Kolem něj se bostonská smetánka slétala jako můry k velice drahému plameni.

„Pane Prescotte,“ zamumlal muž se senátorskou jehlicí a v hluboké úctě sklonil hlavu.

Prescott. Stála jsem jako přimrazená u mramorového sloupu a svírala sklenku šampaňského, až mi zbělely klouby. Ruch velkého tanečního sálu se proměnil v monotónní bzukot. V hlavě se mi divoce honily myšlenky ve snaze překlenout propast mezi mužem, kterého jsem znala, a titánem stojícím na schodišti. Muž, kterého jsem milovala, počítal drobné, aby nám o víkendu koupil kávu. Tento muž měl na sobě oblek, který pravděpodobně stál víc než celé mé vysokoškolské školné.

Nolan nebyl žádná ztracená duše, která se snaží najít sama sebe na Středozápadě. Byl to Prescott. Dědic dynastie, která toto město v podstatě vybudovala. Šlo o rodové bohatství, které pamatovalo dobu před prvními semafory na Beacon Street.

To poznání mě zasáhlo jako fyzická rána. Vyrazilo mi dech a v místnosti plné cizích lidí jsem lapala po vzduchu. Propast mezi námi nebyla jen hořkým rozchodem. Byla to rokle vyhloubená staletími složeného úročení. Nežil tehdy v Clevelandu prostě jen skromný život. On se skrýval. Navlékl si masku obyčejnosti, aby vyzkoušel, zda chudá holka vydrží, když se mu rozbije levné auto.

A já jsem v jeho zkoušce neobstála.

Naše oči se setkaly přes zaplněný sál.

Na zlomek vteřiny se mi zdálo, že v jeho temném pohledu problesklo poznání. Srdce mi bušilo do žeber. Čekala jsem, jak zareaguje, zda ukáže aspoň nepatrný střípek vřelosti, kterou jsem kdysi znala.

A pak nic. Jeho pohled sklouzl dál. Díval se skrz mě, jako bych nebyla nic víc než neviditelné smítko prachu na lustru.

„Pojďte, orchestr začíná hrát.“ Declan dopil skleničku a odložil ji na procházející stříbrný podnos. „Jestli chci získat tu zakázku na technologický park v Austinu, musím na něj udělat dojem právě teď.“

Než jsem stačila zaprotestovat nebo najít úkryt, orchestr spustil klasický valčík. Declan mě vedl ke středu parketu a manévroval nás přímo do Nolanovy orbity. Prodírali jsme se davem a každý krok mi připadal jako cesta na vlastní popravu. Zastavili jsme přímo u něj.

Declan nasadil okouzlující, nacvičený úsměv a natáhl ruku. „Pane Prescotte. Declan Mercer. Mercer Industries.“

Nolan se pomalu otočil. Pohlédl z Declanovy natažené ruky na mou tvář, výraz nečitelný a chladný.

Declan ke mně pokynul, naprosto netuše o těžké minulosti visící ve vzduchu. „Dovolte mi představit můj doprovod. Toto je má výkonná asistentka, Nora Camdenová. Je mimořádně schopná.“

Nolan to slovo zopakoval a pohlédl na mě s jiskrou krutého výsměchu. „Asistentka. Předpokládal jsem, že jste spolu. Ale na druhou stranu, to by nezapadalo do profilu, že?“

„Prosím?“ Declan zamrkal, zmatený náhlou změnou tónu.

Nolan zakroužil ledem ve své křišťálové sklence. Mluvil klidně, jakoby mimochodem, ale dost nahlas na to, aby ho okolní kroužek smetánky slyšel. „Slečna Camdenová měla velmi konkrétní životní plán. Říkala mi, že se chce provdat za bohatého muže. Zdá se, že tato ambice se dosud nenaplnila.“

Sevřelo se mi hrdlo. Obličej mi vzplál prudkým studem. Kolem nás jsem cítila pohledy cizích lidí, kteří vycítili drama, ucítili krev ve vodě. Mezi okolními páry zašuměl šepot. Přála jsem si, aby se pode mnou propadla zem.

Úvodní tóny valčíku mě zachránily před nutností na jeho krutost reagovat. Declan mě vzal za ruku, dychtivý uniknout hmatatelnému trapasu, a vyvedl mě na naleštěný taneční parket.

„Vy ho znáte,“ konstatoval Declan s napjatým hlasem.

Zírala jsem na uzel Declanovy kravaty, abych se nemusela dívat po zbytku sálu. „Z mého posledního zaměstnání v Clevelandu. Měli jsme neshody.“

Declan tiše hvízdl a vedl mě základními kroky valčíku. „Neshody? Panebože, Noro. Vy si tedy umíte vybírat nepřátele. Prescottové si lidi jako my dávají k snídani. Ať už jste udělala cokoliv, najděte způsob, jak se omluvit. Nemůžeme si dovolit mít ho proti sobě.“

„Já vím,“ zašeptala jsem a bojovala s chvěním v hlase.

Pak hudba změnila tempo. Dirigent ohlásil výměnu partnerů. Obrovský kruh tanečníků se pootočil. Než jsem se stačila vytrhnout a utéct k východu, Declana odvedla žena ve fialovém hedvábí. A na mém pase spočinula ruka – velká, teplá a děsivě povědomá.

Vzhlédla jsem.

Držel mě Nolan.

Byli jsme přitisknutí k sobě a pohybovali se v pomalém, rytmickém kruhu po parketu. Vedl mě s nenucenou elegancí, o jaké jsem v našem malém bytě neměla ani tušení. Jeho ruka na mých holých zádech pálila jako cejch. Teplo jeho dlaně prosakovalo tenkými hedvábnými šaty a probouzelo vzpomínky, které jsem se léta snažila pohřbít. Jeho vůně – čistý cedr a drahé koření – mě obklopila a dusila zvláštní směsí útěchy a děsu. Cítila jsem pevné linie jeho hrudi proti své, v ostrém kontrastu k měkkým, obnošeným bavlněným tričkům, která nosíval. Byl to cizinec, a přesto ho mé tělo stále vnímalo jako domov.

Promluvila jsem tiše a slova se mi drala z úst dřív, než jsem je dokázala zastavit. „Hledala jsem tě. Hrozně dlouho, Nolane.“

Sklopil ke mně zrak. Jeho tvář zůstávala maskou dokonalé lhostejnosti. Neodpověděl ani slovem.

„Pořád se na mě zlobíš?“ zeptala jsem se a hlas se mi zlomil pod tíhou uplynulých pěti let.

Otočil mě v rohu parketu a stisk na mém těle zesílil tak, až to hraničilo s modřinami. Když se na mě konečně podíval, opovržení v jeho očích bylo absolutní a drtivé. „Myslíš, že se zlobím? Příliš si fandíš, Noro. Byla jsi jen poznámka pod čarou v jedné nudné kapitole. Kdyby ses dnes večer neobjevila, ani bych si nevzpomněl na tvé jméno.“

Do očí mi vyhrkly slzy a rozmazaly třpytivá světla nad námi. Krutost v jeho hlase mě zasáhla přímo do srdce.

Řekni mu to, křičela část mého já uvnitř. Řekni mu o Lily. Řekni mu, že doma na mě čeká jeho čtyřletá dcera.

Ale čeho by to dosáhlo? Právě mě veřejně ponížil a označil za zlatokopku. Kdybych se teď zmínila o našem dítěti, myslel by si, že ho využívám. Myslel by si, že nevinnou holčičku používám jako past, abych zatnula drápy do obrovského jmění Prescottů. Mohl by se mi ji ze zášti pokusit vzít. Nemohla jsem riskovat ztrátu toho jediného dobrého, co z naší zničené lásky vzešlo.

Zašeptala jsem a vynutila si prázdný úsměv, abych zachránila alespoň ten zbytek důstojnosti, který mi zbýval: „Chápu. Omlouvám se. Bylo to ode mě domýšlivé.“

Sklopila jsem oči k jeho dokonale střižené klopě a modlila se, aby hudba skončila a já mohla zmizet.

***

Obsluha přistavila Declanovo stříbrné Audi A8 před vchod do hotelu. Motor v chladném nočním vzduchu tiše předl. Declan vklouzl na plyšové zadní sedadlo, povolil si hedvábnou kravatu a já obešla auto na místo řidiče. Během společenských rozhovorů vypil tři sklenky čisté whisky, což znamenalo, že úkol odřídit cestu domů připadl mně. Upravila jsem si zrcátka a vyjela do řídkého městského provozu.

„Dneska jste byla nějak tichá,“ prolomil Declan těžké ticho, když jsme se napojili na hlavní silnici vedoucí od nábřeží.

Upírala jsem oči na zadní světla před námi. „Jen jsem unavená.“

„Kdo vám hlídá dceru?“

Ukázala jsem znamení o změně směru jízdy a zoufale se snažila udržet hovor v běžné rovině. „Kamarádka. Než se rozkoukám, přechodně u ní bydlím. Pomáhá mi s hlídáním.“

Declan pomalu přikývl a jeho hlas ztratil obvyklou břitkou manažerskou tvrdost. Hleděl z okna a sledoval, jak kolem ubíhají pouliční lampy, ale jeho slova dopadla do stísněného prostoru auta jako bomba. „Zvláštní věc. Vaše dcera je mu až neuvěřitelně podobná.“

Ruce mi křečovitě sevřely kožený volant. Srdce mi divoce vynechalo.

Vynutila jsem si nenucený smích, který i mně samotné zněl křehce a falešně. „Pane Mercere, prosím vás. To je nebezpečné tvrzení. Nemůžu si dovolit lidi, jako je on, štvát.“

Declan se pousmál, ačkoliv jeho oči ve zpětném zrcátku zůstávaly ostražité a zkoumaly mou reakci. „Klídek, Noro. Jen taková poznámka. Kdo je vlastně její otec?“

„Je mrtvý,“ řekla jsem bez zaváhání.

A svým způsobem to nebyla lež. Nolan, kterého jsem milovala – ten jemný, vřelý muž z Clevelandu, který se smál v dešti a vařil mi levné těstoviny –, byl mrtvý. Miliardář, kterého jsem potkala dnes večer, byl jen krutý cizinec v jeho kůži. K téhle jeho zlé podobě jsem Lily nenechala ani přiblížit. Byla moje. Jenom moje.

Declan pokrčil rameny, přijal definitivnost mého tónu a konečně zavřel oči k odpočinku.

***

Když mě Uber vysadil u známého cihlového domu Piper na Commonwealth Avenue, bylo po desáté hodině. Svěží noční vzduch mi hlavu točící se v kruhu nijak nevyčistil.

Odemkla jsem vchodové dveře co nejtišeji a vešla do teplé chodby. Piper už tam byla, chodila bosa v legínách na jógu a vytahaném tričku Red Sox. Vteřinu poté, co jsem vstoupila a odložila klíče na odkládací stolek, mě pevně objala.

„Lily spí,“ řekla mi Piper do vlasů a konejšivě mě hladila po zádech. „Šla spát v devět sama. Vzala si pyžamo, řekla mi, že se potřebuje vykoupat. Napustila jsem vodu a zbytek zvládla sama. Čtyři roky a je zodpovědnější než polovina chlapů, se kterými jsem chodila.“

Znovu jsem ji objala a otočila hlavu, abych ji políbila na tvář. Napětí v mých ramenou v bezpečí jejího domova konečně začalo polevovat. „Děkuju.“

Piper vzala mou tvář do teplých dlaní a zářivě se usmála. „Přestaň. Odkdy jsi dorazila, dřeš do úmoru. Zrovna jsem dala výpověď, takže mám stejně času nazbyt. A navíc, Lily je moje kmotřenka. Když si ty hodiny neodpracuju teď, vyroste s pocitem, že jsi jediný člověk, na kterém záleží. To nemůžu dopustit.“

Zasmála jsem se, ale znělo to roztřeseně a zlomeně. V očích mě štípaly čerstvé, dosud nevyplakané slzy.

Piper mé rozpoložení okamžitě vycítila. Vzala mě za zápěstí, vtáhla do jasně osvětlené kuchyně a přistrčila ke mně na lince talířek se zbytkem bostonského krémového dortu. „Tak fajn. Co se stalo? Nejdřív sněz něco sladkého.“

Mechanicky jsem si ukousla dortu a nutila se spolknout sladkost přes stažené hrdlo. „Našla jsem ho, Piper. Dneska večer jsem viděla Nolana.“

Piper vytřeštila oči šokem. „Našlas ho? To je... počkat, to je dobře?“

Pomalu jsem zavrtěla hlavou, zatímco adrenalin vyprchával a zanechával za sebou drtivou vlnu vyčerpání. „Lhal mi, Piper. Všechno byla lež.“

Opřela se o linku a založila si ruce na prsou. „Jak to myslíš?“

Vydala jsem ze sebe hořký, trpký smích, který mi sedřel hrdlo. „Tvrdil mi, že je nula, co sotva zaplatí nájem. Nolan není žádná nula. Je to Nolan Prescott. Jako z Prescott Global Holdings.“

Piper zalapala po dechu a spadla jí čelist. „Miliardáři Prescottovi? Proč by to proboha skrýval?“

„Aby si mě otestoval,“ zašeptala jsem a vzpomínka na veřejné ponížení znovu prudce zapálila. „Chtěl vědět, jestli miluju jeho, nebo jeho peníze. Celou tu hru na chudáka jenom hrál. A myslí si, že jsem neobstála. Proto ode mě zmizel.“

Piper zasyčela, vzkypěly v ní ochranitelské pudy a přes žulový ostrůvek mě chytila za ruku. „Ten paranoidní parchant. Vždyť to je past! Takhle lidi, které miluješ, netestuješ. Takže... řeklas mu to? Ví o Lily?“

Při zmínce o Lily se panika okamžitě vrátila. Před očima mi vyvstal obraz Nolana, jak se na mě dívá s čirým opovržením. Kdybych mu řekla o jeho dceři, neviděl by v tom zázrak. Viděl by vykalkulovaný tah ženy, o které už byl přesvědčený, že jde po majetku. Nesnesla bych pomyšlení, že by jeho chladné, soudící oči spočinuly na mé sladké, nevinné holčičce.

Prudce jsem vstala, oprášila drobky z vypůjčených hedvábných šatů a třesoucím se hlasem couvala z kuchyně: „Ne. Teď se potřebuju jít vyčůrat.“