Marcello stojí přímo naproti mně, na druhém konci pulzujícího VIP parketu. Ruce má ledabyle zastrčené v kapsách společenských kalhot šitých na míru. Přesto jeho upřený, pronikavý pohled bez jediného mrknutí protíná zakouřený vzduch a posílá mi po páteři mrazivé záchvěvy. Dunivé basy vibrující podlahou působí jako neúprosné odpočítávání mé nevyhnutelné zkázy. Ztěžka polknu drsný knedlík, který se mi tvoří v hrdle. Plíce mám sevřené, lačnící po kyslíku, i když mi srdce zběsile bije. Zoufale od něj odtrhnu pohled a v dusné, stroboskopy ozářené místnosti pátrám po Cami. Její zářivě zlatavá silueta však v tom vířícím moři nevšímavých pijanů a tanečníků není nikde k nalezení. Hruď mi jako v pevném svěráku svírá panika. Neonová světla protínají prostor v oslepujících záblescích červené a modré, ozařují však jen tváře cizinců. Jsem sama v moři stovek lidí. Musím najít cestu ven dřív, než překoná vzdálenost mezi námi.

V zoufalé snaze vymanit se z jeho zorného pole se otočím a bezhlavě se vrhnu do hustého, zpoceného davu. Vzduch tu sálá jako v rozpálené peci. Vlhkost se mi lepí na kůži a make-up na tváři mi připadá jako roztékající se maska děsu. Protlačuji se mezi masami vlnících se těl, ramena tlačím dopředu, abych si vytvořila náskok před Marcellovým dravým pronásledováním. Moje černé jehlové podpatky dělají z každého kroku nebezpečný hazard, ale pud sebezáchovy přebíjí pálivou bolest v klenbách nohou. Prodírám se kolem drobné ženy ve flitrovém topu a málem jí vyrazím z ruky zářivě modrý koktejl. Zlostně na mě zírá a křičí urážky, ale já se jen dál tlačím kupředu. Mířím k temnějším chodbám vzadu a doufám, že mi stíny klubu poskytnou alespoň nějaké útočiště.

Můj zběsilý úprk však náhle narazí na otřesnou slepou uličku.

Narazím do něčeho tvrdého. Jako bych vrazila do cihlové zdi. Zavrávorám dozadu, kotníky se mi na podpatcích zakymácí, a vzhlédnu. V cestě mi záměrně stojí mohutný, ramenatý muž. Je to chodící hora čistých svalů v těsném polo triku, které se nebezpečně napíná na jeho obrovském hrudníku. Oči mu kryjí temně černé sluneční brýle, což v podzemním nočním klubu nedává žádný smysl, pokud jeho jedinou prací není zastrašování. Vykročí dopředu a cíleně mi odřízne únikovou cestu do zadních prostor. S vědomím, že jeho gigantickou postavu nemohu nijak překonat, se otočím na podpatku a chci se vrátit. Zoufale se modlím, aby se dav pohnul natolik, že mi poskytne jiný východ.

Srdce mi vylétne až do krku a neúprosně mi buší o žebra.

Marcello stojí ani ne krok za mnou. Vyzařuje z něj děsivá aura ležérní hrozby. Zatímco zbytek klubu je chaotickou změtí potu a hluku, Marcello působí vyrovnaně, netečně a smrtelně nebezpečně.

„Pojď se mnou domů, Sienno, a nedělej scény.“

Jeho hluboký, zvučný baryton snadno protíná dunění klubových reproduktorů. V uších mi zní naprosto zřetelně a nese v sobě veškerou váhu královského výnosu. Můj ochromující strach se v mžiku promění v jasný, spalující obranný hněv. Jak se opovažuje mě stopovat, zahnat do kouta jako vyděšené zvíře a rozkazovat mi, jako bych byla jeho osobní majetek?

Odfrknu si mu přímo do tváře. V otevřeném vzdoru si pevně opřu ruce v bok a narovnám ramena, abych uhájila svou pozici.

„A co tě vede k tomu, že bych se do té tvé zvrácené zlaté klece někdy vrátila dobrovolně? Do té vězeňské cely s tebou nepůjdu!“ vykřiknu na něj v odpověď a snažím se překřičet elektronické beaty.

Marcellův výraz ztuhne v chladnou kamennou masku. Jeho tón se změní v cosi děsivě velitelského.

„Nerad se opakuji. Ovládej se a odejděme odsud v jednom kuse. Jinak se ti nebude líbit, co s tebou udělám.“

Z chladu v jeho hlase má odvaha puká. Není to prázdná hrozba; je to mrazivý příslib odplaty. Ramena mi mírně klesnou. Ztlumím hlas a zapřísahám ho, aby ve svém chladném srdci našel alespoň špetku rozumu.

„Prosím, prostě mě nech odejít. Víš, že pro tebe nemám žádný užitek. Do tvého světa nepatřím a jsme cizí lidé. Prostě mě nech jít.“

Marcello se jen uchechtne. Je to tichý, zlověstný zvuk, který rezonuje v úzkém prostoru mezi námi. Pomalu a rozvážně se sehne, až se jeho rty otřou o můj ušní boltec. Z jeho horkého dechu mi po holé kůži přeběhne nová vlna husí kůže.

„Věc se má tak, drahá. Nikdo mi tě nedal. Já jsem si tě koupil. To z tebe dělá můj majetek, mou položku v aktivech. Já rozhoduji o tom, kdy tě nechám na pokoji a kdy ne, a ty do toho nemáš co mluvit. Jsi majetek, který je třeba spravovat, nic víc.“

Krev se mi vhrne do tváří ve výbuchu běsnícího vzteku. V mysli se mi jasně vybaví bezectná tvář mého otce. Arthur mě prodal, aby splatil své dluhy, bez špetky zaváhání nebo viny. Když slyším Marcella potvrdit tuto brutální realitu nahlas – strhnout ze mě základní lidskou důstojnost a zredukovat mě na pouhou položku v mafiánském účetnictví –, před očima mi vzplane rudý hněv. Odmítám se smířit s tím, že jsem prodanou zajatkyní.

„To, že mě můj otec chamtivě prodal, ze mě nedělá o nic menšího člověka! Nejsi o nic lepší než on. Vy všichni jste jen banda překupníků s lidmi, kteří baží po penězích! Nebudu tvoje aktivum!“

Marcello, rozzuřený mou neomalenou, veřejnou drzostí, švihne rukou rychleji, než stačím mrknout. Vlepí mi facku s tak brutální, pálivou silou, až mi hlava trhne na stranu. Ten odporný pleskanec mi ostře zazvoní v uších a na okamžik přehluší i těžké basy klubu. Před očima mi chaoticky tančí jasné hvězdičky a ústa mi zaplaví kovová pachuť. Z roztrženého rtu mi okamžitě steče pramínek teplé krve. Chytím se za tepající tvář a šokovaně lapám po dechu. Několik přihlížejících otočí hlavu s očima rozšířenýma zděšením, ale jediný ledový Marcellův pohled je zažene zpátky do anonymního davu. Jen odvrátí zrak, příliš zbabělí na to, aby zasáhli.

Jako kultivované monstrum sáhne Marcello do náprsní kapsy svého saka na míru. Vytáhne sněhobílý hedvábný kapesník a rozvážně si otře klouby prstů, přičemž si prohlíží kůži, jako by má krev byla jen drobnou nepříjemností. Pak přistoupí blíž a natáhne ruku, aby pohladil mou hořící, tepající tvář.

„Buď hodná holka a pojď domů ke svému manžílkovi, Sienno.“

Se žaludkem zvedajícím se odporem mu vší zbývající silou odstrčím ruku. Udělám vratký krok vzad.

„Nesahej na mě! Nikam s tebou nepůjdu!“

Marcellovy oříškové oči ztemní vražedným vztekem. Sevře mi čelist silnými prsty jako v železném svěráku, až to zanechá modřiny. Tlak je nesnesitelný a nutí mě zvednout tvář, abych nemohla uhnout před jeho mrtvolným pohledem.

„Budeš se chovat jako hodná, poslušná holčička a půjdeš za mnou,“ zasyčí mezi vyceněnými zuby.

Než se vůbec stihnu pokusit odtrhnout jeho prsty ze své čelisti, prudce mi zkroutí zápěstí za záda. Paží mi vystřelí spalující bolest, hrozící vykloubením ramene, pokud budu klást odpor. Mé vzpouzející se tělo bez námahy přemůže a hrubě mě táhne chodbou k zadnímu nouzovému východu. Obří osobní strážce Rocco mu razí cestu a odstrkuje lidi napravo i nalevo. Nohy vleču po lepkavé podlaze a můj křik zaniká v ohlušující hlasitosti hudby. Každý sval v zádech protestuje proti nepřirozenému úhlu paže. Chodbu plní pach levného alkoholu a zvětralých cigaret, který se mísí s drahou kolínskou sálající z Marcella. Jak se blížíme k těžkým kovovým dveřím, vzduch chladne. Kopu nohama ve snaze najít oporu na zemi, ale proti jeho síle je to marné.

Zničehonic okolní hluk ostře protne mé jméno.

„Sienno!“

Podaří se mi pootočit krk natolik, abych se podívala do tlumeně osvětlené chodby. O tři metry dál stojí Cami. V rukou drží dvě vysoké, těžké sklenice s mléčným koktejlem z baru. Její původní zmatený výraz se změní v divoký děs, jakmile dešifruje mé zoufalé, vyděšené pohledy. Rychle si všimne Marcellova brutálního sevření mé zkroucené paže i hrozivé přítomnosti masivního bodyguarda.

Když si Cami uvědomí smrtelné nebezpečí, v němž se nacházíme, během zlomku vteřiny přejde k činu. Vrhne se vpřed jako divoce ochranitelská lvice. Ani na vteřinu nezaváhá, aby zvážila riziko útoku na dva mafiánské vymahače.

Marcello sotva otočí hlavu za blížícím se ruchem. Příliš se soustředí na to, aby mě vytáhl ze dveří, než aby si všiml ženy, která se na něj řítí. Se smrtící akrobatickou přesností vymrští Cami svou dlouhou nohu v jehlovém podpatku vysoko do vzduchu. Drtivou silou kopne Marcella přímo mezi nohy. Špičatý podpatek její drahé boty se mu zaryje rovnou do rozkroku a bez milosti rozdrtí jeho citlivá místa. Náraz je brutální a neúprosný.

Marcello ze sebe vydá vysoké, přiškrcené zalapání po dechu, které sotva zní lidsky. Jeho železné sevření na mém zápěstí v mžiku povolí. Okamžitě se předkloní a klesne na kolena na špinavou dlažbu. V čiré agónii se drží za rozdrcený rozkrok a marně lapá po vzduchu, který se mu odmítá dostat do plic. Obličej se mu zkřiví do masky čistého utrpení. Okolní dav v šoku uskočí a vrávorá vzad, aby se vyhnul náhlému výbuchu násilí.

Cami využije vzniklého zmatku a obrátí svou pozornost jinam. Mrští oba husté, těžké koktejly přímo do tváře tyčícího se bodyguarda. Sklenice se roztříští o Roccovy tmavé brýle. Masivní příval lepkavé smetany a drceného ledu ho oslepí. Rocco hlasitě zakleje, zvedne své mohutné ruce a zoufale se snaží setřít si tu hustou, ledovou spoušť z očí. Jeho obrovské tělo zavrávorá dozadu a narazí do zdi.

Cami mě chytí za ruku v pevném sevření.

„Utíkej!“

Vyrazíme do křičícího labyrintu tanečního parketu a využíváme zpanikařený dav jako živý štít. Proplétáme se mezi těly, odstrkujeme tanečníky a se srdcem bušícím až v krku uháníme k východu ohraničenému sametovými provazy. Studený noční vzduch je vzdálený jen pár kroků.

Za námi v neonem zalité chodbě si oslepený bodyguard utírá z tváře hrsti lepkavé smetany. Otočí se ke zhroucené postavě svého šéfa.

„Jste v pořádku, šéfe?“ zeptá se Rocco nechápavě a stále šmátrá po svých zničených brýlích.

Marcello zůstává ochromený na podlaze. Ztěžka popadne dech a ve sopečném vzteku zařve, ignoruje bodyguardovu absurdní otázku:

„CO TO S TEBOU KSAKRU JE, ROCCO? ZA NIMI!“