Nora Kensingtonová stála jako přimrazená v přepychové chodbě rezidence Tranquil Villas. Její bledé prsty svíraly tlustý stoh smluv o převodu majetku tak křečovitě, až jí zbělely klouby. Ostré hrany těžkého pergamenu se jí zařezávaly do kůže. Právě dokončila veškeré papírování, připravená odevzdat všechno, co vlastnila, lidem, které milovala nejvíc na světě.

Než však stačila zvednout ruku a zaklepat na těžké mahagonové dveře, skulinou k ní dolehl hlas.

„Mami, ta nemoc se mi vrátila. Mám takový strach. Děsím se toho, že jednoho dne zavřu oči a už se nikdy neprobudím. Nedokážu opustit své děti a manžela. Nesnesu pomyšlení, že bych měla opustit bratry, tebe, tátu a sestru.“

Byla to Daphne. Hlas její nejstarší sestry se chvěl nacvičenou křehkostí a byl ztěžklý nevyplakanými slzami.

Nora zatajila dech a nepatrně se naklonila blíž. Štěrbinou v zárubni viděla Daphne ležet opřenou o plyšové polštáře masivní postele. Vypadala bledě a její křehké prsty se zoufale tiskly k rukám Maury Yates Kensingtonové.

Maurina elegantní, zachovalá tvář se zkroutila hlubokou bolestí. Naklonila se dopředu a jemně Daphne poplácala po hřbetu ruky.

„Neboj se, holčičko moje. Cožpak tu stále není tvá sestra?“ pronesla Maura konejšivým tónem.

„Ale bude ochotná? Co když to bratři zjistí…“ zaváhala Daphne a hlas jí přešel v žalostné zakňourání.

„Nemá právo odmítnout. Kdyby tenkrát nebyla potřeba pupečníková krev, neměla by ani právo přijít na tento svět. Přivedli jsme ji zpátky do tohoto domu jen kvůli tvému zdraví.“ Maurin hlas klesl a vytratily se z něj veškeré stopy mateřského tepla. Zněl chladně, vypočítavě a bezcitně pragmaticky. „Tvoji bratři s tím plánem také souhlasí. Stejně má nemocné srdce a dlouho žít nebude. Můžeme ji zrovna tak plně využít, dokud ještě dýchá.“

Plně ji využít.

Ta slova zasáhla Noru do hrudi jako fyzický úder. Vzduch na chodbě jako by rázem zamrzl a proměnil krev v jejích žilách v led.

Rodinná láska, o níž se domnívala, že ji má, byla pouhou iluzí. Už od samého začátku šlo o promyšlené, kruté vykořisťování.

Zavalila ji lavina vzpomínek, jež ji dusily. Než jí bylo dvanáct, nebyla ničím víc než bezejmennou žebračkou na ulici. Rvala se s toulavými psy o nedojedené sendviče a spala schoulená ve špinavých lepenkových krabicích. Pak ji Kensingtonovi našli, jak se přehrabuje v popelnici. Její rozedrané, zablácené šaty tehdy tak strašně bily do očí v nedotčených, honosných síních této vily. Cítila se tak nepatrná, tak méněcenná, tak přecitlivělá na každý úkosem vržený pohled služebnictva.

Jenže pak vyřkli ta kouzelná slova.

„Nikdy jsme tě nepřestali hledat.“

Ta jediná věta se stala její kotvou. Dala vyhladovělému, osamělému dítěti smysl existence. Toužila po rodině a kvůli této jediné lži jim odevzdala všechno, co měla, aniž by si cokoli nechala pro sebe.

Pro tuto rodinu se sedřela z kůže. Když korporátní impérium Kensingtonových čelilo katastrofální finanční krizi, Nora nespala celé týdny. Rýsovala plány, vyjednávala obchody v pozadí a celou krizi zažehnala zcela sama. Neúprosné vyčerpání u ní vyvolalo těžkou srdeční chorobu, kvůli níž trpěla dušností a neustálou bolestí, aniž by si mohla byť na jediný okamžik odpočinout.

Když její nejstarší bratr Declan Kensington padl do zákeřné pasti nastražené nepřátelským syndikátem a čelil jisté smrti, vkráčela Nora přímo do jámy lvové. Nabídla samu sebe jako záruku, riskovala vlastní bezpečí a snášela nepředstavitelnou hrůzu, jen aby vyjednala jeho propuštění.

Tři dny v kuse bez ustání nabourávala podzemní trollí farmy a nepřátelské servery, až ji oči pálily a krvácely, jen aby zachránila zničenou reputaci svého druhého bratra Gaela Kensingtona v zábavním průmyslu.

Když byl její otec Arthur Kensington otráven konkurentem, proměnila vlastní tělo v laboratoř. Zkoušela na sobě neprověřené protilátky, snášela mučivé křeče v žaludku a zvracela krev, dokud nenašla přesné složení, které mu zachránilo život.

V oslepující bouři šplhala po zubatých, zrádných útesech, aby nasbírala vzácné plané byliny, a sedřela si kůži z dlaní do krve, jen aby uvařila čaj, který by její matce Mauře ulevil od chronických migrén.

A pro svého třetího bratra Calluma a čtvrtého bratra Brodyho se Nora vrhala do nekonečných ohňů. Vyčerpala svou mysl, tělo i ducha a vždy vyvázla plná modřin a jizev, zatímco oni odešli bez jediného šrámu.

Pokud šlo o Daphne, zlaté dítě s chatrnou tělesnou konstitucí, Nora za ni vždy nesla vinu. Kdykoli se Daphne cítila ukřivděná, byla potrestána Nora. Cokoli si Daphne přála – ať už to byly Nořiny osobní věci, její klidné kouty nebo její úspěchy –, Nora to musela odevzdat.

Jednou už Daphne zachránila vlastní pupečníkovou krví. Daphne dokonce sehrála roli ubohé oběti, aby Noře odloudila přítele Tristana Lockwooda. Nora přihlížela, jak Tristan tomu divadlu sedl na lep; snášela trýznivou bolest ze zlomeného srdce a ustoupila stranou, a to všechno jen proto, že litovala Daphnina chátrajícího zdraví.

A co dostala na oplátku za to, že pro tyto lidi celý život krvácela?

Dostala pravdu. Byla biologickým náhradním dílem. Chodící, dýchající krevní bankou. Pošetilým terčem výsměchu.

Nořiny prsty znecitlivěly. Tlustý stoh darovacích smluv jí vyklouzl ze sevření.

Těžké papíry dopadly na vyleštěnou dřevěnou podlahu s ostrým, hlasitým plácnutím a rozlétly se jako spadané listí.

„Kdo je tam?“ vyštěkl z pokoje Maurin hlas.

Noru zachvátila panika. V hrudi jí vybuchla ostrá, bodavá bolest, přesto však klesla na kolena. Horečně se snažila rozházené dokumenty posbírat. Nesměla dopustit, aby Maura tyto smlouvy spatřila. Její dědictví – jmění, které vybudovala vlastní krví a potem – by raději nechala shořet na popel nebo ho věnovala cizím lidem, než aby těmto zrůdám dala jediný haléř.

Nezasloužili si ji. Nezasloužili si vůbec nic.

Právě když se její konečky prstů dotkly okraje posledního listu, dveře ložnice se rozletěly.

Vystoupila Maura. Aniž by zaváhala, její ostrý značkový jehlový podpatek dopadl přímo na hřbet Nořiny ruky.

Podpatek se jí zaryl do křehkých kostí. Kůže praskla a kolem boty vyvěrala jasně červená krev.

Fyzická bolest byla oslepující. Byla však ničím ve srovnání s katastrofálním roztříštěním jejího srdce.

„Noro, jak se opovažuješ plížit po chodbě a odposlouchávat? Co je to za spoušť na mé podlaze?“ ušklíbla se Maura a sklopila zrak k papírům pod svou botou. Přitlačila ještě víc. „Co to schováváš?“

Nora se kousla do rtu tak silně, až ucítila na jazyku kovovou pachuť. Ačkoli se jí maso pod matčinou botou trhalo, v jejím hlase nebyla ani stopa starosti. Žádný šok. Jen nekonečné, trpké výčitky.

Noře konečně došlo, že ji matka nemiluje. Možná to věděla už dávno a pravdu jen pohřbívala hluboko v sobě. Ale když se jí to potvrdilo takto brutálně, roztrhalo jí to duši na kusy.

Vzpomněla si, jak jí před měsíci nebylo dobře. Ta drtivá únava, ty bolesti na hrudi. Pokaždé, když Maura přinesla výsledky jejích lékařských testů, závěr byl stále stejný: je jen ve stresu. Moc si to bere. Musí víc pracovat.

Teprve když zkolabovala na veřejné klinice, nezávislý lékař jí řekl pravdu. Vzpomínala si, jak doktor vrtěl hlavou a hleděl na ni s hlubokým soucitem.

„Kdybyste podstoupila léčbu, když se příznaky objevily poprvé, mohli jsme provést bypass. Mohla jste žít ještě několik let. Nyní vám selhává srdce.“

Ona tenkrát svou rodinu dokonce bránila. Myslela si, že soukromí rodinní lékaři prostě udělali chybu. Domnívala se, že šlo o pouhé přehlédnutí.

Skutečnost však byla zlověstná. Maura zhoršující se výsledky testů záměrně tajila. Udržovala Noru v nevědomosti a čekala na ideální okamžik, kdy by z ní pro Daphne odebrala kostní dřeň, dřív než Nořino slábnoucí srdce definitivně vypoví službu.

Maura přenesla váhu a na okamžik nohu zvedla.

Nora neztrácela ani vteřinu. Ignorovala potrhanou kůži i krvácející rány na ruce, popadla papíry z podlahy a pevně si je přitiskla k hrudi.

Tato obranná reakce způsobila, že Maura zúžila oči do nebezpečných štěrbin.

„Co je to vlastně za papíry, že je chráníš jako divoký pes? Kradeš snad zase důležité firemní dokumenty z otcovy pracovny?“ Maurina tvář se zkroutila do odporného úšklebku. Shlížela na Noru nikoli jako matka na dítě, ale jako bachařka na zloděje.

Nevšimla si děsivé, smrtelné bledosti Nořiny tváře. Nevšimla si, jak se Nora svírá za hruď a marně lapá po kyslíku.

„Ne, matko. Můžeš se podívat na záznamy z kamer na chodbě, pokud mi nevěříš,“ procedila Nora mezi zaťatými zuby, zatímco jí bolest z hrudi vystřelovala do levé paže.

Nečekala, až se Maura začne přít. Nora se otočila a rozběhla se dolů po širokém točitém schodišti. Její dech byl přerývaný a sípavý.

„Pokud nemáš co skrývat, proč utíkáš jako zbabělec? Jestli jsi náš rozhovor slyšela, měla bys znát své místo! Kdyby tvá sestra nebyla nemocná a tys pro tuto rodinu neměla ještě nějaké biologické využití, byla bys už dávno jen toulavým přízrakem na ulici! Stejně ti nezbývá mnoho dní života. Darovat sestře kostní dřeň – není to to nejmenší, co bys měla udělat, abys nám splatila to, že jsme tě živili?“

Maura ji pronásledovala až k zábradlí podesty a křičela ta zákeřná slova dolů do schodišťové šachty.

Každé slovo bylo jako nůž vrážející se do Nořina selhávajícího srdce.

Kdyby si mohla v příštím životě vybrat svůj osud, raději by byla sirotkem. Byla by raději úplně bez rodiny, než aby sdílela krev s těmito démony.

Z Nořina hrdla unikl dutý, hořký smích. Slzy jí rozmazaly výhled.

V tom závratném, mučivém mrákotném stavu zachytila nohou o hranu mramorového schodu. Zcela ztratila rovnováhu.

Gravitace vykonala své. Nora se zřítila dopředu a její tělo prudce naráželo do tvrdých mramorových stupňů. Kutálela se dolů, kosti jí praskaly a lámaly se s odporným křupáním o nelítostný kámen po celé délce schodiště až do velkého vestibulu.

Mokré, těžké žuchnutí znamenalo konec jejího pádu.

Maura nahoře na schodech sebou trhla a spěšně seběhla dolů, její kroky byly rychlé.

„Jak můžeš být tak neuvěřitelně neopatrná a hloupá! Jsi zraněná? Krvácíš?“ mumlala Maura mrzutě, jak sestupovala. Zastavila se několik schodů nad Nořiným zlámaným tělem. „Když na této podlaze vykrvácíš, jak máme pro Daphne provést transplantaci kostní dřeně?“

Při těchto zrůdných slovech, z nichž tuhla krev v žilách, se Nořino zničené srdce prudce, naposledy zachvělo.

Její narození nikdy nebylo požehnáním. Byla to chladná kalkulace. Byla plodinou vypěstovanou ke sklizni.

Nora zakašlala a přes rty se jí vyvalil hustý doušek tmavé krve, který potřísnil sněhobílé dokumenty o převodu majetku a zbarvil její odkaz do ruda.

Bolest v hrudi byla k zalknutí, jako by jí orgány drtil železný svěrák. Měla pocit, jako by její končetiny byly oddělené, polámané v nepřirozených úhlech. Každý jednotlivý kloub křičel agónií.

Na okrajích zorného pole se jí začalo stmívat. Po nohou jí stoupala chladná necitlivost smrti.

Věděla, že tohle nepřežije.

A bylo to tak v pořádku.

Až bude mrtvá, už se na tyto pokrytecké, krvežíznivé parazity nebude muset nikdy v životě podívat.

Ale jak se temnota uzavírala, v její pohasínající mysli vzplanul divoký, spalující vzdor. Ani v hodině smrti odmítala vydechnout naposledy v tomto prokletém mauzoleu bez srdce. Odmítala dovolit, aby jejich drahé koberce nasákly její krev. Nedovolí této rodině, aby jí pošpinila cestu k čemukoli, co mělo přijít dál.

Nora zaťala zuby proti oslepující bolesti a zaryla nezlomený loket do podlahy. Vlekla své zlámané, zkroucené tělo kupředu. Píď po trýznivé pídi se plazila k těžkým dvoukřídlým dveřím východu z vily.

Za ní se táhla hustá, rozmazaná rudá stopa značící její cestu.

„Dítě, proč musíš být tak zatvrzelá a složitá? I když zrovna umíráš, proč nemůžeš myslet nejdřív na záchranu své sestry? Jen klidně lež! Ber to tak, že před odchodem uděláš aspoň jeden dobrý skutek…“ fňukal Maurin hlas ze schodů, odmítající vstoupit do louže krve.

Nora dorazila ke dveřím. S posledním zbytkem sil ve svých umírajících svalech je rozrazila a vypadla ven na kamennou verandu.

V naprostém zoufalství zavřela oči.

Nad hlavou se jí rozpoutala mohutná bouře. Z černé oblohy se valil hustý, ledový déšť, bičoval ji do tváře a smýval z její kůže krev i špínu rodiny Kensingtonových.

Ten déšť působil jako křest. Smýval veškerou nečistotu a otevíral čistou, tichou stezku do temnoty.

Její srdce se zastavilo.

***

„Noro, okamžitě se své sestře omluv! Kdyby ses nespikla s těmi cizáky a nešikanovala ji, vrátila by se jí snad její stará nemoc? Řekni mi, jak můžeš vůbec v noci spát po tom, cos provedla?“

V uších jí vybuchl rozzuřený, hromový křik.

Než Nora stačila ten hluk zpracovat, těžká ruka ji popadla za paži a hrubě ji vytáhla vzhůru. Sevření bylo brutální a bolestivě se jí zařezávalo do masa.

Nora zalapala po dechu a zmateně svraštila obočí. Prudce otevřela oči.

Už nebyla na studené kamenné verandě.

Střetla se s rozzuřenýma, planoucíma očima svého otce, Arthura Kensingtona. Přímo za ním stáli Declan a Callum, oba se založenýma rukama a výrazy hlubokého odporu. Kousek stranou na ni Maura hleděla s tím známým, vykalkulovaným zklamáním.

Nora lapala po vzduchu a instinktivně si přitiskla dlaň na hruď.

Ta drtivá, dusivá agónie byla pryč. Její srdce tlouklo silným, rovnoměrným, zdravým rytmem. Po smrtelné nemoci nebylo ani památky.

Zamrkala a její pohled rychle těkal po malé, stísněné místnosti.

Vzduch silně páchl terpentýnem a olejovými barvami. O odlupující se tapety se opíraly stohy pláten. Byla to podkrovní komora – přesně ta místnost, v níž byla nucena žít, dokud jí nebylo osmnáct, údajně proto, že sloužila zároveň jako Daphnin malířský ateliér.

Pohlédla na své zdravé ruce bez jizev, které jí ležely v klíně.

Ona se doopravdy znovu narodila?