Pohled Valerie

Srdce mi bušilo o žebra. Stála jsem jako přimrazená těsně za těžkými dvoukřídlými dveřmi střední školy Shadow Moon a můj mozek jen stěží pobíral pohled, který se mi naskytl. Od jedné stěny ke druhé byly rozvěšené obrovské, barevné balonky, jež proměnily obvykle fádní chodby v pulzující, ohromující slavnost. Zářivý latex se pohupoval u stropu, odrážel zářivkové světlo a vrhal pestrobarevné stíny na řady šedých kovových skříněk.

Derek si razil cestu houstnoucím davem studentů přímo ke mně. Na tváři se mu rozléval široký, pohledný úsměv, který rozjasňoval jeho ostře řezané rysy. Oči se zlatavými skvrnkami upřel do mých s takovou intenzitou, až se mi v hrdle zadrhl dech.

„Všechno nejlepší k narozeninám! Líbí se ti to velkolepé gesto?“ Naklonil se těsně ke mně a hlas mu klesl do chraplavého šepotu, z něhož mi po zádech přeběhl příjemný mráz.

„Dvojité páni! To je neuvěřitelné.“ Vydechla jsem ta slova a projela mnou vlna nefalšovaného šoku z toho, že kvůli mně zašel do takových extravagantních krajností.

Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila Chloe a Tobyho, jak stojí u vchodu. Oba se na mě spiklenecky křenili. Okamžitě jsem si složila celou skládačku dohromady.

„Zverboval jsi je, aby ti s tím pomohli, co?“ zeptala jsem se a ukázala prstem na své dva nejlepší přátele.

„Moje balonky sice možná nejsou tak velké jako ta hezká nová kola, co jsi dostala od rodičů, ale rozhodně jsem se snažil konkurovat,“ uchechtl se Derek v odpověď.

Přistoupil blíž a přitiskl mě celým tělem ke své široké, svalnaté hrudi. Zaplavila mě konejšivá vůně borovic a svěžího ranního vzduchu. Roztála jsem v jeho náručí, pevně ho obepnula kolem pasu a přitiskla tvář k jeho klíční kosti.

„No, můžu tě ujistit, že je to to nejlepší narozeninové překvapení, jaké jsem kdy zažila,“ zamumlala jsem mu do košile.

„A dnešní překvapení ještě zdaleka nekončí.“ Odtáhl se právě natolik, aby se na mě mohl podívat shora, a v očích mu plápolalo hmatatelné vzrušení.

Naprosto přesně jsem věděla, co tím naznačuje. Půlnoční proměna se kvapem blížila. Ovinutá jeho teplými pažemi jsem k Měsíční bohyni vyslala zoufalou, tichou modlitbu. Úpěnlivě jsem prosila, aby byl Derek mým pravým osudovým druhem. Za ta léta jsme si vybudovali krásný, láskyplný vztah. Byla jsem si však až příliš vědoma toho, že pokud má s námi Bohyně jiné plány, tato hluboká citová investice by mohla skončit mučivě trapnou katastrofou.

Dopolední hodiny uběhly v mlze nervózního očekávání. Radostná, romantická atmosféra však vzala za své během obědové pauzy.

Seděli jsme společně u našeho obvyklého stolu v přeplněné jídelně. Velkou místnost plnil hluk štěbetajících teenagerů, ale to všechno ustoupilo do tlumeného šumu, když se Toby naklonil dopředu.

„Co budete dělat, když nebudete předurčení druzi?“ shodil Toby na stůl onu tíživou otázku.

Jeho lhostejný tón mi během zlomku vteřiny zkazil dobrou náladu. Nad naší skupinkou okamžitě zavládlo dusivé napětí. Vzduch v mých plicích ztěžkl a zhoustl, takže bylo těžké se zhluboka nadechnout. S Derekem jsme si vyměnili tichý, hluboce vyděšený pohled. V srdci jsem věděla, že k sobě pasujeme jako ruka a rukavice. Opravdu jsem ho milovala a on mi svou oddanost dokazoval znovu a znovu. Přesto nad námi visela děsivá nejistota naší blížící se budoucnosti.

„Když nebudeme osudoví, můžeme se prostě prohlásit za zvolené druhy.“ Derek ze sebe vymáčkl vřelý úsměv, natáhl se přes stůl a chytil mě za ruku ve snaze prolomit to těžké ticho.

Tato jediná, monumentální myšlenka mi pak ovládala mysl po celý zbytek školního dne.

Na odpoledním vyučování jsem seděla celá pohlcená hlubokou úzkostí. Noha mi pod dřevěnou lavicí nervózně kmitala nahoru a dolů. Nedokázala jsem se soustředit na látku křídou napsanou na tabuli. Když mě učitel přírodních věd vyvolal, jen jsem na něj nepřítomně zírala. Chloe mi musela správné odpovědi tajně posílat telepaticky, jen abych proklouzla bez podezření.

Můj vnitřní monolog se s blížícím se koncem školy nekontrolovatelně vymykal z rukou. Co když se s Derekem opravdu prohlásíme za zvolené druhy? Co se stane, když jeden z nás za několik let zkříží cestu se svým skutečným osudovým druhem? Bude mít naše umělé, zvolené pouto dostatek síly, aby odolalo všepohlcující, magické přitažlivosti osudového spojení? V sázce při mé první proměně bylo astronomicky mnoho.

Vteřinu poté, co zazvonil poslední zvonek, mě Chloe chytila za paži. Její stisk byl pevný a nekompromisní.

„Hej, co to děláš?“ Zakopávala jsem o vlastní nohy, jak mě vlekla rušnou chodbou.

Ignorovala mé protesty a vtáhla mě na dívčí toalety. Vstrčila mě dovnitř a okamžitě za námi zamkla těžké dřevěné dveře. Ostré cvaknutí zámku se odrazilo od chladných kachličkových stěn.

Chloe se prudce otočila čelem ke mně. Její lesní zelené oči mě probodly pohledem intenzivní, vážné a přísné lásky.

„Pokud jste si s Derekem opravdu souzení, Bohyně zařídí, abyste skončili spolu.“ Chloe vyřkla toto temné varování bez sebemenšího zaváhání.

Udělala unavený, těžký krok vzad a opřela se o umyvadlovou desku. Hluboce se zadívala na svůj vlastní odraz v umazaném zrcadle a pak sklopila zrak k dlážděné podlaze.

„Pokud nejste praví druzi, nikdy se nesmíte rozhodnout, že se prohlásíte za zvolené. Nedělej to, Val,“ varovala mě naprosto jednoznačně a hlas se jí pod emocionálním náporem mírně chvěl.

„Proč ne? Proč něco takového říkáš zrovna dneska?“ zeptala jsem se defenzivně a cítila ostré bodnutí téměř zrady z náhlého nedostatku podpory mé nejlepší kamarádky.

Chloe vypustila hluboký, roztřesený dech. Zadrhl se jí dech a ramena jí poraženecky klesla, čímž odhodila drsnou skořápku, kterou vždycky nosila jako brnění. Její obranné valy se konečně zhroutily.

„Protože moji vlastní rodiče byli zvolení druzi,“ přiznala své nejtemnější rodinné tajemství.

Spadla mi čelist. Hněv ze mě v jediném okamžiku vyprchal a nahradila ho chladná vlna šoku.

„Na vlastní oči jsem viděla ty katastrofální následky, když otec nakonec našel svou pravou osudovou družku. Bylo to mučivé a ošklivé.“ Hlas se jí lámal pod tíhou traumatických vzpomínek.

„Elise je jeho osudová družka, že ano?“ zeptala jsem se tichým šepotem.

„Ano. Moje biologická matka to drtivé odmítnutí neunesla. To magické pouto mezi mým otcem a Elise bylo tak nepřekonatelně silné, že prostě nenašel v srdci sílu odmítnout svou pravou družku, aby zachránil tu zvolenou,“ odhalila Chloe bolestnou pravdu.

Do očí se jí vehnaly horké slzy, přetekly a stékaly jí po bledých tvářích, kde zanechávaly mokré stopy.

„Tak strašně se stydím za rozvrácenou minulost naší rodiny.“ Zabořila obličej do třesoucích se dlaní a tiše vzlykala.

Náhle jsem pochopila tu obrovskou, dusivou tíhu tajemství, které Chloe po celé ty roky nosila. Dávalo to smysl – proto bývala v dětství tou tichou, ostražitou dívkou. Překlenula jsem vzdálenost mezi námi a jemně jí odtáhla ruce z tváře. Natáhla jsem se, setřela jí slzy z lícních kostí a sevřela její dlaně v pevném, konejšivém stisku.

„To mě tak mrzí, Chloe. Vůbec jsem netušila, jak hluboká je tvá bolest. Přede mnou se za svou minulost nikdy nemusíš stydět,“ zamumlala jsem tiše.

Stiskla mi prsty a na oplátku ze sebe vymáčkla slabý, uplakaný úsměv.

„Pojďme domů připravit se na tu narozeninovou oslavu. Čeká nás velká noc,“ navrhla jsem jemně, protože jsem ji chtěla z těch tísnivých toalet dostat pryč.