklenuté břicho prozrazovalo pokročilé těhotenství, avšak její fyzický stav ani v nejmenším netlumil prudký, spalující hněv sálající z jejích pronikavých očí.

Zpražila trojici mužů pohledem a její zrak se s čirou, neskrývanou záští zabodl přímo do Kaelena.

„Domů? Jak může jít domů? Copak nás nenechal trpět už dost?“ zaječela Clara hlasem pisklavým a roztřeseným nezkrotným vztekem.

Ukázala obviňujícím prstem dolů ze schodů, krásnou tvář zkřivenou hořkou záští. „Edgare Vancei, zbláznil ses? Jak ho můžeš vodit domů? Copak nás nezničil už dost? To chceš, aby nás všechny pozabíjel?“