Talia

Digitální hodiny blikají tři ráno právě ve chvíli, kdy mi zapraská v páteři.

Zadrhnu se v prudkém lapání po dechu a schoulím se do klubíčka na proležené pérové matraci. Tohle není ta důvěrně známá bolest z drhnutí kamenných podlah dvanáct hodin v kuse. Není to tupé štípání čerstvé modřiny po bezmyšlenkovitém strčení na chodbě. Tyhle bolesti znám až příliš dobře. Tohle je jiné. Něco hluboko v morku mých kostí se snaží prodrat masem ven.

*Křup. Křup. Křup.*

Obratle se mi posouvají a drhnou o sebe. V tichu místnosti zní ten zvuk vlhce a odporně živě. Lopatky mi vzplanou. Je to přesně jako rozžhavené železo tlačící zevnitř na mou kůži a pokoušející se mě zevnitř ocejchovat. Zabořím obličej hluboko do tenkého, ošoupaného polštáře a vší silou se zakousnu do drsné látky. Odmítám křičet. Nedovolím, aby mě slyšeli fňukat. Nedopřeju těm arogantním lidem v tomhle rozlehlém domě zadostiučinění z mého utrpení.

Dnes ne. V ten úplně poslední den mých muk rozhodně ne.

Odtáhnu třesoucí se horní polovinu těla z matrace. Každý nepatrný pohyb mi do kostry vystřeluje nový oheň a já lapám po mělkých nádeších. Můj pokoj není nic víc než stísněný, nevytápěný kumbál zastrčený v těch nejhlubších útrobách domu. Panuje v něm naprostá tma, pomineme-li strašidelnou zelenou záři polární záře, která prosvítá jediným malým okénkem u stropu. Konec listopadu na Aljašce znamená nekonečnou noc. Žádný východ slunce. Žádný západ. Jen dusivý příkrov temnoty.

Dokonale to zrcadlí mou bídnou existenci v tomto domě.

Přinutím své zesláblé nohy k pohybu a dovrávorám po studené dřevěné podlaze k oknu. Přitisknu zpocené čelo na mrazivou okenní tabuli v zoufalé touze po sebemenší úlevě. Z kůže mi sálá spalující horko. Nepotřebuju teploměr, abych věděla, že hořím těžkou horečkou. Musí mít přes čtyřicet stupňů. Ruce se mi na dřevěném parapetu divoce třesou, jak mě zaplavuje další vlna bolesti lámající kosti.

*Copak umírám? Takhle má můj příběh skončit? Deset let čistého pekla jen proto, abych padla mrtvá v zaprášeném kumbálu těsně předtím, než získám svobodu?*

Ze rtů mi unikne hořký, zlomený smích, ale zní spíš jako vzlyk. Otočím těžkou hlavu a zadívám se na papírový nástěnný kalendář připíchnutý k drolící se omítce. Červený fix v úhledných řádcích přeškrtává tisíce dní. Vypadá to přesně jako vězeňské čárky odpočítávající vyčerpávající trest. Zaostřím rozostřený zrak na zítřejší datum. Zakroužkovala jsem ho třikrát silným černým inkoustem už tak dávno, že se papír začíná trhat.

1. prosince. Moje osmnácté narozeniny.

Den, kdy tato živoucí noční můra konečně skončí. Den, kdy konečně vyjdu z těchto těžkých dveří a už se nikdy neohlédnu.

„Už jen jeden den,“ zašeptám matnému odrazu, který na mě hledí ze skla.

Ta dívka v okně vypadá jako chodící mrtvola. Pod širokýma, vyděšenýma hnědýma očima jí těžce visí tmavě fialové kruhy. Má bledá kůže se nezdravě voskově leskne a zlaté lokny se mi v mokrých, zacuchaných chuchvalcích lepí na štíhlý krk.

„Vydržíš ještě jeden den, Talio. Přežila jsi všechno ostatní, co po tobě hodili.“

V hrudi se mi však usadí temné, těžké semínko pochybností. Ta trýznivá fyzická bolest nepůsobí normálně. Mám pocit, jako by se mi tavily klouby. Co když mé křehké tělo vypoví službu dřív, než vyjde slunce? Co když mě najdou bezvládnou na téhle špinavé podlaze, pokrčí rameny, prohlásí to za přirozenou smrt a hodí mě do neoznačeného hrobu někde v zamrzlém lese?

Zaryju nehty do dřevěného parapetu, dokud mi kůži neprobodnou ostré třísky. Ostré bodnutí bolesti mě vrátí do reality. Odmítám v téhle dřevěné bedně zemřít. Nedopřeju těm parchantům zadostiučinění, aby odsud vynášeli moji mrtvolu.

Venku se zářivě zelená polární záře míhá nad rozlehlými, zasněženými pozemky sídla. Oslepující bílá krajina strhává mou roztříštěnou mysl zpět v čase. Najednou už nejsem v té dusné, klaustrofobické komoře. Stojím po kolena v mrazivém sněhu během té absolutně nejhorší noci svého života.

Před deseti lety. 1. prosince. Moje osmé narozeniny.

Celé hodiny jsme jeli v ponurém tichu. Táta svíral volant tak pevně, až jeho klouby pod světly palubní desky vypadaly jako holé, vyleštěné kosti. Máma na sedadle spolujezdce tiše plakala s tváří zabořenou do třesoucích se dlaní. Seděla jsem vzadu ve tmě a k hrudi křečovitě tiskla svého oblíbeného plyšového bílého sněžného vlka. Nechápala jsem, proč jsme uprostřed noci opustili náš teplý, útulný byt. Nevěděla jsem, proč se na mě máma pořád ohlíží a ve zlomeném šepotu se znovu a znovu omlouvá.

Sídlo Obsidian se tyčilo ve zuřící vánici jako obrovský, zubatý stín. Bylo mohutné a děsivé, obklopené kilometry a kilometry pusté, neúprosné bílé divočiny.

Táta dupl na brzdy před tyčící se kovanou železnou bránou.

„Talio, broučku, potřebujeme, abys byla statečná.“ Hlas se mu chvěl zadržovanými slzami.

„Jdeme k někomu na návštěvu?“ zeptala jsem se a můj hlásek sotva přehlušil meluzínu venku.

Máma vydala strašlivý, zlomený zvuk, který zněl jako zraněné zvíře při posledním vydechnutí.

Táta vystoupil do zuřící vánice a trhnutím otevřel mé dveře. Mrazivý vítr mi vyrazil dech z mých drobných plic. Takový opravdový mráz jsem ještě nikdy nezažila. Byl to ten druh nepřirozeného chladu, který prořízl tlustý zimní kabát a zakousl se hluboko do křehkých kostí. Klesl na kolena do hlubokých závějí, aby se mi podíval přímo do očí. Po zarudlém, větrem ošlehaném obličeji mu stékaly slzy a mrzly mu na tvářích.

„Potřebujeme, abys tu na chvilku zůstala.“

„Na jak dlouho?“ zeptala jsem se a přitáhla si plyšového vlka k obličeji, abych se chránila před kousavým větrem.

„Jen než dáme pár věcí do pořádku. S prací. A nějaké další záležitosti.“

„Ale já mám narozeniny. Říkal jsi, že budeme mít dort.“

Přitiskl mě k hrudi v zoufalém, dusivém objetí. Jeho mohutné tělo se proti mému drobnému tělíčku prudce třáslo.

„Já vím, zlatíčko. Já vím. Moc mě to mrzí. Vrátíme se pro tebe. Brzy. Slibuju.“

„Arture, musíme jet! Nemůžeme...“ vzlykala máma hlasitě z bezpečí předního sedadla.

„Já vím! Já vím, Natalio. Jen mi dej minutku,“ vykřikl táta přes rameno, než ke mně znovu otočil ubrečený obličej. Stiskl mi ramínka tak silně, až mi způsobil modřiny. „Poslouchej mě, Talio. Lidé tady, to je rodina. Svým způsobem. Manželka bratra tvé matky. Souhlasila, že tě nechá zůstat.“

„Proč nemůžu zůstat s vámi?“

„Protože tatínek udělal strašné chyby a teď je musíme napravit. Ale tady budeš v bezpečí. Dobře? Budeš v bezpečí.“

I v mých osmi letech, s cvakajícími zuby a dřevěnějícími prsty na nohou, znělo to slovo jako jedovatá lež. Bezpečí.

Máma neohrabaně vyklopýtala z auta. Její tenké vysoké podpatky se bořily hluboko do čerstvého sněhu. Chytila mě za ramena a sněžného vlka mi vtlačila ještě pevněji do bolavých paží.

„Dávej na sebe pozor, broučku. Buď hodná. Buď statečná. Máme tě moc rádi.“ Políbila mě na mrazivé čelo a zanechala na mé kůži stopu mokrých slz.

„Mami...“

„Musíme jet.“ Táta ji chytil za paži a odtáhl ode mě.

Nasoukali se zpátky do nastartovaného auta, jako by je pronásledovali démoni. Motor hlasitě zařval v meluzíně a vyfoukl oblak špinavě šedého kouře.

„Počkejte! Tati! Mami! Nenechávejte mě tu!“ křičela jsem z plných plic a vykročila do hlubokého sněhu.

Oni už ale zrychlovali. Jasně červená zadní světla uháněla klikatou horskou silnicí a mizela v oslepujícím, vířícím sněhu. Zůstala jsem stát jako přimrazená uprostřed temné aljašské divočiny jen s malou plátěnou taškou a plyšovou hračkou. Křičela jsem, ať se vrátí, dokud mi z rozedraného hrdla netekla krev, ale jedinou odpovědí byl ječící vítr.

Těžká železná brána za mnou hlasitě zaskřípala, jak se otvírala.

Hrůzou jsem se otočila. V honosném vchodu sídla stála vysoká, elegantní žena. Měla na sobě těžký, luxusní kabát z bílé kožešiny, díky němuž vypadala jako ledová královna. Její tvář byla úchvatně krásná, ale ostré zelené oči byly chladné a neúprosné jako led pod mými zimními botami.

„Přestaň křičet. Probudíš děti.“ Promluvila plochým, unaveným hlasem, v němž nebylo ani smítko vřelosti.

„Moji rodiče...“

„Jsou pryč. A nevrátí se. Přinejmenším dnes v noci ne.“ Shlížela na mě svrchu po dlouhý, tíživý okamžik. V jejích bezchybných rysech se mihl zvláštní, složitý pocit. Možná bolest. Nebo možná jen hluboká zášť. „Tvůj otec je rodina. A rodina si pomáhá. I když...“ Zarazila se s prudkým, otráveným povzdechem. „Pojď dovnitř, než na mé příjezdové cestě umrzneš.“

„Ale oni říkali...“

„Vím přesně, co říkali. Vezmi si tašku. Od dnešního dne budeš pracovat, abys splatila to, co tvoji rodiče dluží této smečce. Ubytování a strava nejsou zadarmo.“

Bylo mi pouhých osm let. Nevěděla jsem, co znamená slovo dluh. Nerozuměla jsem penězům ani tomu, že někdo mocným lidem dluží vlastní život. Chápala jsem jen to, že mě rodiče na mé narozeniny odhodili do mrazivého sněhu a tato vysoká žena s ledově chladnýma očima byla to jediné, co mě dělilo od smrti umrznutím ve tmě.

A tak jsem zvedla svou malou tašku. Přitiskla jsem si sněžného vlka pevně k hrudi a následovala ji do temných, drtivých útrob sídla Obsidian.

Od té doby jsem odtamtud neodešla.

Krutá vzpomínka mizí a já lapám po zatuchlém vzduchu ve stísněné komoře. Bolest pronikající až do morku kostí v mém proměňujícím se těle znovu vzplane a připomene mi, kde přesně jsem. Deset let. Deset dlouhých, vyčerpávajících let uvězněná za těmi železnými vraty. Deset let drhnutí obrovských kamenných podlah, vaření nekonečných honosných jídel a snášení kruté viny za každou maličkost, která se v tomhle obrovském domě pokazila. Deset let jako pouhá ponížená služka, dlužní otrokyně splácející hromadu peněz, kterou jsem nikdy ani neviděla.

Ani jedinkrát jsem nevstoupila za hranice sídla od té děsivé noci, kdy za mnou zaklapla ta železná brána. Byla jsem vězeňkyní odpykávající si brutální trest za zločin, který spáchali moji zbabělí rodiče.

Otřu si studený, lepkavý pot z čela a přinutím se zhluboka, trhaně nadechnout. Bolest v kostech je oslepující, ale teď ji vítám. Udržuje mě vzhůru. Udržuje mě urputně soustředěnou na to jediné, na čem skutečně záleží.

Zítra je 1. prosince.

Zítra bude obrovský dluh mých rodičů právně splacen v plné výši.

Zítra mi bude osmnáct, vyjdu ze sídla Obsidian a konečně si vezmu svůj ukradený život zpátky.