POHLED TALIE

Opatrně vykročím z mrazivé chodby do obrovského tanečního sálu panství. Ostrá, oslepující světla visící z klenutého stropu mě okamžitě oslepí. Rychle zamrkám a snažím se zaclonit si oči před náhlým jasem, který se odráží od leštěné mramorové podlahy.

Monica se na mě zaměří ve vteřině, kdy se moje boty dotknou kamene. Je to nesmlouvavá, panovačná organizátorka večírků, kterou si Lockwoodovi najali; přechází středem místnosti jako diktátor obhlížející své dobytí. Má na sobě těsné šaty s leopardím vzorem obepínající postavu a jehlové podpatky, které o podlahu klapou jako zbraně. Její ostrý zrak přejede mou proměněnou vizáž. Zaregistruje novou černou minisukni, sněhobílou halenku i drahé boty, které mi koupily kamarádky. Její zářivě rudé rty se zkřiví do odporného, povýšeného úšklebku.

„Ale, ale. Podívejme se, kdo se konečně uráčil dorazit. Naše malá dlužní otrokyně,“ vysmívá se mi nahlas a hlas jí odkapává nevolnost vyvolávající falešnou sladkostí.

Do tváří se mi vhrne horko. Pevně stisknu popruh tašky a zoufale se snažím udržet klidný hlas.

„Zdržely mě náročné školní úkoly,“ vykoktám chabou, vymyšlenou lež a pohled upírám na její špičaté boty.

Monica tu výmluvu ignoruje. Vydá ostrý, skřípavý smích, který se odrazí od vysokých zdí. Začne mě pomalu a zlomyslně obcházet. Pohybuje se jako hladový predátor odhadující kořist; její těžký, chemický parfém mi ucpává smysly a obrací žaludek.

„Na koho se to snažíš udělat dojem?“ vyhrkne posměšně. Zastaví se přímo přede mnou, nakloní se blíž a zasadí mi brutální, povýšenecký úder. „Kluci jako trojčata Lockwoodových se za holkami, jako jsi ty, ani neotočí.“

S přehnaným znechucením ohrne nos a ještě jednou si prohlédne můj oděv.

„Hezká jsi dost, to se musí nechat. Postavu máš pěknou. Ale tvůj původ? Odpad. A žádné množství rtěnky na tom nic nezmění.“

V hrudi se mi vzedme horký a hustý vztek. Ta urážka pálí mou hrdost. Zoufale toužím zaječet jí přímo do toho jejího samolibého obličeje. Chci vidět, jak se ten její arogantní výraz roztříští. Jenže vím, že přesně to chce – abych bouchla. Chce záminku, aby mohla mou neposlušnost nahlásit luně Eleanor. Abych tohle setkání přežila, zaryji čerstvě upravené nehty hluboko do vlastních dlaní. Ostré bodnutí uzemní mé splašené myšlenky. *Ještě jeden den.* V duchu si divoce opakuji svou mantru pro přežití. Zítra se proměním. Zítra získám svobodu a tohle mizerné panství opustím navždy. Přinutím se sklopit hlavu a spolknu hořkou pachuť ponížení, která mi ulpívá v hrdle.

„Co přesně je potřeba udělat?“ zeptám se tiše.

Monica se usměje. V očích se jí zableskne krutý, vítězoslavný třpyt, když proti mně použije pracovní zátěž jako zbraň.

„Musíš jednotlivě zabalit padesát složitých dárků pro hosty. Na každé jednotlivé krabičce očekávám dokonalé mašle. Ani jedna křivá stuha. Potom zavěsíš ten obrovský, komplikovaný balónkový oblouk nad hlavní vchod. A nakonec vlastníma rukama naaranžuješ ty tři masivní, těžké ledové sochy vlků uprostřed místnosti. Ať ty tvé selské pracky nerozpustí jemné detaily.“

Kousnu se do vnitřní strany tváře a přikývnu.

Během několika trýznivých hodin se rozlehlý taneční sál promění v mé osobní peklo. Klečím přímo na mrazivě studené, nemilosrdné mramorové podlaze za obrovskými zmrzlými strážci. Z ledových soch sálá morku kostí pronikající chlad, který se mi propíjí skrz šaty a usazuje se hluboko v kloubech. Prsty mě z té neúprosné, mrazivé dřiny nesnesitelně bolí. Vážu stříbrnou stuhu za stříbrnou stuhou kolem drobných krabiček a klouby mi v tom krutém chladu tuhnou. Kůže na rukou mi zčervená a popraská do živého masa.

Po celou tu dobu Monica neúnavně krouží po místnosti. Pohybuje se jako hladovějící sup a její ostré oči pátrají po jakékoli zámince k úderu. Vyjede po mně za každou sebemenší, domnělou chybu v mé práci. Když je jedno očko mašle jen nepatrně křivé, vyštěkne drsný rozkaz a donutí mě uzel rozvázat a začít znovu.

Abych se pod tím nekonečným týráním psychicky nezhroutila, opatrně vytáhnu svůj omlácený sešit z biologie. Položím ho na ledovou podlahu vedle hromady stříbrných krabiček. V krátkých vteřinách mezi stěhováním těžkých beden a převazováním mašlí studuji opotřebované stránky. Hledím na složité nákresy buněk a sekvencí DNA. Soustředění na neúprosné, logické zákonitosti buněčných struktur hluboce tiší můj dusivý, chaotický hněv. Věda dává smysl. Mitochondrie se nestarají o smečkovou hierarchii ani o krevní linie alfů. Profáze a metafáze se řídí přísnými, neporušitelnými pravidly. Chladná logika mi slouží jako bezpečný štít proti Moničině neutuchající krutosti.

Kolem deváté hodiny večer těžké ticho tanečního sálu roztříští hluk. Z hlavní haly se rozlehne blížící se smích a dunivé hlasy.

Žaludek mi spadne až do bot. Trojčata Lockwoodových se vrátila.

Žilami mi projede panika. V okamžiku ztuhnu. Nesmí mě v tomhle novém oblečení vidět. Moji trýznitelé mě nesmí přistihnout v krátké sukni a podpatcích, jak se snažím vypadat jako normální holka. Neúprosně by se mi vysmáli. Přitisknu se tělem těsně za mohutné ledové sochy a schoulím se do malého, neviditelného klubíčka. Srdce mi divoce buší o žebra a ten zběsilý rytmus mi ohlušuje vlastní uši. Ze svého mrazivého, stísněného úkrytu vykouknu úzkou škvírou mezi tesanými ledovými tlapami.

Maddox, Jace a Zane sebevědomě nakráčejí do obrovské místnosti. Mají na sobě bezchybné tmavé obleky a vyzařuje z nich nepopiratelná, nebezpečná moc budoucích alfů. Nejsou však sami. V těsném závěsu za mocnými bratry kráčejí tři úchvatné, hluboce zastrašující ženy.

První z nich je vyzáblá dívka jako z módního mola, která se jmenuje Daphne. Věší se na Maddoxe a značkové oblečení na její útlé postavě dokonale visí. Druhá je divoce osvalená bojovnice jménem Roxy. Kráčí vedle Jacea a z její atletické postavy sálá nebezpečná síla a dominance. Třetí je neuvěřitelně ladná, vyrovnaná dívka jménem Fiona. Pohybuje se po boku Zanea s plynulou, vykalkulovanou elegancí školené tanečnice.

Ze svého studeného úkrytu je pozoruji s palčivou, hořkou závistí. Tyhle ženy jsou vším, čím já nejsem. Okamžitě začnou bezohledně soupeřit o vytoužené postavení luny a promění vyzdobený taneční sál v tiché bojiště. Vyměňují si břitké, falešné úsměvy a častují se sotva zastřenými, jedovatými narážkami na vzájemnou eleganci a čistotu svých alfských rodokmenů.

„Mám tolik nápadů, jak tohle uspořádání vylepšit,“ pronese Daphne. Přehodí ruku přes Maddoxe a vrhne povýšený pohled na zbývající dvě kandidátky.

„Moje babička byla lunou smečky Pinecrest. Vím, jak vypadá pořádná oslava pro alfy.“ Roxy napne svaly a z jejího tónu čiší soutěživá, dravá divokost.

„Původ a hrubá síla neznamenají bez skutečné elegance vůbec nic.“ Fiona zasadí zákeřnou urážku zabalenou do břitkého, falešného úsměvu. Její zvonivý smích zní přesně jako tříštící se sklo.

Ačkoli o ně bojují tři krásné ženy, samotná trojčata působí tou situací až dusivě uvězněná. Maddox drží tělo v agresivním napětí, široká ramena uzamčená v nehybné linii. Zane se na Fionu usmívá svým obvyklým charismatickým úsměvem, jenže v očích má mrtvo – je to jen prázdná, dutá maska. Jace je viditelně neklidný a hluboce podrážděný, neustále přešlapuje a zírá do země.

Když sleduji, jak tou trapností trpí, v duchu doufám, že je pro ně ta situace stejně pekelná a nepříjemná, jak vypadá. Jen ať si s těmi hnusnými, jedovatými ženskými poradí.

Vtom husté napětí v místnosti protne hlasitý, podlézavý hlas Moniky. Agresivně nakráčí ke klukům a její podpatky ostře klapou o mramorovou podlahu.

„Vítejte doma ve svém společenském sále, pánové!“ oznámí nahlas a vřele je pozdraví. Ve snaze povýšit se tím, že mě poníží, ukáže Monica pěstěným prstem do zadní části místnosti, kde se schovávám. „Právě jsem s pomocí vaší malé asistentky dokončovala závěrečné složité dekorace.“

Slovo *asistentka* procedí mezi zuby záměrně tak, jako by to byl na jejím jazyku čistý jed.

V místnosti se rozhostí hrobové ticho. Než kdokoli stihne promluvit, Jace trhne hlavou k Monice.

„Asistentky?“ Jeho hlas je nebezpečně ostrý a zaznívá v něm čiré nepochopení.