Pohled Valerie

Ráno mých sedmnáctých narozenin začalo blaženým, živým snem. Běžela prosluněným lesem, vítr mi svištěl kolem tváře a já prožívala pocit ryzí svobody, jaký jsem nikdy předtím nepoznala. Honila jsem se za něčím nádherným a srdce se mi vznášelo s každým krokem. Ta dokonalá iluze se však roztříštila v okamžiku, kdy se naší smečkovou telepatickou linkou rozezněl matčin veselý hlas.

„Valerie, je čas vstávat! Přesně za hodinu ti začíná vyučování.“

Zasténala jsem a přetáhla si tlustou péřovou peřinu přes hlavu, abych zahnala ranní světlo proudící oknem mé ložnice.

„Prosím, ještě pět minut,“ žadonila jsem rozespale přes spojení a zoufale se chytala mizejících okrajů svého snu. Nechtěla jsem nic jiného než vklouznout zpátky do toho poklidného lesa a zjistit, za čím to vlastně běžím.

Moje mírumilovné vyjednávání skončilo vteřinu nato, co se poutem rozlehl otcův hromový řev, který mi z mozku vyhnal i poslední zbytky spánku.

„Koukej být dole přesně za deset minut, Valerie, jinak tě čekají drastické a nesmírně ponižující následky!“

Prudce jsem otevřela oči. Otce jsem znala. Jako alfa naší smečky nerozhazoval plané hrozby. V náhlém záchvatu paniky jsem vyletěla z teplé postele. V rekordním čase jsem na sebe hodila oblíbené džíny a přiléhavý top, zběsile si projela vlasy kartáčem a seběhla po dřevěných schodech dolů. Psychicky jsem se připravovala na přísnou přednášku o dochvilnosti.

Vešla jsem do obrovské jídelny a rázem jsem ztuhla na místě.

Místnost byla narvaná k prasknutí. Kolem dlouhých dubových stolů stály desítky vlků a jejich pohledy na mně visely v tichém očekávání.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Val!“ propukl dav v ohlušující, radostný jásot.

Obličej mi polil hluboký ruměnec. V tu ránu mě zaplavila těžká vlna rozpaků, jakmile mi to došlo. Já jsem nějakým záhadným způsobem dokázala zapomenout na vlastní sedmnácté narozeniny. A tohle nebyly jen tak ledajaké obyčejné narozeniny. Dnes byl ten přelomový den, kdy jsem měla konečně získat svého vlčího ducha. A co bylo ještě důležitější – byl to den, kdy jsem potenciálně mohla najít svého osudového druha.

Myšlenky mi okamžitě zalétly k Derekem. Chodili jsme spolu už dva roky a on jakožto budoucí beta naší smečky dal své úmysly najevo naprosto jasně. Vroucně doufal, že nám Měsíční bohyně předurčila společný osud. Při pomyšlení, že bychom konečně mohli stvrdit naše pouto, se mi v hrudi zachvělo očekávání.

Dav se mírně rozestoupil a ke mně se kolébavým krokem přiblížila máma. Byla ve vysokém stupni těhotenství a každou chvílí měla přivést na svět nejnovějšího člena naší rodiny, přesto se stále pohybovala s ladnou, mateřskou vřelostí. Její modré oči jiskřily potěšením, když si mě k sobě přitáhla v něžném, chlácholivém objetí z boku a opřela si bradu o mé rameno.

„Všechno nejlepší k narozeninám, zlatíčko,“ zamumlala tiše a vtiskla mi polibek na tvář. „Těšíš se, až dnes poznáš svou vlčici?“

Podívala jsem se na ni a zhluboka vydechla.

„Popravdě jsem strašně nervózní,“ přiznala jsem bez obalu.

Získat vlčího ducha byl zásadní milník, ale já znala temnou realitu ukrytou za smečkovými pověstmi. Mohlo to být neuvěřitelné požehnání, nebo strašlivé prokletí – zcela záleželo na povaze ducha, který byl spojen s vaší duší. Někteří vlci byli divokými ochránci, zatímco jiní byli nepředvídatelní, krvelační a těžko ovladatelní. V žaludku se mi stáhl těsný uzel.

Máma se vřele, láskyplně usmála a uklidňujícím gestem mě pohladila po paži.

„Netrap se tím, Valerie. V srdci vím, že tvá vlčice bude naprosto výjimečná.“

„Hodláš si oslavenkyni uzurpovat celé dopoledne?“ ozval se hluboký, dunivý hlas.

Za mámou se vynořil můj vysoký otec. Alfa se svými sto devadesáti centimetry představoval impozantní, mohutnou hradbu svalů, ale v očích mu jiskřilo hravé šibalství.

Moje drobná máma ani nemrkla. Jen otočila hlavu a zvedla k němu jediné, dokonale klenuté světlé obočí. Účinek se dostavil okamžitě. Mohutný alfa bleskově o krok ustoupil a zvedl ruce v hravém gestu kapitulace. Místností proběhlo uchechtnutí. Na mysli mi vytanulo rčení, že nejprudší jed se ukrývá v té nejmenší lahvičce. Máma ho měla odjakživa omotaného kolem prstu.

Táta se vřele zasmál a stočil pohled zpátky ke mně s poťouchlým úšklebkem.

„Jsem rád, že jsi mou výhrůžku vzala vážně a oblékla se. Řekl jsem to jen proto, aby celá smečka nenakráčela k tobě do ložnice a nenachytala tě polospící, jak slintáš do polštářů.“

Při té představě se mi hrůzou rozšířily oči a z úst mi uniklo nervózní zachichotání. S úlevou jsem vydechla a v duchu mu poděkovala, že mě ušetřil takového ponížení. Překlenul vzdálenost mezi námi a sevřel mě v objetí, až mi praštěly kosti; jeho mohutné paže mě obklopily pocitem naprostého bezpečí.

Když mě konečně pustil, z davu vystoupil můj mladší bratr Toby a má nejlepší kamarádka Chloe.

„Všechno nejlepší, ségra!“ zazubil se Toby a předběhl Chloe.

V patnácti letech měřil Toby už přes metr osmdesát a jeho rozcuchané hnědé vlasy trčely na všechny strany. Byl to přesně ten drsný vzhled, který každá vlčice v jeho ročníku tajně obdivovala.

„Díky, Toby,“ usmála jsem se.

Vzápětí mě pevně objala Chloe a zašeptala mi do ucha své vlastní milé přání. Zmáčkla jsem ji v objetí a cítila, jak se ve mně usazuje přetrvávající vzrušení z dnešního rána.

Vzala jsem si talíř ze snídaňového rautu a posadila se na své obvyklé místo u hlavního stolu. Přejela jsem pohledem rušnou místnost a mezi jásajícími členy smečky hledala známou tvář.

„Kde je Derek?“ zeptala jsem se nenuceně a ukousla si čerstvou jahodu.

Veselá atmosféra na našem konci stolu se během zlomku vteřiny změnila.

Chloe strnula na místě. Ramena jí křečovitě ztuhla a v očích se jí zaleskla čirá panika – vypadala přesně jako laň zachycená v oslňujících reflektorech protijedoucího kamionu. Okamžitě sklonila hlavu, takže jí jahodově plavé vlasy spadly do tváře jako závěs, aby skryly její bledost. Sevřela vidličku tak silně, až jí zbělely klouby, a odmítala říct jediné slovo.

Přenesla jsem pohled na Tobyho. Bratrův obličej, jindy tak živý a plný vtipkování, mrazivě ztuhl. Čelist měl pevně zaťatou a ticho v naší malé bublině bylo tak husté, až se zdálo dusivé.

„Potká se s námi ve škole,“ pronesl Toby suše a tónem nedal sebemenší prostor k diskuzi.

Stáhla jsem obočí. Srdce mi podivně, nepříjemně poskočilo. Proč se chovali tak divně? Derek si nikdy nenechal ujít příležitost slavit se mnou, zvlášť ne v takhle významný den. Napětí, které z Chloe a Tobyho vyzařovalo, bylo hmatatelné, tak husté, že by se dalo krájet stříbrnou čepelí. Otevřela jsem pusu, abych na to téma zatlačila, ale když jsem zahlédla Chloein zpanikařený postoj, rozhodla jsem se to prozatím nechat být. Vynutila jsem si úsměv a soustředila se na dojídání snídaně, ačkoliv ten nepříjemný pocit v mé hrudi přetrvával.

Jakmile jídlo skončilo a smečka se začala rozcházet za svými každodenními povinnostmi, otec mi pokynul, abych šla za ním.

„Mám pro tebe překvapení. Pojď se mnou,“ nařídil mi a v očích mu svítilo tajemství.

Řekla jsem Tobymu a Chloe, že se s nimi sejdu u hlavních dveří, a následovala otce rozlehlým smečkovým domem. Došli jsme k bočnímu východu, který vedl na velké parkoviště. Zastavil se ve dveřích a ze zadní kapsy vytáhl pruh tmavé látky.

„Zavaž si tím oči,“ přikázal mi.

Vzala jsem látku a projela mnou vlna nervózního očekávání.

„Fajn, věřím ti,“ odpověděla jsem a pevně si šátek uvázala přes oči.

Otec vzal mou ruku do svého drsného, teplého sevření a vedl mě kupředu. Pod teniskami nám křupal štěrk, jak jsme slepě kráčeli přes parkoviště. Pevně jsem se ho držela, připadala jsem si směšně, ale zároveň mě sžírala vzrušující zvědavost.

Po minutě opatrné chůze mě konečně zastavil a pustil mou ruku. Poblíž jsem zaslechla tlumené šourání kroků.

„Už si můžeš sundat pásku,“ oznámila hrdě máma.

Strhla jsem látku dolů a prudce zamrkala proti ostrému, jasnému letnímu slunci. Jakmile se mi zrak vyjasnil, v čirém šoku mi spadla čelist.

Na asfaltu přede mnou stálo nablýskané a netknuté zbrusu nové višňově červené kabrioletové auto – Tesla S. Sluneční světlo tančilo po bezchybném laku a zvýrazňovalo každou ladnou křivku toho drahého stroje.

„Líbí se ti?“ zeptal se táta a tvář mu rozzářil obrovský úsměv.

„Ne, já ho miluju!“ vykřikla jsem radostí.

Vrhla jsem se mu kolem krku a objala ho vší vlkodlačí silou, kterou jsem v sobě měla. Tohle byl ten nejúžasnější dárek, jaký jsem kdy dostala.

Máma vystoupila zpoza vozidla, zářivě se usmívala a podávala mi novou lesklou sadu klíčů.

„Jsem tak ráda, že se ti líbí, zlatíčko. A teď radši vyraz, než zazvoní na hodinu.“

Rozběhla jsem se k sedadlu řidiče svého nového miláčka a vklouzla za volant. Kůže byla na dotek máslově hebká. Stiskla jsem startovací tlačítko a elektromotor ožil tichým, uspokojivým vrněním plným síly. Zařadila jsem zpátečku, nadšeně zamávala rodičům a zamířila k hlavnímu vchodu do smečkového domu.

Toby a Chloe už čekali u velkolepého kamenného schodiště. Krátce jsem zatroubila, čímž jsem upoutala pozornost několika procházejících válečníků. Tobymu při pohledu na mě za volantem višňově červeného kabrioletu doslova spadla brada.

„Sedím vpředu!“ zařval Toby z plných plic a sbíhal schody, aby zabral místo spolujezdce dřív, než Chloe vůbec stihla zareagovat.

„Nasedat, lidi! Přijdeme pozdě,“ zasmála jsem se a sledovala, jak Chloe protočila panenky a vlezla si dozadu.

Vteřinu poté, co se zaklaply všechny dveře, jsem sešlápla plyn. Tesla vystřelila kupředu a uháněla po klikaté lesní cestě směrem ke střední škole Shadow Moon. Ke škole jsme dorazili v rekordním čase. Vjela jsem na přeplněné studentské parkoviště a našla skvělé místo přímo u předního chodníku.

Jakmile jsem zařadila parkování, višňově červený kabriolet obklopil početný hlouček obdivujících studentů. Toby vypnul hruď a nasával pozornost shromážděných náctiletých, jako by to auto patřilo jemu. Jeho neskrývanému nadšení jsem se zachichotala, popadla batoh a ladně vystoupila z vozu.

Nechala jsem Tobyho s Chloe vyhřívat se ve světle reflektorů a vydala se po betonovém schodišti k hlavnímu vchodu do budovy. Srdce mi bušilo v očekávání věcí příštích. Natáhla jsem ruku, uchopila těžká kovová madla a otevřela dvoukřídlé dveře.

Překročila jsem práh, ale můj mozek vůbec nedokázal vnímat obvyklý ruch školní chodby. To, co jsem spatřila vzápětí, mě naplnilo úžasem a přikovalo na místě.