Talia

V šest ráno už stojím v obrovské zámecké kuchyni. Klouby prstů mám bílé, jak se křečovitě držím studené mramorové linky, jen aby se mi nepodlomily nohy. Oslepující agonie z podlahy mého kumbálu se usadila hluboko v morku kostí. Každý jednotlivý kloub mi tepe tupou, neúprosnou bolestí, kvůli které se mi těžko dýchá. Mám pocit, jako by se mi kosti pod kůží pomalu drtily a přeskupovaly. Po zátylku mi stéká studený pot, a přesto mi v lebce drkotají zuby. Přinutím třesoucí se ruce sáhnout do průmyslové lednice. Závan ledového vzduchu mě udeří do planoucí tváře jako políček a mé rozedrané hrdlo se sevře.

Vytáhnu těžká plata s vejci a tlusté plátky slaniny. Dnes začíná týden jejich narozenin. Trojčata Lockwoodových zítra slaví dvacet. Přesně v ten samý den, kdy mně bude osmnáct.

Luna Eleanor nechala včera večer na lednici přilepené své náročné menu. Borůvkové vafle s domácím sirupem. Silné plátky javorové slaniny. Nadýchaná míchaná vajíčka s drahým sýrem. Kořeněné klobásky. Čerstvě vymačkaný pomerančový džus.

Všechno jejich oblíbená jídla. Pro mě ani sousto. Nikdy nic. Jsem jen nevděčná malá dlužní otrokyně. Nemůžu čekat, že budu jíst stejná přepychová jídla jako budoucí Alfové smečky. Rozklepnu vejce do velké skleněné mísy. Rytmický zvuk šlehání mi doznívá v hučících uších. Bohatá, lákavá vůně smaženého masa naplní kuchyni a v ústech se mi bolestivě sbíhají sliny. Všechno kolem mě zní tlumeně a vzdáleně, jako bych byla uvězněná hluboko pod vodou.

„Dobré ráno, Švábe.“ Jaceova mohutná postava náhle zastíní stropní kuchyňská světla.

Prudce sebou trhnu. Přes hlasité prskání rozpáleného tuku jsem neslyšela jeho těžké kroky.

„Vypadáš jako z popelnice. Stejně by byla škoda na tebe plýtvat jídlem. Zítra odcházíš, že jo?“ uculí se Jace a v jeho tmavých očích se zaleskne čistá zlomyslnost.

Natáhne se přes mé rameno a popadne celý talíř slaniny, kterou jsem právě dvacet minut smažila. Můj prázdný žaludek se zkroutí do bolestivého uzlu. Od včerejšího rána jsem nesnědla ani sousto. Někdo mi ukradl lacinou proteinovou tyčinku, kterou jsem si šetřila k večeři. A teď Jace odchází s mou jedinou šancí na zbytek ze snídaně. Hodí si křupavý plátek slaniny do pusy a schválně hlasitě žvýká.

Chytím se okraje linky ještě pevněji. Poroučím si, abych se netřásla. Poroučím si, abych neprojevila ani špetku slabosti.

„Jaci. V jídelně se čeká.“ Maddoxův hlas protne husté napětí v kuchyni.

Jeho tón je chladný, velitelský a kape z něj autorita. Je to hlas někoho, kdo ve svém privilegovaném, bohatém životě ani jediný den nehladověl. Jace nasadí ten arogantní úšklebek, který tak nenávidím, a s mým talířem masa odkráčí z kuchyně.

„Příbory nejsou dost vyleštěné. Udělej to znovu.“ Maddox vydá rozkaz, aniž by se vůbec obtěžoval pohlédnout mým směrem.

Dívám se dolů na řadu bezvadných, lesknoucích se stříbrných vidliček ležících na přípravném pultu. Včera večer jsem je leštila celou hodinu.

„Ano, Alfo.“ Udržím svůj hlas v plochém, poslušném šepotu.

Ve dveřích se objeví Zane. Vykouzlí zářivý, falešně slunečný úsměv a předvede hluboké ďolíčky, ze kterých ostatní holky ze smečky omdlévají.

„Švábe! Snad nám v ten svůj poslední den neonemocníš? To by byla hotová tragédie.“ Zane popojde blíž a zvedne svou velkou ruku.

Natáhne se, aby mi zkontroloval čelo. Nedokážu si pomoct. Moje tělo na čistý instinkt ucukne dozadu. Je to zakořeněná svalová paměť. Když se mě Zane naposledy dotkl s jakousi falešnou laskavostí, skončila jsem opuštěná ve smrtící sněhové bouři. Srdce mi v hrudi divoce bije, v hlavě mi zvoní pradávný varovný zvon.

Jeho zářivý úsměv ani na vteřinu nezakolísá. Překoná vzdálenost mezi námi, přitiskne svou teplou dlaň na mé hořící čelo a pak předvede teatrální divadélko, jak si ruku otírá o drahé džíny. Dívá se na svou dlaň, jako bych byla nějaká nakažlivá špína, která by ho mohla infikovat.

Rozostří se mi zrak. Podlaha kuchyně se prudce nakloní doleva. Pevně zatnu kolena, abych se neskácela na tvrdé dlaždice.

Nebreč. Neopovaž se před nimi uronit jedinou slzu.

Tenhle posvátný slib jsem si dala před sedmi lety. Teď ho neporuším. Ne ve chvíli, kdy mě od odchodu těmi železnými vraty dělí pouhých dvacet čtyři hodin.

Před sedmi lety. Bylo mi jedenáct let. Trojčatům bylo třináct.

Byla mrazivá sobota na konci prosince, přesně týden před Vánocemi. Byla jsem na kolenou a drhla kuchyňskou podlahu. Na chodbě se objevil Zane. Zářivě se usmíval a díval se na mě, jako bychom byli dávno ztracení nejlepší kamarádi.

„Ahoj, Švábe. Nechceš si zahrát na schovku?“ opřel se Zane o zárubeň dveří.

Přestala jsem drhnout a zmateně vzhlédla. Trojčata se mnou nikdy nemluvila. Brala mě na vědomí jen tehdy, když se vysmívala mým rozcuchaným vlasům nebo příliš velkému obnošenému oblečení.

„Na schovávanou. Znáš to, tu hloupou hru pro malé děti. Počkat, ty jsi vlastně ještě děcko. Je ti jedenáct, ne?“ stoupl si Jace hned za svého bratra.

„Nudíme se. A na to, abychom šli dolů na náměstí, je moc zima. Takže hrajeme na schovku. Jdeš do toho?“ založil si Maddox ruce na prsou.

Měla jsem říct ne. Měla jsem prohlédnout tu očividnou past, která na mě zírala. Jenže jsem byla jen jedenáctiletá holka. Byla jsem neuvěřitelně osamělá, izolovaná a vyhladovělá po základní lidské laskavosti. Sedla jsem jim na lep.

„Dobře. Budu hrát.“ Nenáviděla jsem, jak dychtivě a bez dechu můj hlásek zněl.

Odvedli mě zadními dveřmi, kolem zamrzlého potoka a hluboko na cvičiště, kde válečníci smečky trénovali boj. Za tímto vyznačeným perimetrem nebyla nic než surová, nespoutaná divočina. Byly to kilometry a kilometry nekonečného bílého sněhu, zubatých skal a tyčících se borovic, které zakrývaly zimní slunce.

„Pravidla jsou úplně jednoduchá. Napočítáme do stovky. Ty utečeš a schováš se. Můžeš si vybrat jakékoli místo chceš. Čím lepší skrýš, tím větší zábava,“ ukázal Jace k husté linii stromů.

„A pokud vydržíš do půlnoci, aniž bychom tě našli, vyhráváš,“ blýskl Zane stejným úsměvem s ďolíčky.

„A co vyhraju?“ Přetáhla jsem si tenké rukávy přes mrznoucí ruce.

„Celý den bez jakýchkoli prací. Zítra. Budeš si moct celý den dělat, co budeš chtít,“ podíval se mi Maddox přímo do očí.

Den volna. Celý den bez drhnutí podlah, mytí nádobí nebo skládání těžkého prádla. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy měla den jen pro sebe.

„Platí.“ Kývla jsem hlavou.

Všichni tři chlapci se ke mně otočili zády a zakryli si oči. Začali počítat tak nahlas, aby se zvuk nesl i přes kousavý vítr.

Otočila jsem se a běžela.

Sníh byl hustý a hluboký. Na několika místech mi sahal až nad kolena a promáčel mé levné džíny skrz naskrz. Měla jsem na sobě jen tenkou, obnošenou modrou mikinu s kapucí. Kluci mi tvrdili, že hra nebude trvat dlouho. Slibovali, že pořádný zimní kabát nebudu potřebovat. Prodírala jsem se mrazivým podrostem, dokud jsem asi půl míle odtamtud nenašla mohutný padlý strom. Tlustý, vykotlaný kmen tvořil pod peřinou sněhu dokonalou malou skrytou jeskyni.

Vlezla jsem do té temnoty. Mé drobné srdce bušilo do žeber čistým, nefalšovaným vzrušením. Poprvé za tři dlouhé roky jsem si připadala normální. Připadala jsem si jako obyčejné dítě, které hraje zábavnou hru. Nebyla jsem jen osiřelá dlužní otrokyně splácející chyby svých mrtvých rodičů.

V dálce jsem slyšela jejich dunivé hlasy.

„Devadesát osm. Devadesát devět. Sto! Už jdeme!“ vykřikli chlapci sborově.

Přitiskla jsem si dlaně na ústa, abych ztišila dech. Ve tmě jsem se usmívala.

Uběhlo pět minut. Pak deset minut. Pak dvacet.

V temném lese panovalo hrobové ticho. Prázdný prostor plnilo jen kruté vytí zimního větru.

Když uběhla celá hodina, mé vzrušení se proměnilo v nervózní obavy.

„Haló! Jsem tady! Začíná mi být hrozná zima!“ křikla jsem do stromů.

Nikdo neodpovídal.

Vylezla jsem zpod padlého kmene. Teplota výrazně klesla. Obloha nabírala tmavý, podlitý purpurový odstín. Na Aljašce znamenala stmívající se prosincová obloha, že jsou zhruba tři odpoledne. Brutální, dlouhá zimní noc se snášela rychle.

„Jaci? Zane? Maddoxi?“ křičela jsem z plných plic.

Jedinou odpovědí mi byl mrazivý vítr.

Otočila jsem se a vykročila zpět přesně tou cestou, kterou jsem přišla. Husté sněžení však mé malé stopy už dávno smazalo. Všechno kolem vypadalo stejně. Bílé stromy. Bílá zem. Bílá obloha.

Zmocnila se mě slepá panika.

„Pomoc! Prosím, pomozte mi někdo!“ křičela jsem, dokud mě v krku nepálilo.

Nikdo nepřicházel.

Klopýtala jsem hlubokým sněhem celé nekonečné hodiny. Moje tenká modrá mikina neposkytovala proti kousavé aljašské zimě pražádnou ochranu. Divoký vítr pronikal lacinou látkou a zařezával se mi do holé kůže jako drobné nože. Prsty na rukou mi zdřevěněly. Pak ztratily veškerý cit i prsty na nohou. Kůže na obličeji se mi napnula a přestala reagovat na dotek. Nedokázala jsem zastavit divoký třes. Každý nádech mi spaloval plíce.

Zakopla jsem o skrytý kořen a těžce padla do závěje. Přinutila jsem se vstát. O deset minut později jsem upadla podruhé.

Nedokázala jsem se zvednout. Sníh pod mým bolavým tělem byl tak měkký. Připadal mi jako nadýchaná bílá postel. Bylo by tak neuvěřitelně snadné prostě zavřít oči a ležet.

„Vstaň. Vstaň, Talio. Nenech je vyhrát. Neumírej tady potmě,“ zašeptala jsem prázdnému lesu.

Ale byla jsem tak unavená. Těžká tíha vyčerpání mi stáhla víčka.

Nevím, jak dlouho jsem ležela pohřbená v té závěji. Ležela jsem tam dost dlouho na to, aby trýznivý chlad nakonec vyprchal. Hrudí se mi rozlilo zvláštní, konejšivé teplo. Vzdálená, racionální část mého hasnoucího mozku věděla, že to náhlé teplo je hrozivé znamení. Znamenalo to, že mi selhávají orgány. Znamenalo to, že umírám.

A přesně v tu chvíli mě našla pohraniční hlídka.

Bojovníci smečky dělali svou závěrečnou večerní obchůzku. Jeden strážný s bystrým zrakem zahlédl zářivě modrou látku mé mikiny, která kontrastovala s nekonečným bílým sněhem. Lékaři mi později řekli, že mé rty měly tmavě fialový odstín. Řekli, že třes ustal. Moje tělo vzdalo boj o to, aby udrželo mé srdce v chodu.

Mé bezvládné tělo urychleně převezli do nemocnice smečky. Oficiální diagnóza zněla těžké podchlazení a hluboké omrzliny na osmi prstech na rukou a šesti na nohou. Lékaři na pohotovosti celé hodiny debatovali, zda mi budou muset končetiny amputovat.

Strávila jsem na tom sterilním nemocničním lůžku tři trýznivé dny.

Druhý den odpoledne vešla do mého nemocničního pokoje Luna Eleanor. Stála vzpřímeně u nohou mé postele, zahalená do luxusního kašmírového kabátu. Její krásná tvář byla nečitelnou maskou bez emocí. Všechna tři trojčata stála seřazená přímo za ní. Měla shodné výrazy hlubokých, předstíraných obav. Pro každého, kdo neznal pravdu, vypadali jako dokonalí, starostliví mladí gentlemani.

„Moc nás to mrzí, Talio. Hledali jsme tě všude. Volali jsme tě přes hodinu,“ vykulil Zane nevinně oči a z jeho hlasu odkapával falešný pocit viny.

„Mysleli jsme, že ses vrátila do hlavní budovy, když jsme tě nemohli najít. Nevěděli jsme, že ses v lese opravdu ztratila,“ strčil si Jace ruce hluboko do kapes a přikyvoval bratrově lži.

Maddox tam jen stál se založenýma rukama na prsou. Neotevřel ústa. Ale jeho tmavé oči se střetly s mými. Na zlomek vteřiny jsem v jeho pohledu zahlédla děsivý záblesk emoce. Možná to byla vina. Pravděpodobněji však zvrácené zadostiučinění z toho, že mě vidí zlomenou a připojenou k nemocničnímu monitoru.

Luna Eleanor na mě shlížela těma chladnýma, neúprosnýma zelenýma očima.

„Jsem ráda, že se zotavuješ. Ale musíš mě poslouchat, Talio. Nedělej v mé smečce problémy. Tito chlapci se tě snažili zapojit do svých her a ty jsi z obyčejného odpoledne udělala obrovské drama,“ pronesla plochým, káravým tónem.

„Málem jsem umřela,“ zašeptala jsem popraskanými, krvácejícími rty.

„Šla jsi moc hluboko do lesa. To není jejich vina. Příště používej lepší úsudek.“ Luna Eleanor se otočila na podpatku a odkráčela ze dveří.

Chlapci následovali svou matku na chodbu. Zane se v zárubni zastavil. Přes široké rameno ke mně vyslal poslední soucitný pohled. V hloubi duše jsem věděla, že byl falešný.

Tu noc jsem ležela v temném nemocničním pokoji. Nekontrolovatelně jsem se třásla pod třemi vrstvami tlustých vlněných dek. Ty deky nedokázaly zahřát ten mrazivý led usazený hluboko v mé hrudi. Zírala jsem na holý strop a dala si tichý, neporušitelný slib.

Už nikdy neuvěřit jedinému jejich slovu. Nikdy nevěřit jejich falešné laskavosti. Nikdy jim nedat najevo, jakou spoušť napáchali.

A už nikdy, ale opravdu nikdy před nimi neplakat.

Krutá, mrazivá vzpomínka mizí a já zůstávám stát v dusném horku zámecké kuchyně. Neodbytná, hluboká bolest mé blížící se přeměny mě vrací do přítomné reality. Zhluboka, roztřeseně se nadechnu a přinutím svá napjatá ramena klesnout. Za očima mi stále pálí horečka a vlhké šaty se mi nepříjemně lepí na přehřátou kůži. Teď si nemůžu dovolit zkolabovat. Jen musím zvládnout tuhle poslední snídaňovou službu. Pak se na pět minut schovám do stísněné spíže, než budu muset vyrazit do školy.

Vezmu čistou plátěnou utěrku a chopím se hromady stříbrných vidliček. Ještě jednou ten bezchybný kov otřu a ujistím se, že zmizela každá pomyslná kapka vody. Na široký stříbrný podnos naložím těžké křišťálové džbány s džusem a tyčící se talíře s teplým jídlem. Vyvážím tu obrovskou váhu na svých třesoucích se dlaních.

Vykročím k honosné jídelně. Zastavím se přímo na prahu a váhám na neviditelné hranici mezi kuchyní a jejich extravagantním světem.