POHLED VALERIE

Ticho v pronajatém domě znělo hlasitěji než jakýkoli hluk, který kdy Gael nadělal.

Noc jsem strávila zíráním na skvrnu od vody na stropě nad postelí a počítáním minut mezi tupými ranami v trubkách radiátoru. Byl to skromný dům na okraji města, daleko od vyleštěného mramoru a kamenných oblouků Vanceova panství. Zde neobcházely perimetr žádné stráže smečky, v chodbách si nešpitalo služebnictvo a z Gaelova soukromého křídla nevál těžký pach borovice a cedru. Byl tu jen studený, kousavý průvan plížící se pod rámem okna.

Když hodiny na nočním stolku ukázaly šest ráno, vzdala jsem snahu usnout. Odhrnula jsem tenkou deku a zachvěla se, jakmile má bosá chodidla dopadla na omšelou dřevěnou podlahu.

Na konci úzké chodby byly dveře do Lucasova pokoje už pootevřené. Tiše jsem vešla dovnitř a čekala, že ho najdu zamotaného v peřinách. Místo toho můj devítiletý syn seděl vzpřímeně na okraji matrace. Už byl oblečený do zmenšeniny antracitového obleku, který jsme koupili před dvěma dny. V drobných ručkách svíral kapesní konzoli a palci mechanicky, bez radosti cvakal do tlačítek.

„Jsi vzhůru brzy, broučku,“ řekla jsem tiše ze dveří.

Lucas hru pozastavil. Položil konzoli vedle sebe na přikrývku a uhladil si záhyby na kalhotách. „Nemohl jsem spát. Ta postel je divná a je tu moc velké ticho.“

„Já vím.“ Přešla jsem malý pokoj a klekla si před něj, abych mu upravila černou hedvábnou kravatu. „Bude chvíli trvat, než si na to ticho zvykneme. Ale zabydlíme se tu. Slibuju.“

Lucas se podíval přes mé rameno, spodní ret se mu zachvěl, než ho stiskl mezi zuby. Měl Gaelovy tmavé vlasy i stejně ostře řezanou čelist, ale oči měl široké a zranitelné tak, jak ty otcovy nikdy nebyly. „Mami? Nestihli jsme se rozloučit s dědou. Znamená to, že neví, že jsme ho měli rádi?“

Ta otázka mi vyryla do hrudi tupou bolest. Můj vztah s Victorem Ashdownem byl rozvrácený dávno předtím, než ho skolila nemoc; vysušily ho roky chladné lhostejnosti a nevyřčených výčitek. Pro Lucase však byl můj otec dědečkem, který mu do kapes strkal větrové bonbony a u krbu mu vyprávěl staré legendy smečky.

Natáhla jsem ruku a přitiskla dlaň k jeho spánku, přičemž jsem mu uhladila neposlušný pramen tmavých vlasů. „Děda to ví. Ví, jak moc ho máš rád. Láska nezmizí jen proto, že jsme nestihli říct poslední slovo. Dokud ho nosíš ve svých vzpomínkách, přímo tady, zůstává s námi.“

Lucas trhaně vydechl. Naklonil se dopředu a na krátký, pevný okamžik zabořil tvář do mého krku. „Dobře. Budu si ho pamatovat.“

„Můj šikula.“ Políbila jsem ho do vlasů, vstala a nabídla mu ruku. „Pojďme. Máme před sebou dlouhý den.“

Starý kamenný kostel stál na návrší nad údolím a jeho šedé žulové věže se zarývaly do nízké, zatažené oblohy. V době, kdy jsem zaparkovala na štěrkovém prostranství, už na pozemku stály desítky luxusních sedanů a smečkových SUV. Bohatí starší smečky, vysoce postavení válečníci i političtí spojenci z celého státu se sešli ve svých nejlepších smutečních šatech, aby vzdali hold bývalému betovi smečky Ashdownů.

Jakmile jsme s Lucasem prošli těžkými dubovými dveřmi, udeřil do mě dusný vzduch. Nesl v sobě vlezlou sladkost bílých lilií smíšenou s hořícím kadidlem a vlhkou vlnou.

Hovory okamžitě vlnovitě utichly. Šepot se lavicemi nesl jako suché listí. Členové smečky otáčeli hlavy a jejich pohledy sledovaly mé pohyby s neskrývaným opovržením. Pro ně jsem byla tou vadnou dcerou, omylem bez vlka, která lstí dohnala jejich alfu k manželství, jen aby byla vyobcována vteřinu poté, co se vrátila její sestra.

Má matka Helena stála poblíž oltáře vedle mého bratra Declana. Její oči po mně přelétly, jako by hleděly skrz prázdný vzduch, ale v okamžiku, kdy spatřila Lucase, její strnulý postoj roztál do teatrální vřelosti.

„Lucasi, můj drahý chlapče!“ zvolala Helena, rozpřáhla ruce a uvěznila mého syna v těsném, krajkami zahaleném objetí. „Podívej se na sebe v tom obleku. Vypadáš přesně tak, jak má syn alfy vypadat. Pojď, sedni si hned vedle strýčka.“

Nekompromisně ho odvedla do první řady a mou přítomnost zcela ignorovala. Declan mi věnoval krátký, chladný pohled a pak obrátil pozornost k Lucasovi; s ochranitelskou pýchou smečky položil chlapci ruku na rameno. Pro Ashdownovy nesl Lucas elitní krev rodu Vanceů; já jsem byla jen nepohodlnou nádobou, která ho přivedla na svět.

V rodinné lavici tak zůstalo jediné volné místo – přímo vedle Daphne.

Má sestra seděla zalitá měkkým, tónovaným světlem z vitrážového okna. Měla na sobě na míru šité černé smuteční šaty, které obepínaly každou ladnou křivku její postavy, a světlé vlasy měla spletené do složitého, zdánlivě nedbalého uzlu. Zármutek jako by její křehkou krásu jen podtrhoval.

Když jsem se posadila, šustění mých prostých šatů ji očividně urazilo. Daphne stáhla kolena na stranu a odtáhla splývavý lem své hedvábné sukně od mého kabátu, jako by letmý dotek se mnou mohl poskvrnit její látku.

Přes středovou uličku zasedala rodina Vanceů.

Miriam Vanceová, Gaelova matka, seděla se zvednutou bradou a stříbrem protkané vlasy měla stažené pod závojem z černé síťky. Když se naše oči střetly, Miriam se ani neobtěžovala maskovat své pohrdání. Na jejích namalovaných rtech se usadil chladný, samolibý úšklebek. Celých deset let se ke mně chovala jako k blátu pod svými podpatky, rozzuřená, že si její syn vzal bezvlčí dívku místo zlaté dědičky Ashdownů. Nyní, když byl rozvod zpečetěn, nosila svůj triumf jako vyznamenání.

Vedle ní seděl Gael, vysoký a nehybný. Široká ramena mu vyplňovala černý oblek na míru, profil měl jako vytesaný z tmavého mramoru. Na mě se nepodíval. Jeho pohled zůstával uzamčený na vyleštěné mahagonové rakvi spočívající před kazatelnou.

Do dlaně mi vklouzla drobná, teplá tíha.

Podívala jsem se dolů. Lucas se vykroutil z Helenina sevření a sesunul se po dřevěné lavici, dokud se ramenem nepřitiskl k mému. Prsty mi pevně stiskl ruku. Neřekl ani slovo, ale divoká ochranitelnost v jeho tmavých očích mi dodala potřebnou sílu. Narovnala jsem ramena, zvedla bradu a pohlédla vstříc oltáři.

***

Smuteční hostina v hotelu Ashdown připomínala spíše politickou korunovaci než vzpomínkové setkání.

Velkým hotelovým sálem rezonovalo tlumené hučení zdvořilého smíchu, rytmické cinkání skleniček se šampaňským a tiché tóny smyčcového kvarteta hrajícího v rohu. Z kazetového stropu visely křišťálové lustry a vrhaly jiskřivou záři na stovky smutečních hostů, kteří otcův skon pojali jako příležitost k navazování kontaktů.

Postávala jsem u mramorových sloupů na okraji sálu a v ruce svírala netknutou sklenici s vodou. Lucas byl nahoře v soukromém rodinném apartmá s Declanem a Helenou, kde před večerní večeří odpočíval. Bez syna po boku byla má izolace v této místnosti absolutní.

Na druhém konci vyleštěného parketu kralovala Daphne.

Měla na sobě břidlicově šedé hedvábné šaty, které jí obepínaly pas a pak splývaly k podlaze. Levou ruku měla majetnicky položenou v Gaelově lokti a prsty lehce poklepávala o jeho rukáv. Každou chvíli se k němu naklonila, zaklonila hlavu a pošeptala mu něco do ucha. Gael se sklonil s nečitelným výrazem ve tváři a naslouchal jejím slovům, zatímco zdravil sousední alfy a členy rady smečky.

Vypadali jako vládnoucí alfa a luna přijímající své poddané. Vypadali jako pár, který spolu nestrávil odděleně ani jediný den.

Má matka stála vedle nich a její smích zněl celým sálem, jak představovala Daphne hostujícím hodnostářům a hrdě poukazovala na půvab a noblesu své nejstarší dcery. Nikdo se nezmínil o mých deseti letech v roli Gaelovy manželky. Nikdo nezmínil skutečnost, že naše rozvodové papíry byly sotva čtyřicet osm hodin staré. Celý sál se choval, jako bych nikdy neexistovala.

„Pěkný pohled, že?“

Ostrý, nosový hlas se ozval po mé pravici. Zpoza květinového sloupu vystoupila Bree se sklenkou šumivého vína v ruce. Rty se jí zkroutily do krutého úšklebku, když si měřila mé prosté černé šaty.

„Bree,“ řekla jsem chladně.

Bree přistoupila blíž a vtrhla do mého osobního prostoru se secvičenou arogancí někoho, za kým stojí vznešené rody smečky. „Vidíš to? Takhle to mělo být odjakživa. Kdybys neroztáhla nohy a nechytila ho na dítě, slavili by teď desáté výročí a nestáli spolu na pohřbu.“

Žaludek se mi stáhl, ale tvář jsem udržela bez hnutí. „Přišla jsem uctít památku svého otce. Nepřišla jsem poslouchat tebe.“

„Svého otce?“ odfrkla si Bree a demonstrativně se napila ze sklenky. „Victor zemřel s přáním, aby po jeho boku stála Daphne. Deset let jsi si hrála na život někoho jiného, a stejně se ti podařilo ho tím zklamáním zabít. Kdybys měla aspoň kapku důstojnosti, zalezla bys zpátky do té své pronajaté barabizny a zůstala tam.“

„Ustup, Bree.“

Neustoupila. Místo toho se mi opřela do ramene a prudce do mě vrazila bokem.

Náhlý úder mě vyvedl z rovnováhy. Podpatek se mi zachytil o okraj těžkého perského běhounu, paže mi bezmocně máchly vzduchem, jak mě gravitace strhla vzad. Zády jsem narazila do patrového servírovacího stolu obtěžkaného šedesáti naplněnými sklenkami šampaňského.

Rána prořízla sál jako výbuch.

Sklo se s ohlušující silou roztříštilo o mramorovou podlahu. Zlatavá tekutina mě zkropila, postříkala mi nohy a vsákla se do lemu sukně. Střepy létaly na všechny strany, s pronikavým řinčením prořezávaly vzduch a pak se kolem mých nohou usadily v ostrých, třpytivých hromadách.

V sále zavládlo hrobové ticho. Smyčcové kvarteto zmlklo uprostřed taktu.

Upřely se na mě stovky očí.

„Valerie!“

Helen hlas prořízl to ticho, těžký odporem a hněvem. Přispěchala blíž, podpatky jí vztekle klapaly o mramor, a v patách jí kráčel Declan. „Musíš pokaždé ztropit veřejný skandál? To musíš tuhle rodinu ponižovat i v den, kdy pohřbíváme tvého otce?“

„Strčila do mě,“ řekla jsem a snažila se vstát, aniž bych si pořezala dlaně o rozbité sklo.

„Lhářko!“ vydechla Bree a ucouvla s vyvalenýma, nevinnýma očima. „Vždyť zakopla! Snažila jsem se ji zachytit, Heleno, přísahám!“

Declan si založil ruce na prsou a zíral na mě jako na švába na čisté podlaze. „Jsi ubohá, Val. Naprosto ubohá.“

Ponížení mě pálilo za očima jako kyselina. Pohlédla jsem do středu místnosti a hledala Gaela. Stál strnule několik metrů ode mě, čelist zaťatou tak silně, až mu pod kůží tepal sval. Jeho tmavé oči se zabodly do mých, temné a neproniknutelné. Udělal půlkrok vpřed, ale dřív, než stačil promluvit, pohnula se Daphne.

„Ach, Val, vždyť jsi celá od vína,“ pronesla Daphne hlasem přetékajícím zármutkem a něžnou starostí. Půvabně překročila louži šampaňského a natáhla ke mně obě pěstěné ruce, aby mi pomohla vstát. Otočila se k přihlížejícím hostům a věnovala jim jemný, omluvný úsměv. „Prosím, všichni, nic se nestalo. Byla to jen drobná, nešikovná nehoda. Prosím, bavte se a uctěte našeho otce.“

Její sevření se mi kolem zápěstí sevřelo jako ocelová obruč a tvrdě se zarylo do mého pulsu. „Pojď se mnou,“ zašeptala medově. „Dáme tě do pořádku.“

Než jsem se stihla vytrhnout, odvlekla mě od davu chodbou s kobercem směrem k ředitelským salonkům. Rozrazila dveře soukromého pokoje, vtáhla mě dovnitř a nohou za námi přirazila těžké mahagonové dveře.

Mosazná západka zapadla.

Vteřinu poté, co nás dveře odřízly od chodby, svatouškovská starost z Daphniny tváře vyprchala. Rty se jí zkroutily do zákeřného, triumfálního úšklebku. Pustila mé zápěstí, jako by ji dotek mé kůže pálil, a otřela si dlaně o svou šedou sukni.

„Podívej se na sebe,“ zasyčela Daphne a přešla místnost, aby se postavila mezi mě a východ. „Pořád stejná nemotorná, ubohá krysa, co všechno jen zkazí. Ale upřímně? Takhle je to mnohem jednodušší.“

Stála jsem pevně na nohou a nevšímala si chladného vína stékajícího mi po zadní straně lýtek. „Už sis tam venku užila své. Co chceš, Daphne?“

Těžká vůně jejího jasmínového parfému naplnila malý pokoj, hustá a dusivá. Popošla blíž, až byla sotva coul od mé tváře, modré oči jí plály jedovatou škodolibostí.

„Deset let, sestřičko,“ zašeptala tichým, ostrým hlasem. „Deset let sis hrála na rodinu s mým životem. Spala jsi pod jeho střechou. Porodila jsi jeho štěně. Ale teď jsem zpátky a beru si zpět všechno, co mi patří. Svou rodinu. Svůj titul luny.“ Naklonila se blíž, její dech mě hřál na uchu. „Svého Gaela. A tentokrát ztratíš úplně všechno.“

Zírala jsem na ni a cítila, jak přes ponížení v mé hrudi přelévá zvláštní, náhlé odcizení. „Ty jsi doopravdy vůbec nedospěla, viď? Dostala jsi všechno, co jsi kdy chtěla, a pořád ze sebe děláš oběť.“

Obočí se jí stáhlo k sobě a tváří jí bleskl vztek.

„Nabízela jsem, že odejdu,“ řekla jsem a udělala k ní krok. „Před deseti lety, když jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem tě prosila. Říkala jsem ti, že vezmu dítě a zmizím, abyste vy dva s Gaelem mohli mít své dokonalé spojení. Nabízela jsem, že uteču na druhý konec kontinentu. Ale utekla jsi ty, Daphne. Utekla jsi za oceán, protože jsi byla moc zbabělá na to, abys čelila pomluvám.“

„Zavři hubu!“ vyštěkla Daphne a na bledém krku jí vyrazily rudé skvrny. „Chytilas ho do pasti! Chtělas, aby si všichni mysleli, že já jsem ta špatná, protože jsem odešla!“

Zavrtěla jsem hlavou a tiše, suše se zasmála. „Záleželo ti víc na tvé neposkvrněné pověsti než na tvém druhovi. Raději jsi utekla, než abys bojovala za tu velkou lásku, kterou ses všude chvástala.“

Daphne na mě třeštila oči, hruď se jí pod hedvábnými šaty divoce dmula. Na okamžik byly trhliny v její masce viditelné, syrové a ohavné. Pak se však zhluboka nadechla a na rty se jí vrátil chladný, výsměšný úsměv.

„Jen si to dál namlouvej, Val,“ zavrněla a naklonila hlavu s teatrální lítostí. „Cokoli ti pomůže v noci usnout v tom tvém laciném podnájmu. Myslíš, že mi ten útěk ublížil? Celá smečka mě litovala. Všichni raději uvěřili mému zlomenému srdci než těm tvým nechutným intrikám. A zatímco ty sis hrála na poslušnou manželku, stejně se ti nepodařilo přimět je, aby tě měli rádi, co?“

Ta slova dopadla jako ledová sprcha, ale já jsem bradu nesklopila.

„Otec ti zrušil svěřenský fond,“ pokračovala Daphne a pomalu kolem mě kroužila jako vlk kolem kořisti. „Matka a Declan s tebou přestali mluvit, pokud zrovna nepotřebovali stafáž pro radu. Ale víš, co dělali pro mě? Declan za mnou létal do Paříže každé jaro. Matka se mnou trávila v Londýně každé Díkůvzdání. Ani přes oceán jsem své místo neztratila. Milují mě teď víc než kdy dřív.“

V útrobách se mi bolestivě sevřel uzel. Deset let jsem sedávala u svátečních stolů sama a přemýšlela, proč matka pokaždé tvrdí, že je příliš nemocná, než aby přišla na rodinnou večeři. Nebyla nemocná. Byla v zahraničí a večeřela s Daphne.

Daphne viděla, jak její slova zasáhla cíl, a úsměv se jí ještě rozšířil, dychtivá otočit nožem v ráně.

„A co Gael?“ zašeptala a v očích jí tančila krutost. „Fakt sis myslela, že ti patří jen proto, žes nosila jeho prsten?“

„Mezi mnou a Gaelem je konec,“ řekla jsem sevřeným hlasem. „Řekni si, co potřebuješ, a pusť mě ven.“

„Posílal mi vánoční dárek každý boží rok, Val.“

V místnosti jako by teplota klesla o deset stupňů. Vzduch mi zamrzl v plicích.

„Každý prosinec,“ vychutnávala si Daphne každou slabiku. „U mých dveří přistál balíček. Šperky. Vzácné knihy. Ručně vyřezávané drobnosti z našich starých loveckých výprav. I když jsem jeho dopisy ignorovala, i když jsem odmítala odepisovat, nevynechal jediný rok. Deset let, zatímco jsi ležela v jeho posteli, tvůj manžel myslel na mě.“

Ruce se mi sevřely v pevné pěsti. V uších mi hučela krev.

Deset let ticha. Deset let, kdy se Gael na Štědrý večer zamykal ve své pracovně s tvrzením, že musí vyrovnat účetní knihy smečky. Deset let studených prostěradel, letmých doteků a prázdných povinností. Nevyrovnával účetnictví. Balil krabice a psal vzkazy ženě, která ho opustila.

To ponížení mě nezlomilo. Místo toho něco hluboko v mé hrudi zcela otupělo a čistě prasklo jako suché chrastí. Poslední vytrvalý střípek naděje, ta nepatrná, ubohá část mého já, která si kladla otázku, zda mě Gael někdy měl rád alespoň ze zlomku tak jako já jeho, na místě zemřela.

Pohlédla jsem na Daphne a bez mrknutí se zadívala do jejích samolibých očí.

„Nech si ho,“ řekla jsem hlasem pevným a zcela prostým jakýchkoli emocí. „Vy dva si jeden druhého zasloužíte. Klidně si vezmi ty zbytky života, od kterého jsem odešla.“

Daphnin úsměv zakolísal, vyvedená z míry tím, že nevidí žádné slzy.

„Doufejme, že se naše cesty už nikdy nezkříží,“ dodala jsem.

Nečekala jsem na její odpověď. Obešla jsem ji, odemkla těžké dveře salonku a otevřela je.

Rázně jsem kráčela chodbou a nevšímala si vlhkého, lepivého hedvábí své sukně ani ostrého pálení škrábance od skla na kotníku. Do sálu jsem se už neohlédla. V davu jsem Gaelovu tvář nehledala. Prošla jsem těžkými skleněnými dvoukřídlými dveřmi hotelové haly, vyšla do mrazivého večerního vzduchu a zamířila přímo ke svému autu.

Odemkla jsem dveře u řidiče, nasedla a zabouchla.

Jakmile se kolem mě uzavřel kovový rám auta, hráz povolila.

Z hrdla se mi vydral syrový, trhaný vzlyk. Sevřela jsem volant, přitiskla čelo ke studené kůži a plakala tak silně, až mě rozbolela žebra. Slzy mi stékaly po tvářích v horkých, oslepujících proudech. Plakala jsem pro svého otce, který zemřel s nenávistí ke mně. Plakala jsem pro svou matku, která mě vymazala ze života. A plakala jsem pro těch deset promarněných let strávených milováním alfy, jenž každou zimu posílal své srdce přes moře mé sestře.

„Přestaň,“ zašeptala jsem do temnoty auta a přejela si rukávem kabátu po mokré tváři. „Přestaň kvůli nim brečet.“

Otočila jsem klíčkem v zapalování. Motor naskočil a světlomety prořízly prázdné štěrkové parkoviště. Později jsem musela vyzvednout Lucase z hotelového apartmá, ale právě teď jsem v tomhle městě nemohla dýchat. Potřebovala jsem prostor. Potřebovala jsem jet tak dlouho, dokud ta dusivá tíha v mé hrudi nepoleví natolik, abych dokázala pohlédnout synovi do očí.

Zařadila jsem rychlost, sešlápla plyn a s hvízdáním pneumatik vyrazila od hotelu Ashdown.

Klikatá dvouproudá silnice protínala husté borové lesy lemující teritorium smečky. Soumrak přešel v naprostou tmu a z horských svahů se valila těžká mlha, která z vozovky vytvořila kluzký, úzký tunel sevřený hradbou tyčících se černých stromů.

Jela jsem příliš rychle, zrak jsem měla stále rozostřený nevyplakanými slzami a v mysli se mi s každým úderem srdce přehrával Daphnin posměšný hlas. Světlomety kmitaly po žluté středové čáře a stěží pronikaly mlhou.

Z lesa po mé pravici zaznělo prudké prasknutí.

Nestihla jsem se ani dotknout brzdového pedálu.

Husté podrosty explodovaly. Z linie stromů vyrazila s děsivou rychlostí mohutná, stínová bestie pohybující se po čtyřech silných, prašivých končetinách. Nebylo to zvíře. Oči jí planuly odporným, krvavě rudým žárem a zacuchaná šedá srst se jí ježila podél obrovské, nahrbené páteře.

Odpadlý vlkodlak.

Bestie vycenila tesáky a vrhla se přímo na kapotu mého auta.