VINCENZO

**VINCENZO**

Mé péro vráželo dovnitř a ven z úst té zrzky se syrovou, zvířecí dravostí.

Stál jsem vedle masivní manželské postele, boty pevně zapřené do dřevěné podlahy, a shlížel na přehlídku čisté podřízenosti, jež se přede mnou odehrávala. Pevným, neústupným stiskem jsem sevřel husté prameny jejích vlasů, omotal si je kolem kloubů, abych udržel její hlavu přesně tam, kde jsem ji chtěl mít. Přirazil jsem boky vpřed a vrazil ztopořené péro přes její rty, přes její jazyk až hluboko do jejího spalujícího hrdla.

Mokrý, pleskavý zvuk masa narážejícího na maso se rozléhal rozlehlou ložnicí. Byla to symfonie zhýralosti. V koutcích očí se jí hromadily slzy a stékaly po rozmazané řasence, já však nepovolil. Tlumené, hrdelní dávivé zvuky, které vydávala, byly pro mé uši hudbou. Sloužily jako jasná připomínka prvotní dynamiky moci, jež tu byla ve hře. Můj stisk v jejích vlasech zesílil a s tou pákou jsem jí své péro vrazil zpět do úst trestající silou.

Přitiskl jsem její tvář k silnému kořenu svého péra a cítil, jak se stažené svaly jejího hrdla svírají a křečovitě stahují kolem žaludu. Tento nový úhel byl záměrně brutální. Věděl jsem, že hloubka a neúprosné tempo jsou pro ni neuvěřitelně těžké, že jí berou vzduch a nutí její tělo k panice, ale její pohodlí mě nezajímalo. Oči se jí rozšířily zběsilou směsicí šoku a zoufalství, zatímco její hrdlo kolem mě zběsile pracovalo.

„Vem si ho celý. Kurva chceš mý péro, že jo?“ uchechtl jsem se a z mého hlasu odkapávala temná dominance.

Tlumené zakňourání, které vydala v odpověď, znělo uboze a potřebně, jako zvíře žebrající o další stimulaci, o další hrubý dotek. Přesně věděla, do čeho jde, když za mnou dnes večer v klubu přišla. Nebyl jsem žádný něžný milenec. Byl jsem muž, který si bere, co chce, a zanechává za sebou jen modřiny a lapání po dechu.

Tenhle brutální střet byl pro mě jen dalším nástrojem, jak uvolnit drtivé napětí, jež se mi v hrudi hromadilo celou věčnost. Bylo to prchavé, chvilkové rozptýlení od jednotvárné dřiny mé každodenní existence. Momentální únik před prázdnotou, která hrozila, že mě každou chvíli pohltí. Zítra ráno nebude tahle holka ničím víc než zapomenutou vzpomínkou, vymazanou z mé mysli jako nespočet bezejmenných tváří před ní. Na jejím vzhledu nezáleželo. Záleželo jen na vlhkém žáru jejích úst a na její schopnosti posloužit jako jednorázová schránka pro mé pudy.

Sex byl už dávno zbaven jakéhokoli citového pouta. Důvěrnost byla cizím pojmem, nahrazeným bezohledným instinktem poháněným spíše dominancí než vášní. Potřeboval jsem toto drsné tření. Potěšení už pro mě nebylo něčím, co bych dokázal prožít, pokud v sobě nemělo ostrý břit bolesti. Byla to krutá hříčka osudu, kvůli níž jsem v těchto anonymních setkáních neustále hledal jiskru života.

A přesto, jakmile se vzdala a přestala klást odpor mým agresivním přírazům, začala se vkrádat známá vlna neuspokojení. Vždycky se až příliš snažily zavděčit. Nikdy nebojovaly. Jen se podřídily a zanechaly ve mně pocit prázdnoty a nenaplnění ve chvíli, kdy prvotní opojení vyprchalo.

Její ústa mě omrzela.

Prudkým, ostrým trhnutím jsem vytáhl péro z jejího hrdla. Její rty opustily zduřelý žalud s hlasitým lupnutím a ona se okamžitě zhroutila na okraj matrace, kašlala a lapala po dechu.

Chytil jsem ji za drobná ramena a vytáhl ji z kraje postele. Rychle jsem ji otočil a strčil dopředu, takže skončila na všech čtyřech uprostřed tmavých prostěradel. Pod mýma rukama se třásla, hrudník přitisknutý bokem k matraci.

„Roztáhni kurva nohy,“ poručil jsem.

Na kratičký zlomek vteřiny zaváhala. Pak nesměle pohnula rukou a poslechla, roztáhla kolena dál od sebe a odtáhla půlky, aby se mi vystavila. Stoupl jsem si za ni a pohlédl dolů na kluzkou, mokrou spoušť mezi jejími stehny. Vstup do její pochvy se leskl, byl zduřelý a stékal vzrušením, prakticky žadonil o tření. Natáhl jsem ruku a hrubě přejel palcem přes vlhký vchod do její kundy, než jsem zamířil výš a přitiskl ho přímo na těsný záhyb její prdelky.

Prudce vydechla a boky jí instinktivně cukly dozadu vstříc mému doteku. V nervózním očekávání si olízla rty, oči dokořán v zoufalém napětí.

Stiskl jsem jí pánevní kost a palcem se jí zaryl do masa. „Jo, jsi nenasytná malá děvka. Chceš, abych ti ojel tuhle prdel, co?“

Její tělo přímo křičelo podvolením. Byla dokořán, zranitelná a zoufale toužila po tom, abych ji roztáhl. V útrobách se mi vzedmula vlna temného uspokojení. Tohle mě hnalo kupředu – posouvání hranic, boření mezí, zjišťování, jak moc můžu někoho ohnout, než se konečně zlomí. Přiložil jsem tupý žalud svého péra přímo k těsnému vstupu do jejího análu, připraven zabořit se hluboko do ní a přehlušit ten hluk ve své hlavě.

Těžké dřevěné dveře mé ložnice se náhle rozlétly dokořán.

„Promiň, že ruším, Vine, ale Silvio Maroni dnes večer pořádá nějaký okázalý večírek.“ V průchodu stál Rafe, v postoji strnulý, tmavýma očima pevně upřenýma na zeď nad postelí, aby se vyhnul pohledu na nahou ženu pode mnou.

Prudce jsem k němu trhnul hlavou. Mé tělo v pohybu ztuhlo, žalud stále přitisknutý k otvoru té zrzky.

Silvio Maroni.

Už jen to jméno stačilo k tomu, aby mi žilami projel ostrý záblesk ledu. Zaťal jsem čelist a skřípl zuby tak pevně, až mě v ní zabolelo.

Zíral jsem na svého zástupce a chtíč ze mě vyprchal v jediném prudkém návalu. „Večírek?“

Už ta samotná představa mi rozproudila krev ve varu a zažehla ohnivý vztek, který spálil každou přetrvávající stopu sexuální touhy. Silvio Maroni byl ubohý, fňukající červ. Dlužil mi závratnou sumu peněz. Miliony. Ten parchant seděl v mé kanceláři před necelými dvěma týdny, potil se ve svém laciném obleku a na kolenou žadonil o víc času. Přísahal na svůj život, že jeho účty jsou na suchu, že visí na vlásku, a prosil o pouhý další měsíc, aby ty prostředky sehnal.

A teď tu byl a rozhazoval přesně ty peníze, které měl předat mně, na nějaké okázalé, přehnané divadlo? Pořádal velkolepý večírek, aby polaskal své křehké ego a vystavoval na odiv bohatství, které ve skutečnosti neměl.

Žilami mi projel temný, nebezpečný hněv.

Rafe krátce stočil pohled na chvějící se zrzku na posteli, pak zpět na mou tvář; jeho výraz zůstával klidný a neochvějný. Rafe byl víc než jen má pravá ruka v tomto impériu; byl mou kotvou v chaotickém, krví nasáklém světě. Přesně věděl, co tato zpráva znamená. Věděl, jaké násilí to vyvolá.

„Je to velkolepá podívaná. Proslýchá se, že na seznamu hostů je Damian Navarro,“ dodal Rafe tónem opatrným, ale obtěžkaným významem.

To jméno viselo v napjatém vzduchu ložnice jako nabitá zbraň mířící přímo na mou hlavu.

Damian Navarro.

Hluboko v hrudi mi přeskočila jiskra vražedné nevole a rychle se rozhořela v běsnící peklo. Navarro byl muž s obrovským vlivem, samozvaný tvůrce králů, který operoval ve stínech městské smetánky. Ale co bylo důležitější, Damian Navarro byl můj zapřisáhlý nepřítel. Byl to had v obleku na míru, muž, kterým jsem pohrdal každým vláknem své bytosti.

Tohle všechno změnilo. Maroni nepořádal večírek jen proto, aby se předváděl; podnikal tahy. Aktivně se spojoval s predátorem a pokoušel se uzavřít spojenectví s mým nepřítelem, přičemž si místo u stolu kupoval za mé zatracené peníze.

Ustoupil jsem a prudce vytáhl péro z dosahu té zrzky.

Zmateně a pisklavě zalapala po dechu, boky jí instinktivně cukly vzad ve snaze dohnat ztracený kontakt. Podívala se na mě přes rameno, oči rozšířené nejistotou a touhou, její nahé tělo se chvělo v chladném vzduchu místnosti.

Zcela jsem ji ignoroval. Přestala existovat.

Má pozornost se nyní soustředila výhradně na Rafea a taktickou mapu, jež se mi rozvíjela v mysli. Prvotní pud fyzického uvolnění zmizel, nahrazen mnohem temnější, daleko uspokojivější žízní po pomstě. Nikdo si nebude zahrávat s mými penězi a nikdo nebude spát s mými nepřáteli, aniž by čelil brutálním následkům.

„Připrav se. Vtrhneme na večírek.“ Vydal jsem rozkaz s chladným, ostrým břitem, který neponechával prostor pro zaváhání ani otázky.

Rafe jen jednou stroze přikývl. Ucouvl do chodby a těžké dveře za ním beze slova zaklaply.

Otočil jsem se k posteli zády. Ohnivý chtíč, který mě před chvílí stravoval, byl mrtvý, uhašený chladným, vypočítavým vztekem, jenž nyní poháněl každou mou myšlenku. Zrzka spěšně přetáhla prostěradlo přes své odhalené tělo, cítíc náhlou, nebezpečnou změnu v atmosféře, ale já ji nepoctil ani druhým pohledem.

Silvio Maroni. To jméno se mi v mysli ozývalo jako varovný výstřel znějící tichou ulicí.

Ten arogantní parchant si vážně myslel, že se může chlubit ukradeným bohatstvím před Navarrem a jeho elitním kruhem patolízalů. Myslel si, že může použít můj kapitál k nákupu ochrany a prestiže. Zaťal jsem čelist, zatímco se mi v hlavě míhalo tucet různých scénářů, z nichž každý končil krví a roztříštěným sklem. Tohle nebylo pouhé společenské setkání; byla to nehorázná mocenská hra. Prohlášení neúcty.

Ale pokud si Maroni chtěl hrát, brzy měl zjistit, že pravidla píšu já.

Přešel jsem k prádelníku z tmavého mahagonu a vytáhl čistou, vyžehlenou černou košili. Vstrčil jsem paže do rukávů, mé pohyby byly rychlé, přesné a smrtící. S mechanickou efektivitou jsem zapnul knoflíky, myslí už plně soustředěný na nadcházející noc. Z odkládacího tácku jsem vzal těžké stříbrné hodinky, připnul si je na zápěstí a pak sáhl po chladné oceli své nabité zbraně.

Maroni to ještě nevěděl, ale jeho čas právě vypršel. Chystal jsem se nakráčet do jeho třpytivé, drahé pevnosti a roztrhat ji zevnitř. Udělám z jeho ubohého malého divadla velkolepé jeviště pro své vlastní krvavé představení.

Takové, které nepřežije dost dlouho na to, aby na něj mohl zapomenout.