Porcelánový šálek zacinkal o podšálek stejného vzoru a na vyleštěný mahagonový stůl vyšplíchla světle jantarová tekutina.

Valerie Vanceová naklonila hlavu a její nepřítomné oči zamrkaly pod hustými řasami. Z levého koutku úst jí stékal tenký pramínek slin a pomalu odkapával k bradě. Pravou tvář jí křižovaly dvě zubaté, bledé jizvy, které hyzdily to, co by jinak byla andělsky jemná tvář.

Nejistýma rukama posunula šálek dopředu. „D-dej si č-čaj.“

Declan Thorne po šálku nesáhl. Místo toho sklopil temné oči k otevřené lékařské zprávě, kterou měl položenou na koleni. Diagnostický souhrn na něj křičel tučným písmem: *IQ: 50. Těžké kognitivní poškození v důsledku kraniálního traumatu.*

Declan se suchým klapnutím odhodil složku na konferenční stolek. „Můj dědeček očekává, že si vezmu slabomyslnou, jen aby splatil osobní dluh?“

Otřásl se odporem, když sledoval, jak se čaj vsakuje do struktury dřeva. I přes její nápadně půvabné rysy v něm pohled na poslintaná ústa a prázdný pohled vyvolal okamžitou vlnu žaludeční nevolnosti.

Arthur Briggs, rodinný komorník, popošel kupředu a sepjal ruce za zády. „Starý pan Thorne byl v této záležitosti neoblomný, pane. Trvá na tom, že mu slečna Vanceová v horách zachránila život.“

Declan o tom incidentu dobře věděl. Před čtyřmi týdny Archibald Thorne zmizel během rodové pouti ve skaliscích hory Mount Morrison. Rodinná ochranka pročesávala zrádné rokle čtyři vyčerpávající dny, aniž by našla jedinou stopu. Právě když už prochladnutí a ledový déšť měly patriarchův život ukončit, vytáhla tato křehce vyhlížející dívka osmdesátiletého muže z divočiny na vlastních zádech a udržela ho naživu, dokud nedorazili záchranáři.

Dluh byl skutečný, ale tohle uspořádání bylo absurdní.

Declan vstal z pohovky a ve svém tmavě šedém trojdílném obleku na míru se tyčil nad celým pokojem. „Takže se jí odvděčí tím, že jí nabídne svého nejstaršího vnuka jako trofej? Zavolej řidiče a dostaň ji z mého domu.“

Arthur ke dveřím nevyrazil. Místo toho starší muž sáhl do kapsy saka, vytáhl temně rudou knížečku a položil ji na stůl mezi vlhký šálek a lékařskou zprávu. „Obávám se, že to není možné, pane Declane. Zápis už byl dokončen. Vy a slečna Vanceová jste úředně manželé.“

V obývacím pokoji zavládlo dusivé ticho.

Declan zíral na znak vyražený zlatou fólií na červené kožené vazbě. Sevřel čelisti tak pevně, až mu na nich vyskočil sval. Archibald předvídal každou námitku a využil své konexe na městském úřadě, aby sňatek zpečetil dřív, než Declan stihne zasáhnout. Ve dvaatřiceti letech Declanův mládenecký život vyvolával ve vyšší společnosti nekonečné dohady, ale použít mentálně narušenou cizinku k umlčení klepů překračovalo veškeré meze.

Popadl knížečku ze stolu, klouby mu zbělely, jak ji sevřel ve hřbetu, a vztek v něm dosáhl bodu varu.

„Když nechceš čajíček, dáš si lízátko?“ vyskočila Valerie z pohovky.

Její široké, naivní oči se upřely na Declana. Sáhla do kapsy a vytáhla napůl rozbalené, lepkavé červené lízátko, které mu bez váhání strčila přímo k hrudi. Na povrchu té lepkavé cukrovinky se leskla rudá šmouha umělého jahodového sirupu, jen pár centimetrů od jeho klopy. Pro muže, který si po každé obchodní schůzce myl ruce až do krve, byla blízkost této špinavé sladkosti ryzím mučením.

Declan prudce ustoupil, jeho chorobný strach ze špíny propukl v paniku. „Arthure, odveď ji! Ať se ta špína ke mně nepřibližuje!“

Než stihl komorník udělat jediný krok, Valerie se s šokující rychlostí vrhla přes koberec.

Nechala lízátko spadnout na podlahu, ovinula obě paže kolem Declanova pasu a zabořila obličej přímo do jeho bezvadné klopy.

„Manžílku! Proč jsi na mě tak zlý? Chtěla jsem ti jenom dát mlsání!“ Její pronikavý nářek se odrazil od stropních říms.

Slzy a nudle se v širokých, lesklých šmouhách rozmazaly po jemné vlně jeho saka.

Declan ztuhl čirým zděšením. Teplé vlhko prosakovalo jemnou látkou jeho košile a v žaludku se mu zvedla vlna mdlobné nevolnosti. Popadl ji za štíhlá zápěstí, aby ji ze sebe strhl, ale její prsty byly za jeho pasem zaklesnuté jako z kované oceli.

Zatáhl vší silou svého těla, ale její paže nepovolily ani o píď. Ze vší té námahy mu předloktí sevřela ostrá křeč. Ta žena nevážila ani padesát kilo, a přesto ho držela na místě děsivou silou železného svěráku.

„Manžílku, prosím tě, nevyhazuj mě! Já budu hodná! Slibuju, že tě budu poslouchat na slovo!“ Valerie zabořila uplakaný nos ještě hlouběji do jeho hrudi a s přehnaným žalem vyla, zatímco její sevření kolem jeho žeber utahovalo jako hroznýš.

Declan v tom drtivém sevření stěží popadal dech a mysl se mu točila v bezradném vzteku. Lapen a bezmocný se střetl pohledem s Arthurem, hruď se mu divoce zvedala, jak zápasil s neuvěřitelným sevřením ženy, jež mu naříkala do žeber.