Kapitola 93.

Podzemní kobka páchla strachem, který visel ve vzduchu jako hustá, dusivá a neuniknutelná mlha. Chladné a vlhké zdi nesly tiché výkřiky těch, kteří prosili o smilování a žádného se nedočkali. Jediným zvukem v tuto chvíli byly pomalé, rozvážné kroky Danteho Valeria Blackridge.

Pohyboval se jako přízrak, jeho přítomnost budila respekt, aura byla smrtící. Ze rtů mu visela cigareta, jejíž