Pohled Nory:

Odpolední slunce pronikalo okny od podlahy ke stropu v budově Mercer Industries a opíralo se do mahagonového stolu v mé nové kanceláři. Poklepávala jsem perem o stoh čtvrtletních výkazů a snažila se soustředit na bostonskou finanční čtvrť, která se rozprostírala hluboko pode mnou. Byla to rokle z oceli a skla, chvějící se horkem a neúprosnou ctižádostí.

Střelila jsem pohledem ke dveřím. Megan se opírala o přepážku mé kóje a popíjela z kouřícího hrnku černou kávu. „Noro, jak to zvládáš? Jak se srovnáváš s přesunem z Clevelandu? Místní tempo dokáže dát zabrat i starousedlíkům.“

Otevřela jsem pusu, abych ji ujistila, že jsem v pořádku, připravená zavtipkovat o děsivých cenách nájmů v Somerville. Než jsem však stačila promluvit, přisunul se mi do zorného pole na své kancelářské židli Todd.

„Když už je řeč o Clevelandu, můj spolubydlící z vysoké tam teď žije. Pořád básní o tamním jídle. Pořád vytahuje jednu konkrétní věc. Jak se tomu jenom říká? Pirohy? Nějaké taštičky plněné bramborami a sýrem?“ zeptal se Todd, se zářivým úsměvem si poposunul brýle s tlustými obroučkami.

Složka z tvrdého papíru mi vyklouzla z rukou.

S tlumeným žuchnutím dopadla na koberec. Ten zvuk se rozezněl v náhlém, zvonivém tichu mé vlastní mysli.

Pirohy.

Nebylo to pouhé slovo. Byl to zrezivělý, zubatý klíč, který se otočil v zámku, jejž jsem se pět trýznivých let snažila svařit a zapečetit. Sterilní korporátní zdi kolem mě se rozplynuly. Bostonské panorama zmizelo. Do hrudi mi narazil mrazivý, zasněžený vítr ze Středozápadu a vyrazil mi všechen vzduch z plic.

Před pěti lety.

Ta vzpomínka mě zasáhla společně s vůní smažené cibulky a zvětralé, nahořklé kávy. Bistro paní Novakové stálo na okraji Clevelandu a okna mělo v třeskutém mrazu věčně zamlžená. Bylo mi dvaadvacet, čerstvě po vysoké škole, topila jsem se v narůstajících studentských půjčkách a křečovitě se držela své první opravdové práce na nejnižší pozici. Vklouzla jsem do boxu s popraskaným koženkovým sedadlem a položila zkřehlé ruce na umakartový stůl.

Seděl naproti mně.

„Zase jsi tady. Tento týden už potřetí. Buď mě sleduješ, nebo máš těžkou závislost na pirohách paní Novakové,“ řekla jsem a pohlédla na pohledného neznámého, který si z tohoto boxu udělal druhý domov.

Sklopil brožovanou knihu. Po tváři se mu rozlil pomalý, uvolněný úsměv, který rozzářil jeho rysy. „Mohl bych se tě zeptat na totéž.“

„Nora.“ Natáhla jsem ruku přes stůl.

„Nolan.“ Stisk jeho dlaně byl hřejivý a pevný, v přímém kontrastu s mrazivým zimním vzduchem venku.

To byl začátek. Šest blažených měsíců jsme byli nerozluční. Myslela jsem si, že jsem našla tu vzácnou výjimku ze všech cynických pravidel moderního randění. Byli jsme jen dva obyčejní lidé, kteří se protloukali světem, dělili se na podlaze mého obýváku o levné jídlo z krabičky a plánovali budoucnost, v níž jsme nemuseli každé ráno kontrolovat stav účtu kvůli přečerpání.

Pak pohádka skončila.

Hloupě jsme se pohádali. Čekala jsem, že ho druhý den u paní Novakové uvidím, abychom to urovnali, a že bude sedět na našem obvyklém místě se dvěma připravenými kávami. Jeho box byl prázdný. Čekala jsem celou polední pauzu, kontrolovala hodinky a pak vyšla ven, abych mu zavolala.

Hlas automatické operátorky mě rozdrtil. „Volané číslo již není v provozu.“

Zmocnila se mě panika. Jela jsem rovnou k jeho činžáku, zchátralému cihlovému domu na východní straně města. Ve vestibulu jsem našla správce, jak špachtlí seškrabává Nolanovo jméno z plechové schránky.

„Včera se odstěhoval. Zaplatil v hotovosti odstupné za předčasné ukončení nájmu a zmizel,“ zabručel starý muž, aniž vzhlédl.

Nezastavila jsem se. Spěchala jsem do pobočky firmy, o níž tvrdil, že v ní pracuje. Recepční na mě jen zmateně a soucitně hleděla. Nikdo takového jména u nich na výplatní pásce nikdy nebyl. Všechny stopy jeho existence se rozplynuly ve vzduchu. Vymazal se. Následující dva týdny jsem proplakala na podlaze v koupelně a tiskla k sobě náhodné útržky lístků a náhradní zubní kartáček, který si u mě nechal.

Pak přišel pozitivní těhotenský test.

Z nevolnosti, kterou jsem neustále sváděla na zlomené srdce a stres, se vyklubala ranní nevolnost. Seděla jsem na popraskaných dlaždičkách v koupelně a zírala na ty dvě růžové čárky, dokud se mi pohled nerozmazal slzami. Těhotná, opuštěná a vyděšená jsem se nutila pracovat celé první dva trimestry. Držela jsem se své práce zuby nehty, abych si udržela zdravotní pojištění, i když se mé tělo zaoblovalo a bankovní účet tenčil. V sedmém měsíci však otěže převzalo čiré zoufalství. Nolan se kdysi mimochodem zmínil, že vyrůstal v Bostonu. To bylo všechno, co jsem měla. Jediné stéblo.

Dala jsem výpověď, sbalila svůj skromný majetek do dvou kufrů a koupila si jednosměrnou jízdenku do Massachusetts. Složila jsem hlavu ve stísněném pokoji pro hosty u své kamarádky Piper v Back Bay, vyzbrojená mizejícími úsporami a vzdouvajícím se břichem.

Každý den po dobu tří týdnů jsem vlekla své bolavé nohy neznámými ulicemi Beacon Hillu, Seaportu a finanční čtvrti. Zkoumala jsem každou tvář v každém davu, přesvědčená, že pokud ujdu dostatečně velký kus cesty, osud mi ho postaví přímo do cesty.

Nestalo se.

Místo toho si stres vybral svou daň. Špinění začalo v úterý odpoledne. Vyústilo v masivní zdravotní komplikace, které mě na týden upoutaly na nemocniční lůžko napojenou na monitory. Piper seděla u mé postele a držela mě za ruku, zatímco přístroje pípaly.

„Noro, musíš přestat. Kdyby Nolan chtěl, abys ho našla, našel by se. Jsi těhotná. Teď se musíš postarat o sebe a o to miminko,“ prosila tiše Piper.

„Ale já jen potřebuju vědět proč...“

„Jestli je vám dvěma souzeno se znovu potkat, potkáte se. Ale teď musíš přestat hledat a začít přežívat.“

Poslechla jsem ji. Sbalila jsem si své zlomené srdce, vrátila se do Clevelandu a porodila dceru Lily. Kousek po kousku, cihlu po trýznivé cihle, jsem pro nás vybudovala nový, odolný život.

Meganin hlas mě vytáhl ze spodního proudu vzpomínek. „Noro? Haló, Noro?“

Její hlas zněl zprvu zkresleně, jako by mluvila pod vodou, než sterilní zdi Mercer Industries opět ostře vystoupily na povrch. Srdce mi bušilo do žeber. Podívala jsem se na spadlou složku na koberci a pak nahoru do Meganiny ustarané tváře a Toddova zmateného výrazu. Sklonila jsem se, abych složku zvedla, a držela hlavu dole, abych skryla chvění rukou.

„Jsem v pořádku. Jen se mi na vteřinu zatočila hlava. Dneska ráno jsem nesnídala. Nic mi není,“ zalhala jsem a můj hlas zněl křehce.

Vynutila jsem si strojený, zdvořilý úsměv. Nepůsobil přesvědčivě, ale stačil k tomu, aby to téma nechali plavat.

„Fajn, tak zpátky do rachoty,“ zamumlal Todd a odjel na židli pryč.

Než se nad mým stolem stačilo rozhostit trapné ticho, zabzučel interkom.

Z reproduktoru zachrastil břitký hlas Declana Mercera. „Noro. Vyčistěte si program na dnešní večer. Jdeme na charitativní galavečer společnosti Prescott Global. Buďte připravená v sedm večer. Vyžaduje se smoking.“

„Ano, pane Mercere,“ odpověděla jsem a stiskla tlačítko.

Věděla jsem, co to obnáší. Být čerstvou posilou na bostonském ústředí znamenalo, že jsem musela navštěvovat tyto významné společenské akce. Declan potřeboval zajistit technologický projekt v Austinu a ukázat se na veřejnosti patřilo k popisu práce.

O dvě hodiny později jsem stála v pokoji pro hosty v bytě Piper v Back Bay. Pozdní odpolední slunce pronikalo dřevěnými žaluziemi a vrhalo pruhované stíny na chaos nerozbalených lepenkových krabic a poházených hraček. Byla jsem v Bostonu sotva týden. Mezi zabydlováním se v nové kanceláři a vybalováním jsem se ještě ani nedostala k tomu, abych se podívala na nabídky pronájmů.

„Mami, vypadáš jako princezna!“

Otočila jsem se. Moje čtyřletá dcera Lily seděla s nohama zkříženýma na měkkém koberci. Zanechala živého rozhovoru s kapradinou v květináči, kterou pojmenovala ‚Pan Zelený‘, a vzhlédla ke mně. Její velké, nevinné šedozelené oči zářily čistou radostí. Zlatavé kudrlinky jí poskakovaly kolem ramen, když se vyškrábala na nohy.

„Myslíš, broučku?“ Dřepla jsem si k ní na úroveň jejích očí.

Přejela jsem dlaněmi po sukni půlnočně modré večerní róby, kterou mi Piper vnutila. Byl to vypůjčený návrhářský kousek z těžkého hedvábí, které splývalo jako voda – něco, co daleko přesahovalo všechno, co bych si kdy ze svého platu mohla dovolit.

Piper se opřela o rám dveří a upíjela ze sklenky vína. „Rozhodně. Vypadáš úchvatně, Noro. Běž tam a oslň je.“

Přitiskla jsem Lily do náruče a pevně ji objala. Zabořila jsem obličej do jejích zlatých kadeří a vdechovala hluboce konejšivou vůni dětského šamponu a teplé bavlny. Uzemnilo mě to a smylo přetrvávající úzkost z odpoledne.

„Budeš dneska večer na tetu Piper hodná, viď?“ zašeptala jsem.

Lily se odtáhla a opřela si ruce v bok. „Já jsem přece hodná pořád!“

Charitativní galavečer se konal v historickém, rozlehlém nábřežním hotelu v samém srdci města. V okamžiku, kdy jsem prošla vysokými zlacenými dveřmi, mě zasáhla omamná vůně starých peněz, drahé cizokrajné kolínské a čerstvých bílých lilií.

Velký sál byl velkolepý, zastrašující prostor. Osvětlovaly ho masivní křišťálové lustry visící z freskami pokrytého stropu. Skleněné kapky zachycovaly světlo a vypadaly přesně jako tisíce zmrzlých slz, vrhajících zářivý lesk na bostonskou korporátní elitu.

Šla jsem půl kroku za svým šéfem a svírala malé psaníčko jako štít. Obklopena smokingy šitými na míru a zakázkovými šperky jsem se ve svých vypůjčených hedvábných šatech cítila jako dokonalý podvodník. Declan naproti tomu proplouval sálem s rutinní lehkostí. Kynul potenciálním investorům zdvořilými kývnutími a vystupoval chladně, klidně a vyrovnaně.

„Držte se u mě. Dnes večer musíme na vedení společnosti Prescott udělat silný dojem. Mějte oči i uši otevřené,“ zamumlal Declan, sebral z projíždějícího podnosu číšníka dvě sklenky šampaňského a jednu mi podal.

Kývla jsem a napila se šampaňského, abych svlažila suché hrdlo.

Pak se ruch v sále náhle proměnil.

Nebylo to náhlé ticho, nýbrž těžké, elektrizující ztišení, které se vlnilo směrem od středu místnosti. Cinkání skleniček ustalo. Smích utichl. Pohledy pěti set bohatých hostů se společně stočily k velkolepému schodišti poblíž hlavního vchodu. Vzduch v místnosti ztěžkl náhlou vážností.

Spustila jsem sklenku a následovala pohled davu.

Na vrcholu širokého mramorového schodiště stál muž.

Měl na sobě precizně střižený oblek v barvě dřevěného uhlí, který dokonale padl na jeho vysokou, ramenatou postavu. Stál naprosto bez hnutí, a přesto z něj vyzařovala samotářská, dravčí ladnost. Byla to ona impozantní přítomnost, která si vynucovala absolutní pozornost nejmocnějších lidí ve městě, aniž by musel pohnout jediným prstem. Osamělá safírová jehlice do klopy chladně zářila na tmavé, těžké látce jeho saka.

V hrdle se mi bolestivě zadrhl dech.

Prsty mi znecitlivěly. Flétna se šampaňským se mi v sevření nebezpečně zachvěla a hrozilo, že se roztříští o mramorovou podlahu. Celý svět se náhle vychýlil ze své osy. Klasická hudba a tlumený šum davu se v mých uších slily v temné, dunivé hučení.

Zírala jsem na miliardáře, který shlížel na dav z vrcholu schodiště.

Byla to ta ostře řezaná čelist, ten pronikavý pohled. Byla to tvář, kterou jsem ve tmě své maličké ložnice přejížděla konečky prstů. Byla to naprosto stejná tvář, jakou jsem pět trýznivých, srdcervoucích let hledala v každém hemžícím se davu, na každém rohu ulice a v každém projíždějícím autě.