RÁNA

POHLED ROWAN

Vanceův jazyk je uvnitř mě dřív, než mi vůbec naběhne mozek.

Vznáším se někde mezi opravdu krásným snem a ještě lepší realitou, stehna už mám roztažená, boky se mi samy vlní vstříc teplu, tlaku a mokrým, vytrvalým tahům, které by takhle po ránu vůbec neměly působit tak dobře.

Vydám ze sebe zvuk – cosi mezi zasténáním a zmateným zakňouráním – a slyším, jak se tiše uchechtne proti