Kapitola 91.

Dante hleděl na Genevieve a srdce mu tlouklo v žebrech jako polapená šelma zoufale toužící po úniku.

„Princezno…“ V jeho hlase znělo něco hlubšího – něco surového, něco zoufalého.

Genevieve se na něj odmítala podívat, pohled upírala někam za něj, za zdi, za tento okamžik – kamkoli, jen ne na něj.

„Odpusť mi,“ pokračoval hlasem napjatým, plným lítosti; nechtěl odejít, jak mu přikázala.