„Noro, co to má být za tón?“ obořil se na ni Brody, když rázně překročil práh s telefonem pevně sevřeným v dlani.

Rozrazil dveře dokořán, aniž by si všiml, že se celá třese na kraji matrace. Kůže z ní sálala jako z pece a tvář měla zalitou studeným, chorobným potem. Brody však přišel prosadit svou a její tělesný stav pro něj nic neznamenal. Svůj obvyklý příkrý škleb zjemnil do masky vypočítavé přesvědčivosti a postoupil hlouběji do dusného podkroví.

„Noro, Daphne má dobré srdce. Kdyby zjistila, že tě všichni donutili vzdát se učednického místa u mistra Carmichaela, zhroutila by se a její nemoc by se zhoršila. Musíš hned teď nahrát omluvné video. Řekni jí, že to děláš, abys vše napravila. Je to nezbytně nutné, aby se její křehké zdraví stabilizovalo.“

Brody tam stál s kamennou tváří a očekával okamžitou poslušnost. Nora zírala na jeho panovačný výraz. Kvůli horečce se jí před očima všechno točilo, ale paměť měla až oslepujícím způsobem jasnou. V minulém životě u něj stála během jeho nesnesitelné fyzické rehabilitace. Když ho špatní kamarádi navedli na drogy, snášela jeho odporné výlevy. Vzpomněla si na úmornou dřinu, kterou podstupovala, aby zaplatila jeho dluhy, na urážky, které po ní plival, i na ošklivé fialové modřiny, jimiž měla tělo poseté po jeho záchvatech zuřivosti. V hrudi se jí ozvala ostrá, přízračná bolest. Jak jen mohla být k jeho nestoudnosti tak slepá.

„Táhni k čertu!“ vyprskla Nora.

Čirý jed v jejím chraplavém hlase ho zaskočil. Brody zamrkal a jeho pohled se konečně zaostřil. Zaregistroval její nepřirozeně zarudlou, horečkou zbrocenou tvář. V jeho rysech se na kratičký okamžik mihl opravdový nepokoj. Vykročil vpřed a natáhl ruku, aby jí zkontroloval teplotu.

V téže vteřině se mu však rozsvítil displej telefonu. Těžký vzduch prořízlo hlasité vyzvánění. Brody se podíval na jméno volajícího a ruka mu ztuhla ve vzduchu. Hovor přijal a jeho tón se okamžitě proměnil v hlubokou, ochranitelskou něhu, jaké se Noře v minulém životě nikdy nedostalo.

„Daphne, ty jsi vzhůru? Jak se cítíš?“ zašeptal do reproduktoru.

Ze sluchátka se ozval Daphnin jemný, dechem podbarvený hlas: „Brody, je mi dobře. Jen jsem tě neviděla a stýskalo se mi… e-e, kašli, kašli…“

„Počkej na mě, hned jsem u tebe,“ slíbil Brody horlivě.

Zastrčil telefon do kapsy a jeho polovičatá starost byla rázem ta tam. Otočil se na patě a teprve na prahu se zastavil, aby utrousil chladnou připomínku:

„Dám ti čas na rozmyšlenou. Dělám to pro tvé dobro. Tím videem dokážeš, že svých činů opravdu lituješ.“

Brody za sebou práskl těžkými dřevěnými dveřmi.

Jakmile Nora zůstala úplně sama, spalující žár horečky konečně zlomil i poslední zbytky její odolnosti. Nohy se pod ní podlomily. Těžce se zřítila na podlahová prkna a náraz jí otřásl všemi bolavými kostmi. Dusivý pach terpentýnu vyprchal, jakmile se jí před očima rozprostřela temnota. Čas se slil v chaotickou změť zvuků. Jen matně vnímala ostré zářivkové světlo nad sebou a rozrušené hlasy nemocničních sester sklánějících se k jejímu lůžku.

„Jak jste mohli nechat tu horečku vystoupat tak vysoko, než jste ji přivezli? Kde je rodina té pacientky? To je nezodpovědné zanedbání péče. Přijít ještě o chvíli později, došlo by k trvalému poškození mozku.“

Nora se chtěla trpké pravdě sestřina kázání zasmát, ale vědomí jí beze zbytku pohltila černota.

Ostrá, hlasitá rána Noru prudce probudila.

Oči se jí okamžitě rozletěly. Ležela ve sterilním nemocničním lůžku. V pokoji byla tma, kterou protínalo jen bledé měsíční světlo proudící pootevřeným oknem. Bolest hlavy otupěla do vytrvalého pulzování, avšak vystřídalo ji mrazivé zjištění, že v místnosti není sama.

U pootevřeného okna stála bez hnutí vysoká, nesmírně impozantní postava. Noční vánek kolem něj vzdouval bílé závěsy a vrhal přes jeho široká ramena mihotavé stíny. Nora zamrkala a v duchu uvažovala, zda horečka nevyvolává halucinace. Muž však byl z masa a kostí – tyčící se silueta rýsující se proti sklu.

„Ani muk. Za pár minut jsem pryč.“

Muž to varování pronesl nízkým, hlubokým hlasem, který vibroval ryzí, nebezpečnou autoritou. Byla to sice žádost, ale samotná tíha jeho tónu z ní činila nesmlouvavý rozkaz. Mírně se naklonil k její posteli. Jak se pohnul, sterilní vůni nemocničního pokoje prořízl těžký, kovový pach čerstvé krve, který vanul z jeho směru.

Nora přimhouřila oči do šera. Měsíční světlo zachytilo jeho ostré, aristokratické rysy. Spatřila jeho tvář zcela jasně a v žilách jí ztuhla krev. Zděšením zkameněla.

„Pane Lockwoode!“ vydechla tiše.

Byl to Valerius Lockwood. Měl chladný, nadpozemský zjev spojený s královskou, nedotknutelnou aurou. Ve svém minulém životě ho vídala pouze zdálky, když doprovázela Tristana. Valerius byl Tristanův záhadný strýc. Zatímco Tristan byl pouhým řadovým členem rodu, který si v Sapphire City mohl leccos dovolit, Valerius byl takřka božským patriarchou mocné rodiny Lockwoodových. Vládl děsivou mocí a nesmírným bohatstvím. A byl to také muž, který v jejím minulém životě zemřel předčasnou a násilnou smrtí.

Valeriovo husté obočí se prudce stáhlo. Z jeho napjatého těla okamžitě vyzařovala vražedná atmosféra. Očima se do ní zabodl jako dravec zahánějící kořist do kouta.

„Vy mě znáte?!“

Vzduch v pokoji rázem ztěžkl k zalknutí. Došlo mu, že jeho jméno vyslovila s uctivým oslovením mladší generace. Nora potlačila ledový strach stoupající jí do hrdla. Těžce polkla a přinutila se udržet oční kontakt.

„Jmenuji se Kensingtonová. Měla jsem to štěstí zahlédnout vás kdysi zdálky s Tristanem. Prosím, nemějte obavy. Přísahám, že o vaší přítomnosti nikomu neřeknu ani slovo.“

Aby hlava rodiny Lockwoodových krvácela a schovávala se v potemnělém nemocničním pokoji, muselo jít o smrtelně nebezpečnou situaci. Nora byla dost rozumná na to, aby se na nic nevyptávala.

Valeriův pohled zůstával pronikavý. Na jeho potemnělé tváři se mihl letmý záblesk kalkulace. Rodina Kensingtonových. Tristan. Matně si vzpomínal, že zaslechl cosi o neduživé dceři Kensingtonových, která bývá často nemocná. Její přítomnost na nemocničním lůžku těmto zvěstem odpovídala.

„Hm,“ broukl Valerius neurčitě.

Než však napětí stačilo opadnout, na tiché chodbě za dveřmi se hlasitě rozezněl chaotický dusot mnoha těžkých kroků. Boty narážely na linoleum a blížily se s agresivní, naléhavou rychlostí.

Vzduch v pokoji vteřinou promrzl na kost. Valeriova ruka cukla k boku. Celé jeho tělo přešlo do postoje smrtící pohotovosti.

Pokud by jeho pronásledovatelé vtrhli do pokoje a našli ho zde, byla by Nora označena za jeho společnici. Její druhá šance na život by skončila krveprolitím nevinné svědkyně. Nora nezaváhala. Chytila okraj své tlusté nemocniční přikrývky, odhrnula ji a odhalila prázdnou stranu matrace.

„Proč se neschováte tady? Těžko budou mít podezření, že by pan Lockwood vlezl ke mně do postele.“

Ta slova jí vyklouzla z úst dřív, než je mozek stačil zcenzurovat. Nora se v duchu kousla do jazyka. Byla to neuvěřitelně trapná formulace s příšerným dvojsmyslem. Otevřela ústa, aby svá slova vzala zpět, ale na to už nezbýval čas.

Valerius se pohnul jako stín. Bez jediného zvuku vklouzl pod přikrývku vedle jejího rozehřátého těla a přetáhl si hrubou látku přes široká ramena. Přitiskl se zády k matraci a ležel naprosto bez hnutí. Linula se z něj osobitá, čistá, osvěžující dřevitá vůně, která se mísila s ostrým kovovým pachem jeho krve. Nora se bezděčně nadechla a ta vůně její splašené srdce podivně uklidnila. Přinutila svou tvář nasadit masku rozespalého zmatku.

O několik vteřin později se dveře pokoje neurvale rozletěly. Závěsy pod náporem síly zaskřípaly.

Do dveří vpadlo několik rozzuřených, divoce vyhlížejících mužů. V rukou svírali těžké svítilny a jejich jasné kužely světla pročesávaly temnou místnost. Paprsky přejely prázdné židle, sterilní stolky a nakonec dopadly na postel.

Nora se pomalu posadila. Mnula si oči a předstírala hlubokou, spánkem a nemocí ztěžklou bezradnost. Mžourala proti ostrým paprskům baterek.

„Kdo jste?“ zeptala se Nora a hlas měla drsný a chraplavý z doznívající horečky.

Muži přelétli pokoj ostrými, dravčími pohledy. Když nenašli sebemenší stopu po svém cíli, pohled na neduživou, bledou dívku křečovitě svírající peřinu je dokonale oklamal. Vůdce skupiny sklonil svítilnu a jeho útočný postoj ochabl.

„Pardon, vedlejší pokoj,“ utrousil muž nevrle na omluvu.

Přitáhl dveře a zavřel je. V nastalém tichu se hlasitě rozlehlo cvaknutí západky. Nora napínala sluch a poslouchala, jak se chaotické kroky vzdalují chodbou a prohledávají jeden pokoj za druhým, dokud hluk docela neutichl.

Jakmile na chodbě zavládlo ticho, Valerius odhrnul přikrývku a vstal. Znovu na něj dopadlo měsíční světlo a odhalilo vážnost jeho zranění. Jeho drahá, na míru šitá košile byla na hrudi tmavá a lepkavá čerstvou krví. Látka se lepila na jeho svalnatý trup a skvrna se šířila dál.

Nora se zamračila při pohledu na tu hrozivou ránu.

„To zranění vypadá vážně. Co kdybych na své jméno zavolala spolehlivého lékaře, aby vám to ošetřil?“

Valerius se narovnal, jako by ztrátu krve vůbec nevnímal.

„Není třeba!“ odmítl nekompromisně.

Sáhl do kapsy společenských kalhot. Prsty o něco zavadil a vzduchem hodil hladký, chladivý předmět.

Nora ho reflexivně chytila. Rozevřela prsty. Na dlani jí ležel složitě vyřezávaný, neocenitelný nefritový přívěsek. Řezba byla bezchybná a kámen příjemně chladil její horečkou rozpálenou kůži.

Valerius na ni pohlédl pronikavýma, nečitelnýma očima.

„Mám u vás dluh!“

Bez dalšího slova se otočil k pootevřenému oknu. Zapřel se rukama o parapet a s děsivou ladností tiše vyskočil do noci. Zmizel v temnotě.

Do pokoje vtrhl ostrý noční vítr a znovu rozvlnil závěsy. Vánek spolehlivě odvál jeho osobitou, čistou dřevitou vůni a zanechal za sebou jen sterilní nemocniční pach. Nora seděla v temnotě sama. Chladivá tíha nefritového přívěsku v její dlani byla jediným důkazem jeho neuvěřitelné návštěvy.

Slíbená laskavost od nedotknutelné hlavy rodu Lockwoodových. To byla neuvěřitelná, nevídaná deviza. Nora nefrit pevně stiskla, až se jí jeho hladké hrany zaryly do kůže. Na rtech se jí mihl nepatrný úsměv. Možná to bylo skutečné štěstí provázející její znovuzrození. Tato jediná laskavost by mohla být přesně tou pákou, kterou potřebovala ke změně svého bídného osudu a k rozbití okovů z minulého života.

Nora nefritový přívěsek bezpečně zasunula do kapsy. Právě když se znovu opřela o matraci, za dveřmi se ozvaly živé, veselé zvuky. Ten hluk v tichém, nočním nemocničním křídle působil naprosto nepatřičně.

Noře vynechalo srdce. Vrátili se snad ti nebezpeční muži? Jenže Valerius byl dávno pryč a ona neměla co skrývat. Zvědavost převážila nad opatrností, a tak Nora spustila bosé nohy z postele. Dlaždice podlahy studily do chodidel. Tiše došla ke dveřím a pootevřela je na pouhou škvíru.

Vyhlédla úzkou mezerou. Na jasně osvětlené chodbě se odehrával výjev, ze kterého se jí obrátil žaludek.

K výtahu pomalu kráčela Daphne. Sladce se usmívala a vypadala naprosto zdravě a zářivě. Nebylo po ní ani stopy po křehkosti či nemoci, o nichž Brody tvrdil, že ji zabijí. Vypadala jako hýčkaná princezna vyhřívající se v záři nekonečné oddanosti.

Kolem Daphne se shlukovala celá rodina Kensingtonových. Maura se vznášela po jejím boku, tvář staženou starostí, a šeptala jí konejšivá slova. Brody šel za nimi a nesl malou tašku s Daphninými věcmi, přičemž jeho obvyklou hrubost vystřídal přihlouplý, ochranitelský úsměv. Callum držel krok s nimi a sypal z rukávu vtipy, aby Daphne rozesmál.

A hned vedle Daphne, nabízející jí své pevné rámě jako oporu, kráčel Tristan.

Vyprovázeli ji z nemocnice s něžnou opatrností a láskou, jako by byla z křehkého skla. Tvořili pevný, neproniknutelný kruh vřelosti a náklonnosti.

Nora to pozorovala škvírou ve dveřích. Její vlastní nemocniční pokoj byl temný, chladný a naprosto prázdný. Nikdo nezůstal, aby se ujistil, že jí klesla horečka. Nikdo nepočkal, aby zjistil, zda se probudí, nebo podlehne poškození mozku. Odhodili ji do sterilního pokoje, zatímco se semkli kolem Daphnina vykonstruovaného trápení.

Byl to hořce ironický, srdceryvný kontrast. Nora cítila, jak jí do morku kostí proniká hluboký, osamělý chlad. Jakákoli zbytková naděje, kterou ke své biologické rodině ještě chovala, byla v té chvíli definitivně přeťata. Od nynějška pro ni byli cizími lidmi.

Skupinka dorazila k výtahům. Dveře se s tichým cinknutím rozestoupily.

Náhle se však Tristan uprostřed toho starostlivého hloučku zastavil. Jeho ostrý, vypočítavý pohled sklouzl z Daphniny usměvavé tváře. Pomalu otočil hlavu. Očima proťal jasnou chodbu a zabodl se přímo do pootevřených dveří Nořina nemocničního pokoje.