Zvonění v uších se mísilo s hromovými hlasy. Nora nespouštěla oči ze svých rukou bez jizev. To hrůzné, zkrvavené plazení ke dveřím vily v jejím minulém životě připadalo jako noční můra, a přesto jí v kostech přetrvávala přízračná bolest. Skutečně se vrátila. Zpátky do této dusné komory nasáklé terpentýnem, které ji nutili říkat ložnice. Zpátky do svého osmnáctého roku života.

Arthur vykročil kupředu, kožené boty mu ostře klapaly o dřevěná prkna podlahy. „Na co tam tak zíráš? Ty dokážeš v takové chvíli spát, ty bezcitná stvůro! Okamžitě vstaň z té postele!“

Nečekal na odpověď. Arthur se sehnul, chytil ji za límec tenkého pyžama a brutální silou ji škubnutím vytáhl nahoru.

Při tom náhlém pohybu Noře projela lebkou prudká vlna závrati. Tělo jí zcela ochablo. Vysoká horečka, kterou dostala po pádu do jezera Whisper, jí divoce kolovala v žilách a proměnila svaly v rosol. Nohy pod ní okamžitě povolily.

Svalila se na podlahu. Ramenem tvrdě narazila do dřevěných nohou malířského stojanu stojícího blízko okraje matrace.

Vedle ní s rachotem dopadlo plátno. Byla to malba slunečnic. Daphne ji sem nedávno vynesla, aby uschla.

„Daphnin obraz! To stálo celé dny Daphniny tvrdé práce! Noro, udělalas to schválně? Ty jsi vážně někdo, kdo vyrostl v popelnici, vůbec nemáš vychování.“ Brody na ni vrhl vzteklý pohled z druhého konce místnosti a pěsti měl pevně zaťaté podél těla.

Nora ležela na zaprášených prknech. Ta ironie jí v ústech chutnala jako popel. V duchu se ušklíbla.

Ty takzvané dny tvrdé práce nebyly nic než vtip. Daphne na plátno jen přidala pár ledabylých žlutých tahů a vespod se podepsala. Skutečným autorem Daphnina uměleckého génia byla Nora. Nora dělala skici, míchala barvy a odvedla drtivou většinu práce s olejem. To byl jediný důvod, proč jí Daphne dovolila v tomto podkrovním ateliéru pobývat.

Rodina tvrdila, že Noru umístili sem nahoru proto, že pohled na ni by mohl rozrušit Daphniny křehké city a vyvolat záchvat. Nejvyšší patro bylo nejtišší a nejdále od Daphniny nedotčené, luxusní ložnice.

Nikdo v této místnosti si nevšiml nepřirozeného, horečnatého zarudnutí Nořiných tváří. Nikomu nevadilo, že se třese zimnicí navzdory spalujícímu horku v podkroví. Viděli v ní jen padoucha.

Callum popošel blíž, obočí stažené do hlubokého zamračení. Popadl Noru za paži, vyškubl ji nahoru a donutil ji stát a čelit jejich společnému hněvu.

„Řekni něco! Ztratilas řeč? Když jsi šikanovala Daphne a spolčila se se školním rváčem, to jsi němá nebyla, co?“ dožadoval se Callum.

Nora stála na třesoucích se nohou. Hlava jako by byla napěchovaná žhavou bavlnou. Pamatovala si tento den naprosto přesně. Daphne poblíž jezera Whisper zastavil školní rváč. Daphne dostala strach a přivodila si záchvat paniky. Nora přispěchala na pomoc a pokusila se svou drahou sestru bránit. V nastalé potyčce ji srazili do ledové vody. Vytáhla se ven, třesoucí se a s horečkou, jen aby se dočkala přesně tohoto výslechu.

V minulém životě plakala. Prosila je, aby ji vyslechli. Vysvětlovala, jak se snažila Daphne zachránit. Nazvali ji lhářkou a tvrdili, že si rváče musela najmout, aby útok zinscenoval.

Tentokrát žádné doprošování nebude.

Nora zvedla bradu. Její pohled byl mrtvý a chladný, prostý jakékoli zoufalé touhy po náklonnosti, kterou dříve chovala.

„Co mám říct? Mám říct, že jsem to neudělala, nebo mám říct, že jsem viděla toho rváče, jak si s Daphne povídá a směje se, a že to ona ho tam zavolala?“ Na Nořiných popraskaných rtech se mihl posměšný úsměv.

Arthurovy oči se vzteky rozšířily. Ruka mu vyletěla vzduchem.

Plesk.

Facka v malé místnosti práskla jako bič. Samotná síla úderu vyvedla Noru z rovnováhy. Narazila do zdi a na tváři jí vybuchla oslepující, doběla rozžhavená bolest. Ústa jí zaplavila kovová chuť krve. Na její bledé kůži rychle naskočilo pět zřetelných otisků prstů.

„Ty mrzká potvoro. V tak mladém věku a máš tak zkažené srdce. Nejenže jsi svou sestru vyděsila k nemoci, ale ještě se jí snažíš zničit pověst.“ Arthur stál nad ní a hruď se mu dula námahou.

Nora se opřela o omítnutou zeď. Pokoj se s ní točil v odporných kruzích a v ušních bubíncích jí pronikavě pískalo. Vyplivla na podlahová prkna chuchvalec krve. Pomalu zvedla hlavu.

Střetla se s otcovým pohledem. Šíji měla ztuhlou. Nesklopila zrak ani se nepřikrčila. Ta poslušná dcera toužící po jejich uznání zemřela na deštěm zkrápěné kamenné verandě.

Bratři, vyjma nepřítomného Gaela, na ni hleděli s neskrývaným nepřátelstvím. Na jejich tvářích se neobjevil ani náznak soucitu, když se dívali na nalévající se modřinu pokrývající polovinu jejího obličeje.

Zpoza Arthura vystoupila Maura. Natáhla ruku a jemným, konejšivým gestem poplácala manžela po paži.

„Můžeš se zlobit, ale proč to dítě biješ!“ napomenula ho tiše Maura.

Pak obrátila pozornost k Noře. Maura popošla o dva kroky dopředu a natáhla se, aby Noře sevřela ruce. Její tvář se zkroutila do masky hluboké, starostlivé lítosti.

„Dítě, proč jsi tak zatvrzelá? Tvá sestra měla kvůli tobě záchvat. Víš přece, že je od narození neduživá a celá rodina ji úzkostlivě chrání. Tentokrát jsi opravdu pochybila. Běž se sestře řádně omluvit. Je tak dobrosrdečná, určitě ti odpustí,“ promlouvala Maura medovým, přemlouvavým tónem.

Noře stoupla do krku žluč. Ten odporný nával zhnusení přehlušil i nevolnost z horečky.

V jejím minulém životě hrála Maura přesně tuto roli naprosto bezchybně. Pokaždé, když muži v rodině Noru zlomili, Maura přispěchala a nabídla jí drobeček falešného tepla. Dávala Noře falešnou naději a manipulovala jí, aby se vzdala své důstojnosti, svých hranic i vlastní identity, jen aby byl zachován klid. Maura byla sametovou rukavičkou na železné pěsti rodiny.

Nora si vzpomněla na konec svého minulého života. Když ležela a umírala, zatímco její krev vsakoval koberec, Maura z role milující matky vypadla. Stála na schodech a stěžovala si na nepořádek.

Nora s bezbřehým odporem vytrhla paži z Maurina sevření. Vrávoravě udělala krok vzad.

„Uf.“ Z Nořina hrdla unikl zvuk ryzího znechucení.

Maura klopýtla dozadu, oči rozšířené předstíraným šokem. Hleděla na Noru, jako by jí právě vlepila políček.

Declan předstoupil před svou matku, postoj neoblomný a autoritativní.

„Noro, zašla jsi příliš daleko. Dnes musíš projevit upřímnost a omluvit se,“ nařídil Declan a jeho hlas se rozléhal stísněným podkrovím.

Nora si otřela šmouhu krve z koutku úst. Kvůli horečce bylo těžké se soustředit, ale její mysl zůstávala díky zášti dokonale břitká.

„Takže to je váš skutečný cíl, že? Proč chodíte kolem horké kaše? Vyklopte to rovnou.“ Nora na ně upřela pohled a strhla z nich jejich samolibou fasádu.

„Noro, proč jsi začala mluvit tak zatrpkle a zle?“ Maura si přitiskla ruku k hrudi a v očích se jí zatřpytily krokodýlí slzy.

Nora se k nim otočila zády. Ignorovala Maurino teatrální vystoupení a dovlekla se zpět k nuzné matraci na podlaze. Zhroutila se na tenkou přikrývku.

„Neřeknete to? Tak vypadněte.“ Nora nespouštěla oči z odlupující se tapety.

Arthur prudce vydechl a pokusil se ovládnout svůj výbušný vztek.

„To učednické místo u mistra Carmichaela. Přenech ho Daphne. Koneckonců jsi mu zachránila život, takže i bez formálního učednictví tě v případě zájmu stejně bude učit,“ vyjednával Arthur klamně klidným tónem.

Callum si založil ruce na prsou a popošel blíž k posteli.

„Stejně nemáš na malování takový talent jako Daphne. Pro tebe nemá smysl se učit, takže bys tu příležitost měla raději přenechat Daphne,“ ušklíbl se Callum.

Nora zavřela oči. Ta nehorázná drzost jejich požadavku ji málem rozesmála.

Vzpomínala si na pravdu o onom učednictví. Mistru Hughu Carmichaelovi skutečně zachránila život. Legendární malíř si ji za to chtěl vzít za svou poslední, vrcholnou žákyni. Zpočátku ho odmítala. Byla příliš zaneprázdněná a vyčerpaná snahou vyřešit krizi firmy Kensingtonových a dělala psí kusy, jen aby si zasloužila jejich lásku.

Učednictví přijala až později, protože její další bratr Tristan si zoufale přál splnit přání své babičky a studovat pod mistrem Carmichaelem. Nora tehdy využila svého vlivu a přiměla Hugha, aby přijal i Tristana.

A co se týče Daphnina takzvaného talentu? Daphne nedokázala nakreslit ani rovnou čáru. Bez Nořiny tvrdé práce byla Daphnina umělecká dráha pouhou prázdnou schránkou. Dát to místo Daphne bylo jako dát batoleti klíče od sporťáku. Před celým uměleckým světem by tvrdě narazila a ztrapnila se.

Pokud Nora o to místo nestála, nemělo zhola žádnou cenu.

„Dobrá,“ pronesla Nora do ticha místnosti.

Muži si vyměnili ostražité pohledy. Přišli připraveni na masivní boj. Čekali slzy, žadonění a hysterické scény.

Brody vykročil vpřed a podezíravě přimhouřil oči.

„Nehraješ v tom nějakou boudu?“ dožadoval se Brody.

Jeho otázka visela ve vzduchu. Ta snadná kapitulace rodinu hluboce znejistila. Zkoumavě si prohlíželi její schoulenou postavu, přesvědčení, že proti jejich drahocenné Daphne osnuje nějaký zlomyslný plán.

Callum na její záda namířil obviňující prst.

„Noro, radši proti Daphne nic nezkoušej. Je dobrosrdečná a jen díky ní tě našli a přivedli zpátky. Měla bys být vděčná. Jakmile se toho místa vzdáš, ani nepomysli na to, že bys ho chtěla zpět,“ varoval ji tvrdě Callum.

Nora měla oči pevně zavřené. Polknout svou někdejší hloupost bylo hořkou pilulkou. Celé roky chovala k Daphne nesmírnou vděčnost za to, že zařídila její návrat k rodině Kensingtonových. Nyní byla skrytá pravda do očí bijící. Přivedli ji zpátky jen proto, že její kostní dřeň byla pro Daphne shodná. Nebyla ničím víc než živou, dýchající lékárničkou.

Přelila se přes ni vlna závrati. Horečka opět stoupala. Kůže jí hořela jako v ohni. Každá vteřina, kterou tito lidé v jejím pokoji strávili, z ní vysávala ubývající energii.

„Jestli ještě něco máte, řekněte to všechno najednou. I kdybyste chtěli můj život, nebudu si stěžovat.“ Nora k nim zůstávala otočená zády a vyzařovala z ní mrazivá lhostejnost.

Arthur se nad jejím odmítavým postojem zamračil.

„Kdes pochytila to pasivně agresivní chování? Tohle je odškodnění za to, cos provedla své sestře. Nehraj si na chudinku,“ vyštěkl Arthur, dotčený jejím nedostatkem výčitek svědomí.

Nora sevřela okraj přikrývky. V hlavě jí bušilo v neúprosném, kladivovém rytmu.

„Nic dalšího? V tom případě můžete odejít.“ Nora ten příkaz vydala, aniž by se otočila.

Arthurův obličej zrudl rozhořčením. To, že mu poroučí jeho neoblíbená dcera z popelnice, byla pro jeho ego obrovská rána. Otevřel ústa, aby spustil další tirádu.

Maura ho však rychle chytila za paži a táhla ho ke dveřím.

„Noro, tvá sestra stále leží sama v nemocnici. Půjdeme nejdřív za ní. Ty se nad sebou pořádně zamysli. Všichni o tebe mají starost, jen jsme zklamaní, že nenaplňuješ naše očekávání.“ Maura pronesla svůj závěrečný manipulativní výpad a pak muže vyprovodila ven.

Vystupovali z podkroví jeden po druhém. Někdo ještě utrousil sarkastickou poznámku, ať se o sebe postará.

Těžké dřevěné dveře s cvaknutím zapadly.

Ticho nastalo okamžitě a bylo naprosté. Tíživá přítomnost rodiny Kensingtonových zmizela a zanechala Noru samotnou v jejím dusném vězení plném výparů z barev. Zavřené dveře působily jako masivní barikáda dělící ji od jejich světa. Světa, do něhož už neměla ani to nejmenší v úmyslu kdy znovu vstoupit.

Nora zasténala a přetočila se na záda. Přinutila se otevřít oči. Stropní trámy se jí v zorném poli rozmazávaly a násobily. Z přetrvávajícího pachu terpentýnu se jí divoce zvedal žaludek.

Zapřela se dlaněmi o matraci a vytáhla se do sedu. Klouby jí křičely odporem. Každý pohyb vyslal novou vlnu bolesti vystřelující do páteře. Její dech byl krátký a trhaný. Zvedla třesoucí se ruku k čelu. Kůže z ní sálala jako z pece. Horkost na tvářích připomínala doslovné spálení od slunce.

Musela vstát. Musela se pohnout. Pokud její teplota poroste dál bez kontroly, utrpí trvalé poškození mozku. Jaký by mělo smysl přežít smrt, uniknout z té zkrvavené kamenné verandy a proplazit se časem zpět, jen aby skončila bezmocná v této díře? Odmítala dovolit, aby ji sklátila horečka.

Potřebovala lékaře. Potřebovala léky. Musela okamžitě vypadnout z tohoto domu a dostat se do nemocnice po svých.

Nora spustila nohy přes okraj matrace. Bosá chodidla dopadla na studená prkna podlahy a ten chlad vyslal do jejího přehřátého těla ostrý šok. Chytila se okraje nedalekého malířského stolu, aby udržela rovnováhu, a klouby na prstech jí námahou zbělely. Místnost se nebezpečně naklonila doleva. Křečovitě zavřela oči a čekala, až nevolnost pomine. Zhluboka, rozechvěle se nadechla a připravila své bolavé tělo na zrádnou cestu po nekonečných ramenech schodiště.

Než však stačila udělat jediný krok, mosazná klika se s ostrým cvaknutím otočila.

Zrezivělé panty zakvílely, jak se těžké dveře otevřely dovnitř.

Nora ztuhla na místě. Její stisk na stole zesílil, až jí v prstech chytila křeč. Horečkou otupělý mozek stěží stíhal zpracovat to náhlé vyrušení. Chladný průvan z chodby jí ovanul planoucí kůži. Zlostně pohlédla na rozšiřující se štěrbinu ve dveřích; její trpělivost se zcela vypařila. Hruď se jí dula vzdorným hněvem.

„Co je zase? Dáte mi vy lidi vůbec někdy pokoj?“ vyštěkla Nora drsným hlasem prosyceným neústupným podrážděním.

Dveře se otevřely víc a na podlahu podkroví dopadl dlouhý stín.