POHLED ROWAN

„Dámy a pánové, vítejte v Anchorage. Místní čas je devatenáct hodin čtyřicet tři minut. Venkovní teplota je momentálně minus dvanáct stupňů.“

Hlas pilota hlasitě zachrčel v palubním rozhlase a prolomil těžké ticho, které se usadilo nad mým sedadlem.

Anchorage. Domov.

Nad hlavou mi cinkla kontrolka bezpečnostních pásů. Ten zvuk v kabině vyvolal okamžitou reakci. Cestující vyskočili na nohy, otevírali přihrádky nad hlavami a brebentili o svých plánech na svátky. Já zůstala jako přimrazená k obnošené látce svého sedadla. Drsná realita mé situace na mě dopadla v dusivé vlně. Neměla jsem žádná zavazadla. Neměla jsem zimní kabát, abych přežila mrazivý aljašský vzduch. Neměla jsem vůbec žádný plán. Celý můj život, mé pečlivě dohodnuté manželství i má pověst se na Štědrý den právě rozletěly na milion ostrých střepů.

Seděla jsem tam a v duchu přepočítávala své skromné prostředky. Měla jsem jen to oblečení, které jsem měla zrovna na sobě. Na osobním běžném účtu, který Trent málokdy kontroloval, jsem měla zastrčených asi dvě stě dolarů. Rozhodla jsem se, že si najdu nějaký levný motel. Mohla bych se schovat v jednom z těch zchátralých, nízkonákladových podniků na nehostinném okraji letiště. Zamkla bych dveře, vyspala se a ráno vymyslela své další ubohé kroky. Nakonec bych musela zavolat rodičům a pokusit se jim vysvětlit, proč je prestižní svazek jejich dcery mrtvý.

Jo. To bude vážně zábavný rozhovor.

Konečně jsem se na roztřesených nohách postavila. Tělo mi stále divoce pulzovalo následky všeho, co se mnou Vance v tom malém vyhrazeném prostoru provedl. Jeho semeno v látce mé sukně nepříjemně zaschlo, takže byl materiál na mých stehnech tuhý a lepkavý. Bolestně jsem si uvědomovala chladný průvan na svém odhaleném rozkroku. Stále jsem na sobě neměla žádné spodní prádlo, protože lykanský král si mé roztrhané kalhotky strčil do kapsy jako nějaký kolosální úchyl.

zhluboka jsem se nadechla a přitiskla si kabelku k hrudi. Vystoupila jsem do úzké uličky, abych se zařadila do zástupu vystupujících pasažérů.

Okamžitě jsem ztuhla na místě.

Vance tam byl zničehonic. Jeho široká, svalnatá postava mi zcela zatarasila cestu. Jako by ve stísněné kabině zabíral všechen dýchatelný vzduch. Jeho intenzivní modré oči se zabodly do mých a planuly tou samou temnou, magnetickou energií, kvůli níž se mi srdce splašeně rozbušilo.

„Jdeš se mnou,“ konstatoval Vance jako chladný, nepopiratelný fakt.

„Vážím si toho, co se tam vzadu stalo. Vážně ano.“ Chytila jsem se opěradla prázdného sedadla, aby se mi nepodlomila třesoucí se kolena. „Ale pořád jsi v podstatě cizinec. Sotva tě znám kromě toho, že jsi nechvalně proslulý lykanský král a žes mě právě...“

Obličej mi okamžitě zaplápolal. Podívala jsem se dolů na koberec.

„No. Však víš.“

„Ošukal do bezvědomí na záchodě v letadle?“ Jeho ostře řezané rty se zvlnily do slabého úšklebku. „Ano. Jsem si toho vědom.“

„Přesně. Tohle.“ Odkašlala jsem si a přinutila se zvednout zrak k jeho zastrašující tváři. „Hele, bylo to dobré. Vážně dobré. Ale byl to jen sex na vybití vzteku. Do budoucna si navzájem nic nedlužíme.“

„S tímto zhodnocením nesouhlasím.“

„Můžeš nesouhlasit, jak chceš. Jsem dokonale schopná se o sebe postarat sama.“ Pokusila jsem se protáhnout kolem jeho mohutného těla.

Neuhnul ani o píď. Bylo to přesně jako snažit se pohnout ocelovou zdí.

„S dovolením. Pusť mě,“ dožadovala jsem se a tlumila hlas, aby na nás zbývající cestující nezírali.

„Kam přesně máš v plánu jít, Rowan?“

„Do hotelu. Jen tři míle od letiště je levný Holiday Inn.“

„Za jaké peníze?“

Zvedla jsem bradu a zoufale se snažila překrýt své zběsilé zoufalství vrstvou falešného sebevědomí. „Mám dost hotovosti, abych to zvládla.“

„Na jak dlouho?“ Vance naklonil hlavu a jeho ostrý pohled pronikl mou tenkou odvahou skrz naskrz. „Na jednu noc? Na dvě noci? Co přesně se stane, až ti dojdou?“

„Nějak to vymyslím. Obyčejní lidé to dělají pořád.“

„A co se stane, až Trent vystopuje tvou kreditní kartu přesně ve vteřině, kdy ji protáhneš na recepci, a pak se ti objeví u dveří?“

Žaludek se mi propadl až do bot. Cítila jsem, jak mi z tváří rychle mizí i zbytek barvy. Byla jsem tak soustředěná na útěk z letadla, že jsem ignorovala tu obrovskou finanční past, která na mě čekala. Trent byl administrativní maniak. Měl absolutní přístup ke všem našim společným bankovním účtům. Při každé transakci mu chodila okamžitá upozornění na mobil. Kdybych použila kartu k rezervaci motelového pokoje, měl by přesné souřadnice mé polohy během několika sekund.

Vance na mých rysech to zděšené prozření jasně viděl.

„Máš teď dvě možnosti, Rowan. Můžeš z tohoto letiště odejít se mnou dobrovolně. Nebo si tě hodím přes rameno a vynesu tě ven násilím. Tak či tak jdeš se mnou.“

„To by ses neopovážil. To je únos,“ sykla jsem a nervózně se rozhlédla kolem.

Jenže i když mi to obvinění vyklouzlo z úst, podívala jsem se do jeho ledově modrých očí. Věděla jsem, že by se přesně toho opovážil. Tenhle muž si psal vlastní zákony.

„Je to ochrana.“ Jeho hluboký hlas o zlomek zjemněl. „Neublížím ti, Rowan. Ale taky tě nenechám bloudit po Anchorage samotnou, na mizině a mrznoucí, zatímco tě tvůj nepříčetný manžel zrovna pronásleduje.“

Nejděsivější na celé té situaci bylo, že jsem mu věřila. Tenhle muž byl nebezpečný alfa. Před chvílí mi prsty přivedl kundu k naprostému šílenství, zatímco můj nevěrný manžel zuřil na telefonu. A přesto se zdálo, že má skutečně starost o mé základní bezpečí.

V hrudi se mi rozhořelo vyčerpávající přetahování. Zoufalství bojovalo se strachem z mé toxické minulosti, zatímco k lykanskému králi mě táhla temná, magnetická zvědavost. Možná jsem se úplně zbláznila, ale o jeho požadavku jsem vážně uvažovala.

„Proč?“ zeptala jsem se ho tiše. „Proč tě zajímá, co se se mnou stane?“

Po jeho ostře řezaných rysech přelétl zvláštní záblesk emocí. Byl tam a zase zmizel příliš rychle, než abych ho dokázala jasně přečíst.

„Řekněme, že mě Trentova malá omegová manželka vždycky fascinovala. Viděl jsem, jak ses na těch nudných akcích smečky mile usmívala, zatímco on tvou existenci okázale ignoroval. Sledoval jsem, jak jsi nám během porad alf nosila čerstvou kávu a snažila se předstírat, že nevnímáš, jak se dívá skrz tebe, jako bys byla neviditelná.“

Zvedl ruku. Pevně mi sevřel čelist v dlani. Jeho drsný palec mi pomalu přejel po spodním rtu a poslal mi po páteři elektrickou jiskru.

„Zasloužila sis víc než jeho. A já mám návrh, který by tě mohl zajímat. Obzvlášť přitažlivý pro tebe bude, pokud máš zájem udělat Trentu Prescottovi ze života živoucí peklo.“

Tato věta okamžitě upoutala mou plnou pozornost. „Ty mě uplácíš pomstou?“

„Nabízím ti skutečné možnosti.“ Rty se mu zvlnily do zkaženého úsměvu, který sliboval čistý hřích. „Otázkou je, jestli máš dost odvahy se jich chopit.“

Věděla jsem, že bych měla odejít. Měla jsem mu říct, ať mě nechá sakra na pokoji. Měla bych své obrovské problémy zvládnout sama jako dospělá.

Jenže krutou pravdou bylo, že jsem byla vyděšená. Neměla jsem žádný skutečný plán. Neměla jsem téměř žádné prostředky. Trent byl pravděpodobně už na cestě na toto konkrétní letiště. Snažila jsem se tvářit drsně, snažila jsem se čelit té bouři se vztyčenou hlavou, ale byla jsem jen zahnaná domácí kočka, která se snaží řvát jako vlk. A ta temná představa, že nechám Trenta trpět přesně tak, jak on po celá léta nechával trpět mě?

To znělo vážně, ale vážně dobře.

„Jestli se z toho návrhu vyklube nějaká úchylárna, vrazím ti koleno mezi nohy a ukradnu ti auto,“ ozvala jsem se a pohlédla do jeho dravých očí s mnohem větší odvahou, než jsem ve skutečnosti cítila.

Jeho smích byl upřímný a hluboký, zaduněl v jeho široké hrudi. „To beru.“

Natáhl ke mně svou velkou ruku. Ta fyzická kotva byla lákavá. Po dlouhé chvíli trýznivého váhání jsem ji nakonec přijala. Jeho dlouhé prsty se pevně ovinuly kolem mých. Jeho stisk byl teplý, náročný a neuvěřitelně majetnický.

Plynule mě vytáhl do uličky. Srdce mi divoce bušilo o žebra. Já doslova odcházela z letadla s lykanským králem. Držela jsem se za ruku s nejmocnějším a nejnebezpečnějším alfou v celé Severní Americe. Co to proboha dělám?

Prošli jsme krytým nástupním tunelem a vstoupili do rušného letištního terminálu. Vance změnil postoj. Pustil mou ruku a položil svou dlaň těžce na můj kříž. I přes látku mého tenkého trička jsem cítila sálavé teplo jeho dlaně, které se mi vypalovalo do kůže jako cejch.

„Tak kam mě to vlastně vezeš? Prosím tě, řekni mi, že to není nějaká strašidelná vražedná chata schovaná hluboko v zamrzlých lesích,“ zeptala jsem se ve snaze znít nenuceně, což žalostně selhalo.

„Na chaty nejsem. Jsou moc primitivní.“ V hlase mu zněl silný podtón temného pobavení. „Vezu tě někam, kde budeš v bezpečí, najedená a kde o tebe bude řádně postaráno.“

„Řádně postaráno. To zní zlověstně neurčitě.“ Spolkla jsem tvrdý knedlík narůstající paniky.

Vance na mě shora pohlédl. Z náhlého, syrového žáru, který vzplanul v jeho modrých očích, se mi převrátil žaludek naruby.

„Byla bys radši, kdybych byl konkrétní? Vezu tě někam, kde tě budu moct svléknout z té sukně od semene. Mám v plánu tě naložit do horké vany. Dám ti najíst něco vydatného, co nebude odporné letadlové jídlo. A pak tě ošukám v opravdové posteli, jak si zasloužíš.“

Obličej mi vzplál tak horkým žárem, až to pálilo jako spálenina od slunce. Surová, otevřená realita jeho slibu otřásla celým mým tělem.

„Ty opravdu nemáš žádné zábrany, co?“ vyhrkla jsem přiškrceně.

„Vůbec žádné.“ Jeho vlastní bezostyšná vulgárnost ho očividně ani v nejmenším nevyváděla z míry. „Život je směšně krátký na to, abychom si hráli na falešnou skromnost.“

Zahnuli jsme za široký roh v terminálu a zamířili k hlavnímu eskalátoru. Vtom přímo před námi propukl naprostý chaos.

V dolním patře blikaly blesky fotoaparátů jako zběsilé stroboskopy. Od vysokých stropů se odrážel rozzuřený křik. U pásů na výdej zavazadel se rojily tlupy novinářů jako hladoví supi, kteří ucítili čerstvou krev ve vodě.

Přímo v samém středu toho vířícího mediálního cirkusu stál můj manžel a vypadal naprosto nepříčetně.

„Rowan! Rowan, vím, že jsi tady! Vylez ven!“

Trent.

On tady skutečně byl. Podařilo se mu sehnat soukromý let a dorazit do Anchorage dřív než já. A teď tu před kamerami rozehrával masivní, promyšlené veřejné zhroucení. Chtěl překroutit příběh a zahrát zoufalého, zdrceného druha.

Jeho drahý značkový oblek byl beznadějně pomačkaný. Hedvábná kravata byla úplně pryč. Upravené vlasy mu trčely na všechny strany, jako by si je rval holýma rukama. Carter Hayes stál strnule za ním a ve světle blikajících reflektorů vypadal krajně nesvůj. Po bocích je kryli další dva věrní členové smečky, kteří se neúspěšně pokoušeli Trenta uklidnit.

„Musíme si hned promluvit! Prosím! Miluju tě! Tohle naší rodině nedělej!“ křičel Trent z plných plic a jeho hlas se hlasitě rozléhal celou letištní halou.

Několik místních televizních reportérů celou scénu natáčelo. Drželi své telefony a těžké ramenní kamery vysoko nad hlavou a očividně vycítili, že se schyluje k velkému skandálu mezi alfami.

Panebože. Tahle noční můra se bude zítra ráno vysílat všude. Každá jednotlivá vlkodlačí smečka v celé Severní Americe uvidí tohle ponižující divadlo.

Vance zareagoval se smrtící rychlostí. Jeho velká ruka na mém kříži pevně stiskla sevření a držela mě jako ve svěráku.

„Tudy.“

Okamžitě mě prudce stočil doprava. Zkřížil mi cestu dřív, než kdokoli z toho mediálního davu stihl zahlédnout mou tvář. Odvedl mě přímo k nenápadné služební chodbě zřetelně označené nápisem „Pouze pro personál“. Důrazně rozrazil těžké bezpečnostní dveře, jako by mu patřila celá budova. Možná patřila. Lykanský král měl pravděpodobně přístup ke všem zamčeným dveřím v celém státě.

Vyšli jsme do tiché, potemnělé chodby lemované odkrytým potrubím. Těžké ocelové dveře za námi s cvaknutím zapadly a odřízly oslepující záblesky fotoaparátů. Stále jsem slyšela, jak se chodbou nese Trentův patetický hlas, tlumený betonem, ale překypující falešným zoufalstvím.

„Rowan! Prosím, vrať se! Já se změním! Budu lepší! Půjdu kvůli nám na terapii!“

„Působí strašně vyrovnaně,“ poznamenal Vance se suchým, posměšným podtónem v hlase.

„Pravděpodobně s Carterem chlastal čistý bourbon.“ Ta ošklivá pravda mi vyklouzla dřív, než jsem ji stihla zastavit. „Dělají to pokaždé, když mají finanční stres.“

Vanceovy oči při zmínce o pijaných návycích té alfy temně zajiskřily zájmem, ale na další podrobnosti netlačil.

„Pojď.“

Kráčeli jsme dlouhou, tichou chodbou, dokud jsme nedošli k dalším těžkým kovovým dveřím. Rozrazil je a odhalil soukromé podzemní garáže. Přes betonovou podlahu se prohnal ledový aljašský vítr a okamžitě se zakousl do mých odhalených nohou.

V označené VIP zóně čekalo elegantní černé BMW M8 s tmavými skly. Výkonný motor v ozvěně prostoru tiše předl. Vedle naleštěného vozu stál v dokonalém pozoru ramenatý řidič v taktickém obleku.

„Pane Rostove.“ Řidič okamžitě natáhl ruku a otevřel zadní dveře dokořán.

Vance mě plynule vedl k luxusnímu vozu. Náhle jsem se zastavila. Mé těžké boty odmítly udělat po studeném betonu jediný další krok.

Tohle byl definitivní bod, odkud nebylo návratu.

Jakmile nasednu na to zadní sedadlo, už nebude cesty zpět k mému starému, nalajnovanému životu. Učiním definitivní rozhodnutí důvěřovat muži, kterého sotva znám. Odevzdám své bezpečí do rukou vrcholového predátora, k jehož nelítostné pověsti patřilo i to, že nechal konkurenční alfy zmizet ze světa, když překročily jeho vytyčené hranice.

Ale jakou jsem vlastně měla alternativu? Měla bych se vrátit do toho křičícího terminálu, kde čekal Trent s davem novinářů? Měla bych utíkat hledat levný hotel, kde by mě jeho ochranka do tří hodin vystopovala? Kdo ví, jakou fyzickou odvetu by si na mně vybil, až by jeho veřejné ponižování nezabralo?

„Musím vědět, co je to za návrh,“ dožadovala jsem se a vzhlédla k Vanceově zastrašující tváři. „Než s tebou do toho auta nastoupím.“

Vance se pomalu otočil, aby mi čelil tváří v tvář. Tlumené osvětlení parkovací garáže vrhalo na jeho ostré rysy tvrdé, zničující stíny. V tom šeru vypadal ještě nebezpečněji než obvykle. A také zničujícím způsobem přitažlivě. Z jeho syrové mužské síly se mi navzdory mrazu tajil dech.

Znovu zvedl ruku. Jeho velké prsty byly překvapivě jemné, když mi zvedly bradu a donutily mě udržet jeho mrazivý pohled.

„Tady venku v zimě ne. Ale přísahám ti, Rowan, že to, co ti nabízím, ti dá naprosto všechno, co právě teď zoufale potřebuješ. Bezpečí. Nezlomnou ochranu. Neomezené zdroje. A zlatou šanci zařídit, aby Trent Prescott litoval, že ho matka vůbec kdy porodila.“

Na krku mi splašeně tepal pulz. „To je pořád hrozně neurčité.“

„Sedni si do auta a já ti všechno vysvětlím.“ Jeho palec přejel po citlivé křivce mého spodního rtu. „Věř mi.“

„Neznám tě tak dobře, abych ti svěřila svůj život.“

„Ne, to neznáš,“ souhlasil Vance hladce a vstoupil blíž do mého osobního prostoru. „Ale znáš Trenta. A přesně víš, jaké peklo tě čeká, pokud se teď otočíš a odejdeš ode mě pryč.“

Jeho ledově modré oči držely ty mé v pevném sevření.

„Takže jak to bude, Rowan? Riskneš to s ďáblem, kterého neznáš, nebo se vrátíš rovnou do toho pekla, ze kterého se zrovna snažíš utéct?“

Odvrátila jsem zrak od jeho pronikavého pohledu. Podívala jsem se na lesklé černé auto. Zírala jsem na otevřené dveře, které čekaly, až mě pohltí. Nabízely pevnou naději na něco docela jiného. Nabízely něco, co by mi skutečně mohlo vybojovat moc potřebnou k tomu, abych se postavila svým tyranům.

Pak jsem se podívala zpět k těžkým dveřím terminálu, kde můj nevěrný manžel před běžícími televizními kamerami pravděpodobně stále ještě křičel mé jméno.

Ta volba se najednou zdála děsivě jednoduchá.

zhluboka jsem se nadechla, vykročila vpřed a ladně vklouzla na zadní sedadlo.

Vance nastoupil hned za mnou. Těžké dveře se zavřely s tlumeným, drahým žuchnutím a zcela nás uzavřely do tichého světa vůně kůže a temnoty. Řidič okamžitě zařadil rychlost. BMW se plynule rozjelo a zrychlovalo po betonové rampě. Komerční letiště – i Trentovo patetické veřejné zhroucení – jsme nechali daleko za sebou v mrazivé noci.

Srdce mi odmítalo zpomalit. Adrenalin mi hustě proudil v žilách. Seděla jsem na zadním sedadle jedoucího auta s lykanským králem. Byli jsme úplně sami. Před několika hodinami jsem s ním zažila naprosto ohromující sex a teď mě unášel na neznámé místo. Celá tahle noc byla naprosto šílená.

Za tónovanými skly začaly v barevných šmouhách ubíhat jasné pouliční lampy a neonové nápisy města. Ticho uvnitř vozu viselo těžce a hustě.

„Takže,“ ozvala jsem se konečně. Hlas mi vyšel mnohem tišší a slabší, než jsem chtěla. „Co je to za ten velkolepý návrh?“

Vance opřel svá široká ramena o luxusní kožené sedadlo. Vypadal naprosto a dokonale uvolněně, jako by před chvílí nezorganizoval můj ostře sledovaný útěk před nenasytným mediálním davem.

V tlumeném vnitřním osvětlení zachycovaly jeho modré oči míjející záblesky pouličních lamp, které je měnily v nápadné, zářivé stříbro.

Otočil hlavu a podíval se přímo na mě. Když se konečně usmál, byl to úsměv čisté, vypočítavé zkaženosti.

„Co bys řekla na to, kdybys mi příští týden dělala falešnou přítelkyni?“