*Není tak špatná, jak jsem čekal? Co to má k čertu znamenat?*

Hlava se mi točila v závratné směsici zmatku a ryzí hrůzy. Ta urážlivá slova visela v ovzduší VIP salonku hustá a těžká, vyrážející mi dech z plic. Tlumené dunění basů ze striptýzového klubu rezonovalo pod prkny podlahy a tvořilo drásavý kontrast k napjatému, přiškrcenému tichu panujícímu u našeho stolu. Otočila jsem hlavu a upřeně se zadívala na svého otce. Naivní část mého já čekala, že vstane, udeří pěstí do sametového boxu a postaví se za mou čest. Čekala jsem, že toho cizince prokleje za to, že se mnou jedná jako s vystaveným kusem dobytka.

Arthur nic takového neudělal. Místo toho se zabořil hlouběji do plyšových polštářů se širokým, samolibým úsměvem přilepeným na tváři.

Než můj mozek vůbec stačil vstřebat rozměr té urážky, nahánějící hrůzu cizinec sedící před námi pronesl mrazivý rozkaz.

„Pojď sem.“

Jeho hlas v sobě nesl temnou, nepopiratelnou autoritu. Nohy jsem měla jako přikované k lepkavé podlaze. Neodvážila jsem se pohnout ani o píď. Srdce mi bušilo do žeber jako polapený pták. Tlumené osvětlení vrhalo na otcovu tvář zlověstné stíny a proměnilo muže, který mě vychoval, v nepoznatelného cizince. Z poloviny jsem trnula strachy, že pokud neuposlechnu, vyvolám otcův hněv, zatímco druhá polovina zůstávala ochromena skličující přítomností tohoto vysokého muže s oříškovýma očima. Pyšnil se dokonalou, ostrou čelistí, impozantním vzrůstem přes metr osmdesát a ledovou aurou, jež mě varovala, abych se otočila a sprintovala k východu.

Když muž spatřil mé váhání, podíval se skrz mě. Směrem k mému otci vyslal chladnou, nepobavenou otázku: „Ona neví, proč tu je?“

Můj otec si uhladil drahocennou kravatu a bez mrknutí oka lhal: „Samozřejmě že ví.“

Cizinec s oříškovýma očima, spokojen s touto lží, jednou kývl. Vyřkl své podmínky bez špetky lidského citu a s celou záležitostí nakládal jako s nudnou korporátní fúzí. „Pokud je to tak, uzavřeme to ještě dnes večer. Hned teď zadám bankovní převod přímo na váš účet. Výměnou za to odejde z klubu se mnou. Dnes večer.“

Hruď mi zaplavila vlna slepé, ledové paniky. Zmrzlé ticho v mé mysli se roztříštilo.

„Dohodu? Jakou dohodu?“ vykřikla jsem a hlas se mi zoufalstvím lámal přes pulzující hudbu z hlavního sálu.

Arthur na mě vrhl vražedný pohled. V očích mu plálo němé varování, ať držím jazyk za zuby.

Z temných stínů stojících těsně za otcovou židlí vystoupil do slabého neonového světla Preston. Rty se mu zkroutily do arogantního, posměšného úšklebku, když mi uštědřil drtivou pravdu.

„Že jsi byla prodána. Ano, princezno, slyšela jsi správně.“

Do očí mi vyhrkly horké, oslepující slzy a stékaly mi po tvářích. Pokoj se mi pod nohama začal nebezpečně točit. Zoufale jsem se snažila vpravit do plic aspoň trochu vzduchu. *Prodána.* Můj vlastní otec mě vyměnil za bankovní převod.

Arthur vstal a obrátil se proti mně; jeho trpělivost byla ta tam. Ukázal mi ostrým prstem do tváře: „Nech toho melodramatu, Sienno! Ten muž támhle, Marcello, je teď tvůj manžel. Má nad tebou plnou kontrolu, tak zavři pusu a přijmi realitu, ať to máme všichni jednodušší.“

Zalykala jsem se vzlyky a ustoupila o krok zpět. Chytila jsem Arthura za rukáv a prosila ho. Žadonila jsem, ať mi vysvětlí, jak se biologický otec může dopustit takového zvěrstva na vlastní krvi. Ptala jsem se ho, jak se mi může podívat do očí a prodat mou budoucnost za balík peněz.

Arthur svou paži vytrhl a poplácal mě po rameni s bezcitnou lhostejností. „Vím, co je pro tebe nejlepší. Věř mi, Marcello je ta nejlepší partie, v jakou jsi kdy mohla doufat. Měla bys hned teď padnout na kolena a pokládat se za šťastnou.“

Marcello si hlasitě povzdechl, očividně znuděný a otrávený naším ubohým rodinným dramatem. Vztyčil se do své impozantní výšky a zapnul si sako luxusního obleku šitého na míru. Do napjatého ticha promluvil zcela věcně.

„Je čas odejít.“

Nedal mi žádnou příležitost promluvit ani odporovat. Nezeptal se, zda jsem připravená. Marcello jednoduše obešel stůl a vykročil z VIP salonku. Neměla jsem žádné spojence a topila jsem se ve zradě; nezbývalo mi než klopýtat za ním.

Vyvedl mě zadním východem na chodník, kde pod blikajícím pouličním osvětlením čekalo jeho zbrusu nové Ferrari. Ladné, agresivní linie sportovního vozu přímo křičely špinavými mafiánskými penězi. Za normálních okolností bych tak nádherný stroj obdivovala, ale v tuto chvíli vypadal jako nablýskaná rakev připravená odvézt mě z jediného života, jaký jsem kdy znala.

Nasedli jsme do nízko posazených sedadel. Těžké dveře s cvaknutím zapadly a okamžitě odřízly chaotický hluk městských ulic. Marcello vjel do nočního provozu a stísněný prostor zahalilo těžké, dusivé ticho.

Neonová světla velkoměsta se míhala za tónovanými skly a malovala plyšový kožený interiér v letmých záblescích červené a modré. Cesta připadala nekonečná. Přitiskla jsem bolavá záda ke studeným dveřím spolujezdce a pažemi si pevně ovinula třesoucí se tělo. Tiše jsem plakala a slzy mi stékaly z brady na červenou látku mých těsných šatů. Ruce se mi v klíně třásly, Marcello však nespouštěl oči z cesty před sebou. Neutrousil jediné slovo útěchy. Nenabídl žádné vysvětlení. Moje neštěstí a tiché vzlyky pro něj nic neznamenaly. Věděla jsem, že tenhle nebezpečný muž nevěstí nic dobrého, ale při pohledu na jeho bezvýrazný profil jsem se mohla jen modlit, aby se jeho krutost nevyrovnala té otcově.

Řvoucí motor nakonec utichl a vůz zastavil.

Při pohledu z okna se mi zatajil dech. Zaparkoval před úchvatným střešním bytem, který působil jako nedobytná pevnost a připomínal velkolepé královské sídlo. Impozantní moderní architektura se nekonečně tyčila k temnému nočnímu nebi, obehnaná vysokými zdmi a bezpečnostními kamerami. Byl to pozemek navržený tak, aby udržel nepřátele venku – a vězně zamčené uvnitř.

Marcello vystoupil a vykročil ke vchodu, zatímco já se musela z nízkého auta vyhrabat sama. Pospíchala jsem, abych s ním udržela krok, a vlekla se za jeho širokými rameny do obrovského, ozvěnou znějícího mramorového foyer.

Poblíž paty rozsáhlého točitého schodiště stálo v tichosti seřazené elegantně oděné služebnictvo, které čekalo, až pozdraví svého pána.

Marcello se zastavil a naslepo ukázal mým směrem, aniž by se obtěžoval podívat se na mou ubrečenou tvář. „Tohle je má žena.“

Obrátil svůj chladný pohled k vlídně vyhlížející služebné ve středních letech stojící v čele řady. „Marto. Připravila jsi pokoj, jak jsem žádal?“

Starší žena uctivě sklonila hlavu. „Ano, pane, udělala jsem všechno, co jste mi nařídil.“

„Dobře, doveď ji nahoru do jejích pokojů a postarej se o její potřeby. Pokud bys mě potřebovala, budu ve své soukromé pracovně.“ Marcello vyštěkl rozkaz a už nás obcházel.

Otočil se na patě a rázoval dlouhou chodbou. Zmizel za rohem, aniž by mi věnoval jediný ohlédnutí.

*Opravdu vřelé představení,* zabrblala jsem si v duchu a otřela si mokré stopy z tváří.

Služebná přistoupila blíž a věnovala mi vřelý, soucitný úsměv, jaký jsem za celou noc od nikoho neviděla. „Dobrý večer, já jsem Marta. Mám v domě na starosti úklid a vaření. Kdybyste cokoli potřebovala, neváhejte mě zavolat. Dovolte, abych vás zavedla do vašeho pokoje.“

Kývla jsem, nemajíc dostatek sil na skutečná slova. Šla jsem za ní po širokém schodišti. Nohy jsem měla jako z olova a sotva jsem je vlekla po hebkém koberci. Kráčely jsme širokou chodbou lemovanou drahým uměním, dokud Marta nezatlačila do těžkých vyřezávaných dvoukřídlých dveří.

Překročila jsem práh a ztuhla.

Z přepychové ložnice přímo čiště odkapával nepředstavitelný luxus. Vyrostla jsem ve velmi bohaté rodině z vyšší společnosti, ale ryzí velkolepost tohoto prostoru zastiňovala cokoli, v čem jsem kdy žila. Uprostřed stála masivní postel s nebesy, zahalená do těžkého hedvábí a sametu. Z vysokého stropu visely křišťálové lustry a vrhaly hřejivou záři na bezchybný nábytek. Byla to komnata stvořená pro královnu, přesto působila jako pozlacená klec.

Marta se ke mně otočila a její hlas zněl jemně a konejšivě. „Teď už vás nechám o samotě. Dobře se vyspěte, zítra vás tu provedu.“

„Děkuji vám, paní,“ zachraptěla jsem s vyschlým, bolavým hrdlem.

„Říkejte mi Marta, drahoušku. Můžete mi říkat Marto.“

„Dobrou noc, Marto.“

Vykročila do chodby a tiše za sebou těžké dveře zavřela.

Jemné cvaknutí západky mi v hlavě zaznělo jako hlasitý pohřební umíráček. V uších mi zněla děsivá definitivnost Prestonova krutého posměšku. *Prodána.*

Klopýtla jsem dopředu a doplazila se doprostřed obrovské postele. Schoulila jsem se do klubíčka na honosná hedvábná prostěradla a nevnímala jemnost látek. Plakala jsem, dokud mě oči nepálily do krve. Sůl vsakovala do sněhobílých polštářů, zatímco jsem oplakávala každý svůj zmařený sen.

Po celý život jsem se upínala k jediné křehké naději. Věřila jsem, že pokud svou toxickou rodinu vydržím snášet dostatečně dlouho, nakonec se provdám za spřízněnou duši, kterou budu skutečně milovat. Snila jsem o muži, který si mě bude vážit, odvede si mě a jednou provždy mě osvobodí od krve Vanceových.

Místo toho mě vyměnili s mafiánským bossem. Byla jsem uvězněna v této překrásné noční můře.

Hluboko v hrudi se mi vznítila vroucí, sžíravá nenávist. Nenáviděla jsem svého chamtivého otce za to, že mě odhodil jako obchodní transakci. Nenáviděla jsem Prestona za jeho jízlivou krutost. Ze všeho nejvíc však ve mně klíčila hořká zášť vůči matce. Její celoživotní slabost vydláždila cestu k mému zničenému životu. Udělala tu největší chybu, jakou žena může udělat – zamilovala se do netvora a uvěznila nás v tomto děsivém kruhu. Zazlívala jsem jí, že mě tu nechala trpět tvrdé následky jejích pošetilých rozhodnutí.

Přetočila jsem se na záda a zírala na stíny tančící po potemnělém stropě. Obrovský, ztichlý pokoj nenabízel žádnou útěchu. Byl jen strohou připomínkou mé nové reality jakožto polapené, koupené nevěsty.

Promluvila jsem do prázdné místnosti s hlasem třesoucím se, ale prodchnutým střípkem vzdoru: „Tohle nebude můj konec. Tedy pokud tohle přežiju.“