Po zbytek večeře Valeria téměř nepromluvila. U stolu zněly pouze hlasy Simona a Hazel; většinou se ji Simon snažil bavit.

Takový výjev býval v minulosti na denním pořádku a tehdy Valerii naplňoval pocitem naprostého štěstí.

Teď se jí z toho však dělalo neuvěřitelně zle. Každé Simonovo gesto jako by jen podtrhovalo jeho nadvládu nad Hazel.

Možná si všiml jejího mlčení, protože se nenuceně zeptal: „