POHLED ROWAN

Nakonec sedíme spolu na zemi, zády opření o zeď, a obraz nad námi bdí jako strážce.

„Jsem tak unavená,“ přiznám. „Z toho všeho. Z těch tajemství, her a z pocitu, že ode mě každý něco chce.“

„Já vím.“

„Jsi jediný člověk, u kterého nemám pocit, že mi teď lže. A to ti přitom ani nevěřím.“

Mateo se tiše zasměje. „To je fér. Nedal jsem ti moc důvodů mi věřit.“

„Ne. Nedal.“

Chvíli sedíme v