POHLED VALERIE

Ostrý, nemocniční pach dezinfekce mě vytrhl z bezedné propasti.

Oči se mi prudce otevřely do oslepujícího zářivkového světla a plíce v panice nasály trhaný doušek sterilního vzduchu. Zdravá ruka mi instinktivně vystřelila k hrudi a nahmatala zběsilý, bušící rytmus srdce – upřímně mě překvapilo, že ještě vůbec funguje.

Vzpomínky na útok se mi v prudkých, roztříštěných záblescích míhaly za víčky. Drtivá temnota klikaté dálnice. Odporný tupý náraz, jak odpadlík dopadl na kapotu mého auta. Motor, který s žalostným zasténáním zaprskal a definitivně zhasl, čímž mě uvěznil v kovové rakvi na opuštěném úseku teritoriální cesty. Vybavila jsem si lepkavý pot na dlaních a panikařící prsty, které marně tápaly po displeji telefonu.

Displej však žádnou spásu nenabídl. Tváří v tvář blížící se smrti byla pravda ještě chladnější čepelí než rána, kterou mi odpadlík nakonec zasadil. Třesoucími se palci jsem projížděla kontakty, jen abych si uvědomila, že nemám vůbec komu zavolat. Vlastní rodina si mé číslo zablokovala. Celých deset let mě systematicky vymazávali ze svých životů a v mrazivé tmě mého nepojízdného auta se jejich odmítnutí rovnalo tiché popravě.

Pak přišel zvuk tříštícího se skla. Děsivé čelisti odpadlíka, které chňapaly rámem okna. Spalující agonie, jež mi projela pravým předloktím, když se drápy zaryly do mého masa.

Spása nepřišla od smečky, jež si na mě činila nárok, ani od rodiny, s níž jsem sdílela krev. Zjevila se v podobě obrovského černého vlka.

Dokonce i teď, když jsem ležela na nemocničním lůžku a léky proti bolesti mi otupovaly smysly, se mi při vzpomínce na samotnou mohutnost té bestie tajil dech. Pohyboval se s ladnou, děsivou grácií a trhal odpadlíka na kusy se smrtící zuřivostí, při níž praskaly kosti. Ten boj nebyl žádným zápasem; byla to poprava. Skrz zrak rozmazaný slzami a zašedlý ztrátou krve jsem sledovala, jak zrůdně velký černý vlk rve z odpadlíka život ve spršce šarlatové krve. Těsně předtím, než se svět propadl do naprosté nicoty, se ten mohutný vlk proměnil. Mou poslední vzpomínkou byla silueta vysokého, ramenatého muže, který se tyčil proti kuželu světla z rozbitých reflektorů a vykročil ke mně, zatímco mě pohlcovala tma.

„Á, naše záhadná pacientka se konečně probudila a vrací se mezi živé.“

Ten veselý hlas vytrhl mou pozornost z mrazivých vzpomínek. U mého lůžka stála mladá sestřička a zběhle kontrolovala kapačku přilepenou k mé nezraněné levé paži.

Zamrkala jsem proti ostrému světlu a pokusila se rozehnat přetrvávající mlhu. „Jak jsem se sem dostala? Kde je ten muž, co mě zachránil?“ zachraptěla jsem; hrdlo jsem měla suché a bolavé.

Do pokoje vešla další sestra, ještě mladší, s deskami v ruce. Naklonila se dopředu a oči jí zářily náhlým, vzrušeným nadšením.

„V tom lese jste narazila na pořádného rytíře v zářivé zbroji. Tedy spíš v zářivém kožichu. Na pohotovost vás přinesl neuvěřitelně přitažlivý alfa. Byla to ta nejromantičtější a zároveň nejděsivější věc, jakou jsem kdy viděla. Prošel těmi dvoukřídlými dveřmi a nesl vás, jako byste byla z křehkého skla, a štěkal rozkazy na traumatým, ať vás zachrání.“

První sestra nadšeně přikývla a upravila monitor vedle mé hlavy. „Podle toho, co se šušká, je ve městě nový. Zaplatil za vás celý nemocniční účet předem. V hotovosti. Na recepci z toho úplně ztratili řeč.“

Zírala jsem do stropu a má mysl se marně snažila zpracovat ty neuvěřitelné informace. Neuvěřitelně přitažlivý alfa? Cizinec bez mrknutí oka zaplatil mé astronomické léčebné výlohy? Trochu jsem se povytáhla proti polštářům a trhla sebou, jak mi ovázanou pravou paží projela tupá, pulzující bolest.

„Nechal tu jméno nebo telefonní číslo? Musím mu poděkovat. Musím mu to vrátit.“ Těkala jsem pohledem mezi oběma ženami a zoufale hledala záchytný bod v tom všem šílenství.

Mladší sestra si soucitně, teskně povzdychla. „V tom je právě ta tragédie. Zmizel ve stínech vteřinu poté, co ho doktoři ujistili, že jste stabilizovaná. Odmítl říct své jméno. Nenechal žádné číslo. Jen zaplatil účet, naposledy se na vás podíval přes pozorovací sklo a zmizel v noci. Bylo to jak z filmu.“

Než jsem z nich stačila vymámit jakýkoli popis svého přízračného zachránce, těžké dveře se otevřely. Uvolněné, klábosivé teplo v pokoji se v mžiku vypařilo. Dovnitř vstoupila starší vrchní sestra s přísným výrazem; její upjaté držení těla si od podřízených okamžitě vynutilo ticho. Pohlédla na monitor a pak na mě upřela chladný, profesionální pohled.

„Valerie Vanceová. Vaše životní funkce jsou stabilní. Na chodbě máte návštěvu. Vaše rodina si přála vidět vás hned, jakmile se probudíte.“

To slovo mi padlo do žaludku jako olověné závaží. Rodina.

Podívala jsem se na svou pravou ruku. Byla pevně fixovaná ve sněhobílém závěsu, silné vrstvy gázy skrývaly brutální tržnou ránu v mém mase. Byla jsem potlučená, vyčerpaná a mlela z posledního, ale pomyšlení, že mám čelit právě těm lidem, kteří aktivně ignorovali mou existenci, zatímco jsem vykrvácela v lese, zažehlo v mé hrudi chladný, obranný plamen.

„Děkuji. Půjdu za nimi ven.“ Přikývla jsem na vrchní sestru s klidným hlasem.

Spustila jsem nohy přes okraj postele. Studené linoleum poslalo mým bosým nohám šok, který mě uzemnil. Opřela jsem se zdravou rukou o matraci a vstala. Ignorovala jsem protesty mladších sester a narovnala záda. Upravila jsem si popruh závěsu, zhluboka se nadechla a vyšla na chodbu čelit duchům své minulosti.

***

POHLED GAELA

Zoufale naléhavá zpráva, že Valerie po přepadení odpadlíkem málem vykrvácela k smrti, mě zasáhla do hrudi jako železná tyč.

Stál jsem ve sterilní, přesvícené nemocniční chodbě a nepřítomně zíral na špinavě bílou stěnu naproti jejímu pokoji. Na spáncích mi nevolně tepal zrychlený pulz. Ještě před pár hodinami jsem stál ve velkém tanečním sále hotelu Ashdown, obklopen smetánkou smečky. Na smuteční hostině jsem roli lhostejného bývalého manžela sehrál k dokonalosti. Když Valeriiny zoufale raněné oči vyhledaly ty mé přes zaplněný sál, schválně jsem odvrátil zrak. Ignoroval jsem syrovou bolest, která z ní sálala, a místo toho se plně soustředil na Daphne, abych zmírnil tíseň, kterou ten skandál působil mé budoucí luně.

Teď mě dusila hořká pachuť naprosté zbytečnosti.

Dal jsem přednost klevetám. Dal jsem přednost obrazu stability. A zatímco jsem popíjel šampaňské a těšil ženu, která jásala nad mým rozvodem, matka mého syna bojovala v příkopu o holý život s odpadlíkem.

Nebyl jsem tam, abych ji ochránil. Zachránil ji cizinec. Cizinec přinesl mou bývalou ženu na pohotovost celou od krve.

Helena seděla na plastové židli v čekárně opodál, tvář zabořenou do vlhkého kapesníku, a tiše, přerývaně vzlykala. Declan přecházel chodbou těžkými, odměřenými kroky, čelist zaťatou v chmurném výrazu alfovského napětí. Daphne stála přitisknutá k mému boku, drobnýma rukama svírala látku mého saka, tvář bledou a zbrocenou slzami. Hrála divadlo sesterského zděšení, ale svíravá úzkost v mých útrobách mi nedovolovala ji náležitě utěšit.

Těžké dveře na konci chodby náhle cvakly a otevřely se.

Zatajil se mi dech. Na chodbu vyšla Valerie.

Pravou ruku měla pevně staženou v bílém lékařském závěsu, těžce opřenou o hruď. Byla bledá, rysy tváře poznamenané vyčerpáním sahajícím až do morku kostí, a přesto, když se otočila, aby promluvila se sestrou vracející se do pokoje, na rtech jí zahrál jemný, upřímný úsměv. Byl to prchavý záblesk té něžné, zářivé ženy, jakou bývala kdysi.

Pak otočila hlavu. Její pronikavé modré oči přelétly chodbu, a v okamžiku, kdy se její pohled střetl s mým, něžné teplo zmizelo. Ty vířící azurové hlubiny se proměnily v neprostupné kry ledu.

„Valerie! Ach, holčičko moje drahá!“ Helena vyskočila z plastové židle.

Z Heleny se valily uslzené nářky, jak se hnala vpřed a ruce natahovala k Valeriiným poraněným ramenům. Roli zničené, milující matky hrála dokonale.

Valerie neucukla. Neplakala.

Udělala přesný, vykalkulovaný krok vzad. Ten pohyb byl tak precizní, tak prostý emocí, že Heleniny natahující se ruce sevřely jen prázdný vzduch.

„Myslím, že máš špatnou dceru, Heleno. Pokud hledáš své drahocenné zlatíčko, stojí přímo za tebou.“ Valeriin hlas byl mrazivě klidný, její výraz maskou ledového odstupu.

Helena zalapala po dechu a zapotácela se dozadu, jako by ji ta ledová slova fyzicky zasáhla.

Declan přestal přecházet, vypjal širokou hruď a vykročil vpřed, aby bránil svou ženu a tchyni.

„Valerie, dávej si pozor na tón! Dnes v noci jsi málem umřela. Šíleli jsme tu strachy. Měli jsme o tebe šílenou starost!“ vyštěkl Declan a v hlase mu zněla těžká alfovská autorita, která si měla vynutit podřízenost.

Valerie jen naklonila hlavu, netečná k rozkazu, před nímž se dříve krčila.

„Starost? Vy jste měli starost?“ Vydala tichý zvuk bez špetky pobavení. „Nestůj v téhle chodbě a nelži mi do očí, Declane. Zablokovali jste mi hovory. Vymazali jste mou existenci ze svých životů ve chvíli, kdy na těch rozvodových papírech uschl inkoust. Napadlo tě vůbec někdy přemýšlet o tom, proč mi rozsudek smrti podepsal divoký odpadlík v lese a proč mou jedinou spásou byl naprosto cizí člověk? Byli jste jen pár mil odtamtud na večírku a oslavovali můj odchod.“

Declan sklapl ústa. Ve tváři mu zacukal sval; krutá pravda v mžiku smetla jeho samolibý hněv.

„Doktoři říkají, že přežiju a o ruku nepřijdu.“ Valerie přejela ledovým pohledem nás čtyři a její oči krátce spočinuly na ladících snubních prstenech, kterými jsme se s Daphne ještě před pár hodinami bezostyšně chlubili. „Na druhou stranu, spoléhat se na pomoc kohokoli z vás by mě zabilo podstatně rychleji. Takže hádám, že bych měla poděkovat tomu, kdo si mé číslo zablokoval.“

Když jsem ji slyšel mluvit o vlastní smrtelnosti tak lhostejně, zažehlo to v mých útrobách zoufalou, zběsilou paniku. Představa, jak leží ve zdemolovaném autě, krvácí k smrti a vytáčí čísla, která ji posílají rovnou do hlasové schránky, mi drásala zdravý rozum. Než jsem stačil zpracovat příval ochranitelského hněvu, který mi vřel v žilách, překonal jsem vzdálenost mezi námi.

„Přestaň takhle mluvit. Přestaň se chovat, jako by tvůj život nic neznamenal.“ Chytil jsem ji za nezraněné levé zápěstí a prsty sevřel její křehké kosti. „Auto máš na maděru. Jsi vážně zraněná. Zakazuji ti jet dnes v noci domů samotné. Když už odmítáš dbát na vlastní bezpečí, tak žádám, abys myslela na Lucase. Potřebuje živou matku, Valerie.“

Podívala se na mou ruku svírající její zápěstí. V hloubi jejích očí vyšlehla nebezpečná, obranná zuřivost a vystřídala led syrovým ohněm.

Helena se té příležitosti chopila se zkušenou, jedovatou rychlostí; otřela si slzy a odhalila ostrý, pragmatický pohled.

„Gael má naprostou pravdu, Valerie. Nejsi ve stavu, abys byla sama, a už vůbec nejsi fyzicky schopná starat se o dospívajícího kluka. Možná bude lepší, když Lucas zůstane se smečkou na sídle, dokud se nezotavíš. Daphne a Gael zajistí, aby o něj bylo dobře postaráno, než se ti zahojí ruka. Je to nejrozumnější řešení.“

Teplota na chodbě jako by klesla o dvacet stupňů.

Valerie prudkým trhnutím vytrhla zápěstí z mého sevření. Náhlý pohyb způsobil, že skrz obvazy viditelné u závěsu prosákla skvrna čerstvé krve, ale ona ani nemrkla. Narovnala ramena a vstoupila do Helenina osobního prostoru s postojem tak ryze divokým, až můj vnitřní vlk šokem vycenil zuby.

„Vyjasněme si teď hned jednu věc.“ Valerie vycenila zuby a hlas jí klesl do vražedného, syčivého šepotu, který se odrážel od linolea. „Rozvod je podepsaný. Hranice teritoria jsou vytyčené. Jestli se kdokoli z vás pokusí využít náhodný útok odpadlíka a moje zranění jako ubohou záminku k tomu, aby mi sebral Lucase v rozporu s podepsanou dohodou o péči, vypálím vaši drahocennou smečku do základů.“

Helena znovu klopýtla vzad a ve stárnoucí tváři se jí mihl skutečný strach.

„Valerie, my se ti jen snažíme pomoct!“ vzlykla Daphne za mými zády a hlas se jí třásl.

Valerie vrhla na mou novou družku pohled naprostého, děsivého odporu.

„Zkuste mi vzít syna a všichni zjistíte, jak ostrý mám skus. Vlk nevlk. Budu s vámi bojovat na život a na smrt. Nepokoušejte mě.“

Aniž by čekala na jakoukoli odpověď od ohromené skupiny, Valerie se otočila na patě. Rázovala dlouhou, prázdnou nemocniční chodbou přímo k východu, páteř neuvěřitelně vzpřímenou, zraněnou ruku pevně přitisknutou k hrudi. Ani jednou se neohlédla.

„Gaeli?“ zakňourala Daphne.

Drobnýma, třesoucíma se rukama mi ovinula předloktí. Přitiskla tvář k mému rameni a tiše plakala do látky mého kabátu.

„Potřebuji tě, Gaeli. Byla to tak strašná noc. Mám o ni takový strach, a ona je tak krutá.“

„Jsem tady, Daphne. Jsem přímo tady.“ Přitáhl jsem si ji k sobě a mechanicky ji objal kolem třesoucího se těla, abych jí poskytl útěchu, kterou jsem jí slíbil.

Přesto, zatímco mi plakala na hrudi, mé zrádné oči zůstávaly beznadějně upřené na prázdný průchod, kde před chvílí zmizela má bývalá žena. Pach její krve a přetrvávající chlad jejího naprostého odstupu stále visely ve vzduchu. Pod žebry se mi začal drásat temný, neovladatelný neklid a neúprosně mi rval vnitřnosti.

Valerie ode mě nadobro odešla a nezanechala po sobě nic než znepokojivou, hladovou prázdnotu.