KAPITOLA 90.

Dante seděl na židli vedle Genevievinina lůžka, prsty propletené s jejími, jako by její puštění znamenalo, že ji navždy ztratí. Rytmické pípání monitoru se rozléhalo sterilním nemocničním pokojem, ale on ho sotva vnímal. Slyšel jen to trýznivé ticho – ticho jejího bezvědomí, ticho její nepřítomnosti, ticho vlastního mučení.

„Odpusť mi,“ zašeptal a hlas se mu chvěl, když mu po tváři st