Pohled Valerie

„Val, NE!“ zařval Derek skrze naše telepatické pouto.

Můj sebevražedný záměr vycítil v přesně tu vteřinu, kdy se mé boty stočily k hroutícímu se vchodu. Nevšímala jsem si jeho protestů. Zabouchla jsem před jeho hlasem dveře své mysli. Odmítala jsem nechat nevinná vlčata uhořet zaživa v tomhle pekle.

Bezhlavě jsem vběhla do hořícího sídla smečky. Okamžitě mě pohltila burácející stěna spalujícího žáru, která mi vyrazila veškerý dech z plic. Velkolepé foyer se proměnilo v noční můru roztříštěného skla a hořících gobelínů. Vzduch dusil hustý černý kouř; štípal mě do očí a dřel v krku jako střepy skla. Přitiskla jsem si dlaně na nos a ústa a mhouřila oči v toxickém dýmu. Slepě jsem se hnala rozpadajícími se chodbami. Známým prostorem jsem se prodírala jen díky paměti a adrenalinu. Hlavní schodiště mi pod nohama temně sténalo. Jen pár centimetrů od mého ramene se na podlahu s rachotem zřítil hořící trám a vymrštil do vzduchu spršku jasně oranžových jisker.

Silou jsem se drala po schodech nahoru. Druhé patro bylo před oslepujícím kouřem víceméně ušetřeno a nabídlo mi krátký oddech. Jakmile jsem však zabočila za roh k poslednímu schodišti, ze stěn vyšlehly zuřící rudé plameny. Čirá prudkost ohně mě donutila o krok ustoupit. Žár se valil chodbou v dusivých vlnách, pohlcoval starobylé tapety a tavil dřevěná zábradlí.

Zaklela jsem skrz zaťaté zuby. Tep mi divoce bušil do žeber. Dětský pokoj byl ve třetím patře. Skrz plameny bych se k vlčatům ještě dokázala probít, ale cesta zpátky po tomto schodišti by znamenala jistou smrt. Dřevěné podpěry se pod náporem ohně už nebezpečně prohýbaly.

Vyrazila jsem nahoru po posledním rameni schodů. Zlověstné ticho ve třetím patře působilo těžce a hrozivě, přerušované jen vzdáleným burácením plamenů pode mnou. Vrazila jsem ramenem do těžkých dubových dveří dětského pokoje a vtrhla dovnitř.

Malou místnost plnilo fňukání a pláč. Z nejvzdálenějšího kouta ke mně vzhlíželo dvanáct malých, slzami zamazaných tvářiček. Choulily se k sobě v čirém děsu a drobné ručky se křečovitě držely šatů ostatních. Na zlomek vteřiny mě zaplavila úleva. Žily. Před postupujícím ohněm byly zatím v bezpečí.

Jenže když jsem přelétla místnost pohledem, panika ve mně prudce vyletěla nahoru. Plameny už olizovaly zárubeň za mými zády. Úniková cesta byla odříznuta. Zpátky po hroutících se schodech už projít nešlo. Horko sálalo prkny v podlaze a pálilo mě do podrážek bot.

Lyra zatlačila na mé vědomí. Její přítomnost byla divoká a neklidná.

„Nemáme moc času! Každou chvíli se proměníme!“ varovala mě Lyra a její hlas mi v mysli rezonoval naléhavostí.

Zatnula jsem zuby. Neměla jsem žádné jiné možnosti a nezbývalo mi než přistoupit na Lyřin šíleně nebezpečný nápad. Okno.

Otevřela jsem telepatické spojení se svým otcem, alfou Garethem.

„Tati, schody jsou pryč. Budu vlčata shazovat z okna ve třetím patře. Připravte dole všechny, ať je chytají.“ Vychrlila jsem ten příkaz jedním bezdechým výdechem.

Chytila jsem mosaznou kličku velkého skleněného okna a prudce ho otevřela. Bledý měsíční svit zalil zakouřenou místnost a prořízl stoupající opar. Vyklonila jsem se přes rozpálený parapet a pohlédla dolů. Ze závratné výšky se mi zvedl žaludek. Takový pád by dospělému vlkovi zpřelámal nohy. Pro vlče by byl smrtelný.

Beta Victor a skupina silných vlků už byli připraveni na nádvoří pod námi. Napínali mezi sebou tlusté, těžké deky a svaly se jim pod tím obrovským náporem napínaly. Otec stál poblíž okraje; tvář měl bledou a staženou, jak ke mně vzhlížel.

„Jste připravení?“ vykřikla jsem na ně dolů a ze všech sil se snažila překřičet praskající plameny.

„Ano, pusť první vlče!“ zařval beta Victor v odpověď.

Otočila jsem se od okna a vzala do náruče první dítě. V hrdle se mi usadil obrovský knedlík děsu. Spolkla jsem ho a přitáhla k sobě malou blonďatou holčičku. Její drobné tělíčko se mi chvělo na hrudi. Z široce rozevřených modrých očí jí po sazemi umazaných tvářích stékaly horké slzy.

„Val, my se bojíme,“ zafňukala holčička a zabořila obličej do mého ramene.

Donutila jsem ji zvednout bradu a podívat se mi do očí.

„Já vím, maličká. Já taky. Ale tohle je jediná cesta ven, rozumíš? Dole tě chytí a budeš v bezpečí.“ Mluvila jsem jemně a předstírala klid, který jsem ani v nejmenším necítila.

Trhaně přikývla a ret se jí třásl.

Zhluboka jsem se nadechla a vylezla na sálající parapet. Udržela jsem rovnováhu na úzké římse a pevněji sevřela zadní část trička malého chlapce. Přibatolil se ke mně a plakal pro maminku. Pohlédla jsem do jeho vyděšené tváře, zašeptala zoufalou, tichou modlitbu k Měsíční bohyni a naklonila se do prázdna. Pustila jsem ho.

Jak padal nočním vzduchem, zaječel. Ten zvuk utichl těžkým dopadem. Vyklonila jsem se přes okraj. Ze shromážděných vlků pod námi vytryskl bouřlivý jásot. Chlapec bezpečně přistál přesně uprostřed plachty. Rychle ho sundali a látku znovu napnuli.

„Pusť dalšího!“ zakřičel otec a hlas měl chraplavý úlevou.

Obrátila jsem se zpět a znovu se ponořila do houstnoucího kouře. Bojovala jsem s dusivým žárem dětského pokoje. Popadla jsem další vlče, vysadila ho na římsu a pustila. Pak další. Pracovala jsem jako smyslů zbavená, brala malé děti jedno po druhém a posílala je do noční temnoty. Svaly v pažích mě z neustálého zvedání pálily. Pot mi stékal po čele a štípal v očích. Kouř houstl a nutil mě při každém nadechnutí dávivě kašlat. Beta Victor a ostatní vlci bezchybně měnili pozice, chytali jedno dítě za druhým a odnášeli je do bezpečí.

Natáhla jsem se pro sedmé vlče.

Vtom mým tělem projela oslepující, nesnesitelná muka. Bolest vystřelila od spodní části páteře a rozlila se jako tekutý oheň; ochromovala každý sval, který jí stál v cestě. Nohy se mi proměnily v rosol. Zhroutila jsem se na prkna podlahy a lapala po dechu. Náraz mi zacloumal zuby. Oči se mi instinktivně stočily k otevřenému oknu. Úplněk stál přesně uprostřed noční oblohy a ozařoval všechen ten chaos.

Nastal čas. Proměna začínala.

„Lyro! Zastav to!“ vykřikla jsem v naprostém zoufalství a svírala si hruď, když udeřila další vlna bolesti.

„To nejde, holka,“ zakňučela Lyra v odpověď. Její přítomnost v mé mysli kmitala úzkostí a ryzím instinktem. „Pokusím se ten proces zdržet. Slibuju.“

Nohy mě úplně zradily. Podlahová prkna byla rozžhavená a pálila kůži na kolenou a dlaních, když jsem se pokusila vstát. Musela jsem se plazit. Obrovské fyzické vypětí drásalo každý nerv v mém těle. Klouby mi pulzovaly děsivým tlakem. Vlekla jsem se přes pokoj. Popadla jsem další vyděšené vlče za límec košilky a sebrala všechny zbytky mizejících sil, abych ho vytáhla na okenní římsu. Překulila jsem ho přes okraj a věřila, že ho vlci dole zachytí.

S námahou jsem vytáhla obličej k okraji parapetu.

„Musíte je chytat rychleji! Začínám se proměňovat!“ zařvala jsem dolů na vyděšený dav. Hlas mi pod tlakem v krku praskal a lámal se.

Z nádvoří zaznělo ustrašené zalapání po dechu. Derek se vrátil do lidské podoby a stál vedle bety Victora; tvář měl bledou hrůzou. Všichni věděli, co obnáší první proměna. Kdybych se proměnila uvnitř tohoto hořícího pokoje, mé zvětšující se tělo by rozdrtilo všechno, co by mu stálo v cestě. Ztratila bych lidské vědomí. Nedokázala bych ochránit vlčata před svými vlastními zmítajícími se končetinami.

Zbývající děti jako zázrakem sebraly odvahu. Viděly mé utrpení a chopily se iniciativy. O něco starší dívka si otřela slzy, prošla kolem mého zhrouceného těla a sama vylezla na parapet. Třesoucí se rukou jsem ji popostrčila a ona skočila.

Nejstarší chlapec chytil za ruku svého mladšího bratra. Dotáhl ho k oknu, překročil mé škubající se nohy a pomohl bratříčkovi na římsu. Věnoval mi odvážný, vděčný úsměv a pak skočil do bezpečí, strhávaje mladšího chlapce s sebou do vzduchu.

Konečně bylo všech dvanáct dětí venku. Místnost byla prázdná. Drtivý pach strachu a ozónu začal ustupovat a nahradil ho dusivý zápach hořícího dřeva a jedovatých zplodin.

„Val! Musíš taky skočit!“ křičel ze země otec a v jeho rozkazu zněla čirá hrůza.

Chytila jsem se okraje parapetu, odhodlaná se přitáhnout. Pokusila jsem se vysunout horní polovinu těla do chladného nočního vzduchu.

Bylo už tragicky pozdě.

V uších mi zaznělo odporné křupnutí. V agónii jsem zasténala a celá se zvrátila zpět na rozpálenou podlahu. Páteř se mi proti mé vůli divoce prohnula do luku. Hustá, dusivá mračna černého kouře se drala pode dveřmi dětského pokoje, valila se po stropě a klesala ke mně. Oheň už požíral chodbu. Kyslík zmizel. Ležela jsem přišpendlená k podlaze a zoufale lapala po dechu. Kouř mi obaloval plíce toxickým popelem.

Lyřin vnitřní hlas byl napjatý čirým vyčerpáním.

„Už to neudržím ani vteřinu!“ vykřikla.

Malou, zakouřenou místností hlasitě zazněl děsivý, žaludek zvedající zvuk lámajících se a praskajících lidských kostí. První proměna drásala mé tělo s nemilosrdnou přesností. Kosti v pažích se lámaly a přetvářely, prodlužovaly se za strašlivého křupání. Ta muka byla ochromující. Nedokázala jsem křičet. Hrudní koš se mi rozpínal a kosti pod kůží pukaly, jak se mé orgány přesouvaly, aby uvolnily místo nové podobě. Čelist mi s hlasitým lupnutím vyskočila z kloubů.

„Musím odsud pryč,“ zakašlala jsem slabě v houstnoucím, jedovatém kouři.

Bezmocně jsem bojovala s přeskupováním a lámáním vlastní kostry. Svaly se mi trhaly a znovu spojovaly v brutálním sledu. Žár podlahových prken se mi pálil do kůže a zhoršoval ta muka. Nedokázala jsem pohnout nohama, abych se plazila. Nedokázala jsem zvednout paže, abych se dotáhla k římse. Proměna mě zcela znehybnila.

„Lyro,“ vykřikla jsem v duchu a pohled se mi zamlžoval v kouři a temnotě. „Pomoz mi k oknu. Jestli tu zůstaneme, zemřeme!“