Stojím u chladného okna své ložnice a prostupuje mě prázdnota. Opřu se čelem o studené sklo a netečně hledím do ponuré ranní šedi, jež zahalila celé panství. Obloha věrně odráží tupou bolest, která mi těžce leží na hrudi. Z chodby se tichými kouty domu rozléhají tlumené, zoufalé prosby mé matky. Hlas se jí láme a přeskakuje. Žadoní mého otce, Arthura Vance, o náklonnost či slitování, jichž se nikdy nedočká. Ona i já dobře víme, že Arthur na tomto světě nebere ohled na nikoho kromě sebe samého. Jeho srdce je kamenný trezor, neprodyšně uzamčený před okolním světem.

Naše domácnost funguje jako zajatecký tábor. Jsme rodina Vanceových. V očích světa možná působíme jako bohaté společenství, ale za zavřenými dveřmi nejsme ničím víc než naprosto toxickou sešlostí cizinců bez špetky lásky. Spojuje nás příjmení a nic jiného. Poutá nás k sobě pouze otcova bezohledná autorita a jeho neukojitelná chamtivost. Mé dětství bylo vymezeno chladným nezájmem a vykalkulovanou krutostí.

Z hlavního foyer dole v přízemí se hlasitě rozezní podlahové hodiny. Povinná snídaně.

Nohy se mi boří do těžkých koberců, jak se vleču k jídelně. Tuto smrtelně tichou rutinu dodržujeme každé boží ráno. Vynechat ji v podstatě znamená pod Arthurovou střechou rozsudek smrti. Vstoupím do rozlehlého prostoru a usednu na své obvyklé místo u nekonečného mahagonového stolu. Cinkání těžkých stříbrných příborů o jemný porcelán je jediným zvukem, který v místnosti zaznívá.

Nespouštím oči ze svého prázdného talíře a nepřeji si nic jiného než přežít příštích dvacet minut a uniknout zpátky nahoru.

Dusivou rutinu však naruší okamžik, kdy Arthur s ostrým cinknutím odloží šálek kávy na podšálek. Vzhlédne. Přes jeho stárnoucí tvář se rozlije dravý, vypočítavý úsměv. Temnýma očima se do mě přes dlouhý stůl zabodne.

„Sienno.“

To, že znenadání vyslovil mé jméno, mě zaskočí. Na židli mi ztuhne páteř. Nikdy nezačíná rozhovor, pokud se nechystá vydat zlověstný rozkaz nebo někoho ponížit.

„Víš, vždycky jsem věděl, že ze všech svých sourozenců jsi můj nejcennější kapitál.“

Na tváři má zlý, samolibý úšklebek. Z toho, jak mu ta slova plynou z úst, mi naskakuje husí kůže. Mluví, jako by zbavit mě lidské důstojnosti a ponížit mě na pouhý finanční majetek byla ta nejvyšší pocta, jakou by mi kdy mohl prokázat. Hledí na mě jako na cenného dostihového koně, kterého hodlá poslat na dražbu. Už nejsem jeho dcera. Jsem hmotná zástava.

Aniž by se obtěžoval nabídnout sebemenší vysvětlení, vydá strohý povel.

„Dnes večer mám důležitou schůzku a ty mě doprovodíš. Během dne sem přímo do domu dorazí profesionální vizážistka a šaty. Uděláš se reprezentativní.“

Otevřu ústa, abych položila otázku, ale jeho příkré gesto rukou mě okamžitě umlčí.

„Tvou jedinou povinností pro dnešní večer je nasadit na tvář úsměv a bez zaváhání plnit mé pokyny. Neopovažuj se mi tuhle příležitost zmařit.“

Arthur odsune židli a vstane, zanechávaje nás všechny za sebou lapat po dechu. Matka naproti u stolu okamžitě sklopí zrak. Svůj provinilý, hanbou zkalený pohled odvrátí k nedotčenému talíři s vejci. Odmítá se mi podívat do očí. Po mé levici sedí zbabělí bratři, Preston a Nolan, kteří zůstávají naprosto klidní. Nolan s lehkým úšklebkem zakrojí do slaniny. Preston pomalu, rozvážně usrkne ze sklenice džusu. Temné spodní proudy Arthurova plánu je v tichosti baví a doslova se vyžívají v tom, že zaměřovací kříž padl na má záda, a ne na jejich.

Později odpoledne tichým domem zazvoní zvonek. Přesně podle plánu dorazí profesionální vizážistka jménem Grace. Prakticky vtrhne do mého pokoje a po toaletním stolku rozloží svou rozsáhlou armádu štětců, paletek a kadeřnických potřeb. Podá mi elegantní černý obal na šaty a oznámí mi, že obsahuje róbu, kterou osobně vybral můj otec.

S třesoucími se prsty vak převezmu a zamířím rovnou do šatny, abych se převlékla. Rozepnu zip a látka mi sklouzne po holé kůži. Okamžitě, rychle a tvrdě mě zasáhne vlna odporu.

Šaty jsou šokujícím způsobem skandální. Mají zářivý, oslepující odstín červené. Výstřih bez ramínek padá tak hluboko, že sotva zakrývá spodní polovinu mých ňader, jež vulgárně tlačí vzhůru a ven na odiv všem. Spodní lem je stejně urážlivý – končí extrémně vysoko v polovině stehen. Každý pohyb hrozí tím, že mě zespodu odhalí.

Stojím před celoplošným zrcadlem a zírám na svůj odraz. Cítím se jako laciná šlapka z ulice. Křiklavě červená látka obepíná mé křivky způsobem, který působí špinavě a nepatřičně. Žaludek se mi svírá tak divoce, že musím vynaložit veškeré zbytky své vůle, abych nezatnula nehty do látky a neroztrhala švy holýma rukama. Chci ji rozcupovat na drobné, bezvýznamné kousky. Vím však, že Arthurova zuřivost by byla desetkrát horší než toto chvilkové ponížení.

Vyjdu z šatny a kráčím chodbou k hlavnímu obývacímu pokoji. Nolan sedí na kožené pohovce se sklenkou drahého alkoholu v ruce. Ve vteřině, kdy vstoupím do jeho zorného pole, mu doušek zaskočí. Vychrlí pití do půli drahého perského koberce.

Nolan si otře bradu a nepokrytě se ušklíbne nad mým odhaleným tělem. „Ty vole! Co seš, nějaká coura?“

Čelist mi ztuhne tak silně, až mě rozbolí zuby. Než však stihnu zformulovat ostrou odpověď, z přilehlého klenutého průchodu vystoupí Preston. Vždycky byl ochotnou loutkou Arthurových intrik. Preston popojde dopředu, zkrátí vzdálenost mezi námi a naruší můj osobní prostor. Na rtech mu pohrává arogantní úšklebek.

Skloní se a zašeptá mi přímo do ucha: „Vsadím se, že dneska večer dojde na věc.“

Na hrudi se mi rozhoří spalující plamen nenávisti. Ruce se mi po stranách těla sevřou v pevné pěsti. Mám chuť mu ten samolibý úsměv srazit z tváře a z očí mu vymazat všechnu tu povýšenost. Právě když se nadechuji, abych dala průchod každé kapce vzteku, která se ve mně nahromadila, ozve se z příjezdové cesty ostré zatroubení klaksonu.

Náš soukromý řidič je tady.

Včasné přerušení mě donutí ustoupit před jejich jedovatými posměšky. Otočím se k odporným bratrům zády a projdu vchodovými dveřmi. Řidič drží těžké zadní dveře otevřené a uvádí mě na zadní sedadlo čekajícího luxusního vozu. Zabořím se do kůže a v útrobách se mi rozlévá děs, zatímco motor s řevem ožívá.

Sleduji, jak za oknem ubíhají přepychové ulice naší čtvrti. Předpokládám, že míříme k elegantní zasedací místnosti nějaké korporace nebo snad do klidného pětihvězdičkového podniku. K mému rostoucímu zděšení však řidič volí trasu, která se stále více vzdaluje od nablýskané obchodní čtvrti. Vjeli jsme do části města zaplavené křiklavými neony a dunivými basovými linkami.

Vůz zastaví u obrubníku. Parkujeme přímo před extravagantním, luxusním strip klubem.

Hrdlo mi okamžitě sevře panika. Dýchám mělce. Proč by Arthur domlouval zásadní obchodní jednání na takovém místě?

Řidič mi otevře dveře. Nohy mám jako z olova, ale donutím se vystoupit na chodník. Jakmile překročím těžký sametový práh a vstoupím do hlavního sálu, začne smyslový útok. Vzduch uvnitř klubu je těžký. Páchne laciným tuctovým parfémem, rozlitým pivem, zvětralým alkoholem a syrovým potem. Z mohutných reproduktorů připevněných na stěnách duní hluboké basy, které mi otřásají žebry a chvějí se mi v chodidlech skrze podpatky. Blikající neonové nápisy vrhají na přeplněný parket ostré fialové a temně rudé stíny.

Podél vnějšího obvodu místnosti postávají lascivní, opilí muži. Okamžitě civí na mou odhalenou kůži. Cítím, jak jejich hladové pohledy těkají po mých holých stehnech a hlubokém dekoltu, který se dere z mých červených šatů. Snažím se jít rychleji, hlavu sklopenou a paže pevně zkřížené na prsou, ale úzká ulička mě nutí projít nepříjemně blízko k té zvrhlé chátře postávající u pódia.

Jakýsi slizký návštěvník se zakalenýma očima se zapotácí dopředu. Natáhne špinavou ruku a popadne mě za holou paži; jeho stisk je drsný a modřinový. Zasměje se a prudce si mě přitáhne ke své zpocené hrudi. Výkřik mi uvízne v hrdle. Pokouším se mu strhnout prsty, ale jeho váha je příliš velká.

Vtom neonová světla zastíní mohutný stín. Do vřavy vstoupí obrovitý vyhazovač. Ten kolos máchne obří pěstí a napálí slizkého chlapa přímo do obličeje. Hlasitou hudbou se rozlehne odporné křupnutí. Muž padne jak široký, tak dlouhý na špinavá prkna podlahy a v hromádce sténá.

Aniž by pronesl jediné slovo, obr vyhazovač mi pokyne, abych ho následovala. Odvede mě pryč z chaotického hlavního sálu a vede mě spoře osvětlenou chodbou k soukromé VIP zóně.

Těžké dvoukřídlé dveře se otevřou. Ve VIP salonku je klidněji, vládne tu ústraní před burácejícím šílenstvím venku. U jednoho z plyšových sametových boxů ho spatřím. Můj pohled se střetne s otcovým.

Arthur vstane. Přivítá mě širokým, divadelním úsměvem od ucha k uchu. Rychle překoná vzdálenost mezi námi a uchopí mé ruce s předstíranou otcovskou vřelostí. V očích kohokoli jiného v místnosti vypadá jako milující otec, který vítá svou drahou dceru.

Pevným sevřením mých rukou si mě prudce přitáhne k sobě. Nakloní se, zaboří tvář blízko k mým vlasům a zasyčí mi přímo do ucha jedovaté varování.

„Neopovažuj se mi to dneska večer pokazit nějakými svými výstřelky, jinak ti ze života udělám peklo na zemi.“

Po zádech mi přeběhne mráz čistého děsu. Otec povolí svůj surový stisk, narovná se v zádech a uhladí si klopy padnoucího obleku. Hrdě se otočí k postavám v šeru, které trpělivě sedí u plyšového stolu.

„Pánové, tohle je má dcera Sienna.“

Zamrkám a snažím se přizpůsobit oči tlumenému, náladovému osvětlení. Přímo naproti nám uprostřed stolu sedí uhrančivý muž. Vypadá na něco málo před třicítkou. Je opřený v sametových polštářích a vyzařuje z něj ryzí dominance i tiché nebezpečí.

Jeho pronikavé, dravé oči se zabodnou do mých. Intenzita jeho pohledu mě zasáhne jako fyzická rána. Vidí skrz mě. Dívá se těžce, puntičkářsky a mučivě pomalu. Začne rozebírat každý centimetr mého těla. Jeho temné oči vyrazí od mých chvějících se rtů, pomalu sjíždějí po odhalené bledé kůži mého hrudníku, táhnou se přes těsnou červenou látku obepínající mé břicho a nakonec spočinou na dlouhých holých stehnech. Neunikne mu jediný detail. Prohlíží si mě jako nepokrytý zvrhlík zkoumající čerstvý kus masa položený na jeho talíři.

Mezi námi se rozprostře ticho, husté a dusivé. Pod jeho neúprosným hodnocením dýchám trhaně.

Pak se mu zachvěje koutek úst. Po rtech se mu pomalu rozlije odporný, uspokojený úšklebek.

„Není tak špatná, jak jsem čekal,“ řekne.