**CAMILLA**

Valeria se líně opírala o bar a každé dvě minuty střelila pohledem ke dveřím, jako by odpočítávala čas do nějakého velkého odhalení.

Dloubla jsem ji do paže. „Co to děláš? Zíráš na ten vchod už od chvíle, co jsme dorazily.“

Ušklíbla se a usrkla ze své skleničky.

„Čekám.“

„Na co?“

„Až nakráčí ďábel, pochopitelně. A až se ukáže –“ úsměv jí ztuhl v ještě ostřejší škleb,

„Chci vidět, jak