POHLED ROWAN

Jdeme pomalu lesem a Mateo přizpůsobuje svůj krok mému. Na nic se neptá, nenutí mě nic vysvětlovat. Vede mě k hlavní budově s trpělivostí, o jaké jsem netušila, že ji v sobě má.

Usadí mě na pohovku v pokoji, který nepoznávám – jakýsi salonek plný hřejivého dřeva a tlumeného světla. Pak na okamžik zmizí a vrátí se s dekou, šálkem čaje a malou lahvičkou s prášky.

„Na úzkost,“ řekne a vy