Motor mého auta zaburácel, jakmile jsem vyrazila po bulváru. Ruce mi svíraly volant tak pevně, až mi klouby proti opotřebované kůži zbělely. Odejít z otcova domu ve slepé zuřivosti přinášelo skvělý pocit asi tak dvě minuty, než na mě plnou vahou dopadla hořká realita mé situace. Jela jsem bez cíle – uprchlá nevěsta, které zbylo jen to, co měla na sobě. Nedokázala jsem se přimět k návratu do Marcellova střešního hradu. Vrátit se k tomu muži by znamenalo naprostou kapitulaci. Znamenalo by to dát mu nevyřčené právo zacházet se mnou jako s postradatelným, poníženým předmětem, kdykoli se mu zachce. Vrátit se znamenalo sklonit hlavu před bezohledným cizincem, který si mě koupil, aby si vyrovnal účty.

Dupla jsem na brzdu a sjela na krajnici prázdné silnice. Opřela jsem si čelo o volant a roztřeseně se nadechla. Když už mi na celém světě nezbývalo žádné jiné útočiště, vytáhla jsem telefon a vytočila svou nejlepší kamarádku.

Camilla to zvedla po prvním zazvonění.

„Cami, potřebuju někde přespat,“ vyhrkla jsem do sluchátka a nedokázala skrýt drásavý třes v hlase.

„Okamžitě koukej naklusat ke mně do bytu. Na to se ani nemusíš ptát,“ utnula Cami omluvy, které jsem se chystala vyslovit.

Jela jsem rovnou k jejímu domu. Měla jsem u sebe náhradní klíč pro nouzové případy, a tak jsem se pustila dovnitř. Těžké cestovní tašky jsem pustila na koberec v obýváku a zhroutila se na pohovku. Cami byla ještě v práci, ale důvěrně známá vůně jejích vanilkových svíček mě obemkla jako ochranná deka. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a čekala.

Když se o několik hodin později rozlétly vchodové dveře, Cami vpadla dovnitř. Upustila kabelku a pevně mě objala.

„Je tak skvělý tě mít zpátky,“ stiskla mě v náručí.

Jakmile jsem seděla na její pohovce, zhroutila jsem se. Slzy, které jsem v sobě celý den dusila, se konečně draly ven. Vyklopila jsem jí celou tu ponurou, děsivou pravdu o tom, proč jsem utekla. Vylíčila jsem každý detail otcovy zrady.

„Arthur Vance mě prodal arogantnímu miliardáři jménem Marcello, aby splatil dluh. Vyměnil mě jako nějaký majetek. V životě jsem se necítila tak hloupě. Poprvé nedokážu uvažovat s chladnou hlavou. Cítím se ztracená. Mám strach a jsem strašně zmatená.“ Hřbetem ruky jsem si otřela tváře a hlas se mi při posledním slově zlomil.

Cami zuřila. Vyskočila a přecházela po obývacím pokoji s rukama zaťatýma v pevné pěsti.

„No, ještě že jsi odtamtud vypadla. Tvýho fotra by měli zavřít za obchodování s lidma! Do jaký jiný kategorie tenhle zvrácenej zločin vůbec zařadit?“ prohlásila s divokým hněvem.

Kývla jsem a čerpala sílu z její neochvějné podpory. Zbytek večera strávila Cami s odhodláním ochránit mě před drtivou tíhou reality. Přesunuly jsme se do její postele a navršily na sebe hromadu dek. Zahrnula mě obřími mísami máslového popcornu. Hltaly jsme bezduché romantické komedie, smály se otřelým klišé a ignorovaly skutečný svět. Vytvořila pro mě bezpečné útočiště, dokud se nepřihlásila celodenní vyčerpanost a my obě neupadly do hlubokého spánku.

Druhý den ráno mě ze sna vytrhlo pronikavé vyzvánění telefonu. Zasténala jsem a clonila si oči před ostrým sluncem proudícím žaluziemi. Natáhla jsem se k nočnímu stolku a přístroj popadla. Když jsem odemkla displej, srdce mi spadlo do žaludku. Oznámení se jen hrnula. Na hlavní obrazovce svítilo třicet čtyři zmeškaných hovorů a sedmnáct zoufalých textových zpráv. Přicházely střídavě od otce a z neznámého, skrytého čísla.

Zírala jsem na zprávy od otce a věděla, že jsou plné výhrůžek. Než jsem stihla vstřebat zbytek upozornění, displej se znovu rozsvítil. Na obrazovce blikalo to neznámé číslo. V uších mi bušil tep. Zhluboka a klidně jsem se nadechla a přejela po zelené ikoně pro příjem hovoru.

„Prosím,“ ozvala jsem se obezřetně.

Ve sluchátku zazněl hluboký, slyšitelný povzdech úlevy.

„Konečně, díky bohu. Čekal jsem, že se vrátíš domů, a když jsi nepřišla, zpanikařil jsem,“ promluvil Marcello mírným, přesvědčivým tónem.

Zvuk jeho hladkého barytonu mi poslal mráz po zádech. Telefon jsem sevřela pevněji a odmítala se nechat jeho vykalkulovanou jemností svést ke kapitulaci.

„Jsem v pořádku,“ zachovala jsem hlas plochý a prostý jakýchkoli emocí.

„To je úleva. Kdy se vrátíš domů? Chápu, že jsi teď vzteky bez sebe a s otcem pravděpodobně nechceš mít nic společného. Ale já nejsem on. Nemůžeš se věčně schovávat u kohokoli, u koho právě jsi. Musíš se vrátit domů, kam patříš.“ Začal na mě naléhat a nasadil racionální tón, který měl otupit mou obranu.

Stiskla jsem telefon ještě silněji. Tenhle muž si myslel, že si mě může koupit, vlastnit mě a pak mě sladkými řečičkami donutit k poslušnosti.

„To se obávám, že ne,“ odpověděla jsem s ledovou definitivností.

Okamžitě jsem hovor ukončila a mrštila telefonem na matraci.

Ta hádka probudila Cami. Posadila se na posteli a mnula si spánek z očí. Stačil jí jediný pohled na mou bledou tvář a okamžitě přepnula do režimu ochranitelské medvědice.

„Kdo to byl?“ dožadovala se.

„Marcello. Ten chlap, kterýmu mě prodali.“ Přitáhla jsem si kolena k hrudi.

„Vyhrožuje ti?“ přimhouřila Cami oči, připravená vyrazit do války.

„Ne, snaží se hrát hodnýho. Škemral, ať se vrátím k němu.“ Vydala jsem ze sebe suchý smích bez špetky humoru.

„Přeskočilo mu? A cos mu řekla?“

„Řekla jsem mu, že se nevrátím, a zavěsila jsem mu to. Zpátky do jámy lvové nepůjdu,“ ujistila jsem ji.

„Doufám, že dodržíš slovo.“ Cami se natáhla a stiskla mi rameno.

Hluboko uvnitř byl můj další strategický krok jen prázdným plátnem. Neměla jsem ponětí, jak bez peněz a plánu přežiju, ale odmítala jsem dát najevo strach.

Cami, odhodlaná zahnat temné mraky visící nad mou hlavou, ze sebe shodila deky. Vytáhla mě z postele s tvrzením, že nutně potřebujeme masivní nákupní terapii. Pokusila jsem se namítnout něco o žalostném stavu svého bankovního účtu, ale ona už z její skříně házela oblečení na podlahu.

Do butiků v centru jsme dorazily ještě před polednem, vyzbrojené Camiiným neutuchajícím nadšením. Jasná světla, hlasitá popová hudba a nekonečné stojany s oblečením představovaly vítané rozptýlení od chaosu v mém životě. Vlekla jsem se za Cami, která vytahovala šaty, sukně a topy a vršila mi je do náruče bez sebemenšího ohledu na cenovky.

„Cami, dojdou nám peníze. Přijdu na mizinu,“ vyjádřila jsem své obavy, když mi podávala další sametové ramínko.

Cami jen odmítavě mávla rukou.

„Dneska se na prachy vykašli. Kupujeme dechberoucí značkový šaty na velkolepou dámskou jízdu po městě. Potřebuješ přijít na jiný myšlenky a nic nevyléčí zlomený srdce tak spolehlivě jako dokonalej vzhled.“ Zvesela se zazubila.

Povzdechla jsem si s vědomím, že spor s ní nikdy nemůžu vyhrát. Strávily jsme hodiny zkoušením šatů ve stísněných kabinkách. Smály jsme se výstředním kouskům a točily se v těch nádherných. Nakonec jsem se rozhodla pro úchvatné těsné černé šaty, které dokonale obepínaly mé křivky. Cami trvala na tom, že mi je koupí, a odmítala slyšet ne.

Než jsme se vrátily k ní do bytu, slunce už klesalo za obzor. Následující dvě hodiny jsme strávily přípravami. Cami mě nalíčila s profesionální přesností, zvýraznila mi lícní kosti a přidala výraznou rudou rtěnku. Když dokončila své vlastní líčení, vypadala jako zlatá bohyně. Dlouhé černé vlasy jí padaly na ramena v dokonalých vlnách a její modré oči jiskřily jako oceán. Se svou výškou metr sedmdesát pět a svůdnýma dlouhýma nohama byla ztělesněním přitažlivosti. Byla chytrá, vtipná a měla v sobě sebevědomí, které nutilo lidi otáčet se za ní na ulici.

Pozdě večer, vystrojené k nakousnutí, jsme si zavolaly taxík. Zastavily jsme před klubem Red Nova, nejnovějším a nejexkluzivnějším nočním podnikem ve městě. Fronta se táhla kolem celého bloku, ale Cami se nějakým způsobem podařilo okouzlit vyhazovače. Prošly jsme za sametové provazy a vkročily těžkými dvoukřídlými dveřmi dovnitř.

Dunivé basy se rozvibrovaly podlahou v okamžiku, kdy jsme vstoupily. Neonová světla protínala temný, zakouřený vzduch v odstínech červené a modré a osvětlovala stovky těl vlnících se do ohlušující hudby. Ve ztěžklém vzduchu se mísila vůně drahých kolínských, sladkých parfémů a alkoholu. Syrová, nespoutaná energie sálu byla elektrizující – pravý opak té těžké hrůzy, kterou jsem v sobě nosila celý den. Na kratičký okamžik jsem skutečně uvěřila, že můžu být jen obyčejná holka, která si užívá skvělý večer se svou nejlepší kamarádkou.

„Jdu pro drinky! Počkej tady, než se uvolní náš rezervovanej stůl!“ zařvala Cami přes tepající hudbu.

Protáhla se hustým davem, její zlaté šaty zachycovaly stroboskopy, jak mířila k rušnému baru.

Zůstala jsem stát sama u okraje VIP parketu. Žár z okolních těl na mě doléhal. Vytáhla jsem telefon, abych se zabavila, a projížděla hrstku starostlivých zpráv od známých z vysoké školy, kteří si všimli mého náhlého zmizení. Jedné z nich jsem naškrábala rychlou, vyhýbavou odpověď, abych vypadala zaneprázdněně.

A pak se to stalo.

Po zátylku mi přejelo zřetelné, tíživé mrazení. Chloupky na pažích se mi zježily. Byl to ten dusivý pocit intenzivního, dravého pohledu, který se mi zavrtával do masa. Živé dunění basů mi v uších ustoupilo do tlumeného hukotu. Žaludek se mi propadl do ledové prázdnoty.

Donutila jsem se odtrhnout zrak od rozsvíceného displeje. Pomalu jsem otočila hlavu k vyvýšenému mezipatru s boxy přímo naproti mně. VIP sekce se tyčila nad hlavním sálem, zahalená v karmínových stínech.

Stál tam a zíral přímo do mé duše.

Marcello.

„Do prdele!“ procedila jsem mezi zuby.