POHLED TALIE

„Devět z deseti.“

Paige nakloní hlavu a zkoumavě si prohlíží můj odraz v královsky modrých šatech doplněných sakem.

„Vypadáš úžasně. Ale na večírek je to až moc formální. Působí to, jako bys mířila rovnou na zasedání správní rady,“ prohlásí Paige a založí si ruce na prsou.

„Tohle si nech na jindy. Zkus tu třetí možnost.“

Chloe mávne rukou směrem k sametem polstrované kabince.

Zalezu zpátky do zkušební šatny. Svléknu ze sebe elegantní modrou látku a pečlivě ji složím na čalouněnou lavičku. Obléknu si poslední variantu. Černou skládanou minisukni. Jemnou bílou halenku se srdcovým výstřihem. A pár elegantních černých kotníkových bot na podpatku.

Hustá, plisovaná látka sukně mi končí nebezpečně vysoko na stehnech. Srdcový výstřih se noří dost hluboko na to, aby orámoval křivku mých ňader. Roztřesenýma rukama uhladím naškrobenou bílou látku.

Vykročím ze zkušební kabinky. Vleču se šnečím tempem. Nervózně popotahuji lem krátké černé sukně. Chladný vzduch obchodu mě udeří do holé kůže na nohou.

„Není to moc krátké? Připadá mi to nevhodné,“ zašeptám a v žaludku se mi sváže úzkostlivý uzel.

„Deset z deseti!“

Chloe vyskočí z lavičky a její hlas se hlasitě rozlehne jasně osvětleným prostorem zkušebních kabinek v Nordstromu.

„To je ono! Panebože, Talio. Ty tvoje nohy jsou neskutečné. Proč jsi je celou dobu schovávala?“ zaječí Chloe nadšením a ukáže na můj odraz.

„A v tom topu máš neuvěřitelný dekolt. Máš postavu snů,“ zazubí se Paige ze svého místa u zdi.

Otočím hlavu k trojdílnému zrcadlu. V plicích se mi zadrhne dech. Dívka, která na mě hledí, je cizí člověk. Nevypadá jako ubohá, neviditelná služka. Nevypadá jako otrhaná holka, která tráví noci drhnutím toalet a krvácením kvůli nesplaceným lockwoodským dluhům.

Vypadá zatraceně přitažlivě.

V hrudi se mi vznítí teplá, děsivá jiskřička naděje. *Co když to vyjde? Co když si mě doopravdy všimnou?*

„Obuj si tohle. Mají skoro osm centimetrů, takže musíme nacvičit chůzi po mole.“

Chloe postrčí elegantní černé kotníčkové boty po koberci směrem ke mně.

Vklouznu bosýma nohama do hladké kůže. Narovnám se a udělám jediný krok vpřed. Kotník se mi pod mou vlastní vahou podlomí. Rozmáchle rozhodím rukama a plácnu dlaněmi do zrcadlové stěny, abych chytila rovnováhu.

„Choď uličkami tam a zpátky, dokud v nich nezískáš jistotu,“ zasměje se Paige a chytí mě za paži, aby mé kymácející se tělo podepřela.

Přecházím sem a tam kolem nekonečných stojanů s oblečením. Prvních pár koleček klopýtám. Lýtka mě v tom nezvyklém úhlu pálí. Kotníky při každém nejistém kroku protestně ječí. Připadám si jako novorozené srnče, které se snaží přejít zamrzlý rybník.

Ale při desátém kolečku strnulá neohrabanost vyprchá. Boky se mi usadí do přirozeného pohupování. Moje váhavé krůčky se promění v plynulý, sebevědomý krok. Rytmus podpatků klapajících o podlahu se slévá v mocný rytmus.

*Já to zvládám. Do prdele, já to vážně zvládám.*

„Dokonalé. Jsi připravená.“

Chloe nadšeně zatleská.

Když Chloe zaparkuje auto, slunce už dávno zmizelo za obzorem. Přijíždíme k rozlehlému rodinnému sídlu v nejbohatší a nejexkluzivnější čtvrti Anchorage. Moderní architektura se pyšní masivními okny od podlahy ke stropu a ostrými, impozantními liniemi. Tmavý asfalt příjezdové cesty je vyhřívaný a rozpouští zimní sníh do úhledných kaluží.

Projdu těžkými vchodovými dveřmi. Ryzí luxus mi vyrazí veškerý vzduch z plic. Nad hlavou se klenou stropy ozdobené křišťálovými lustry. Dokonale čisté stěny lemují nedotčená, drahá umělecká díla.

*Takhle vypadá život, když nejsi zasraný dlužní otrok.*

Napadne mě hořká myšlenka, zatímco vstřebávám ten tichý přepych.

Paige nás vede po velkolepém schodišti. Elegantní skleněné zábradlí pod mými konečky prstů chladí. Podlahy z masivního dřeva se lesknou v zapuštěném osvětlení. Její ložnice je větší než celé první patro ubikací pro služebnictvo na panství Obsidian. Středu pokoje dominuje obrovská manželská postel s bílým kožešinovým přehozem. Vlevo se nachází prostorná šatna. Pod září kruhových světel stojí profesionální toaletní stolek.

„Sedni si.“

Chloe ukáže pěstěným prstem na plyšové křesílko u toaletního stolku.

Posadím se. Srdce mi o žebra buší ve zběsilém rytmu.

Následující hodinu se ke mně Chloe a Paige chovají jako k čistému malířskému plátnu. Kmitají kolem mě s nacvičenou přesností. Chloe zapojí drahou kulmu. Pustí se do mých zplihlých pramenů a natáčí unavené vlasy do objemných, lesklých vln. Vlasy mi popráší mlhou, která nádherně voní po sladké vanilce.

Paige se soustředí na můj obličej. Vlhkou houbičkou mi nanáší luxusní make-up a zázračně tím maže moji vyzáblou, podvyživenou pleť. Přes lícní kosti mi přejede rozjasňovačem, čímž vytvoří vysochaný, výrazný a tajemný vzhled. Jemné štětiny jejího štětce kloužou po mé kůži. Chladný kov kleštiček na řasy mě lehce štípne, než mi řasy přetře tmavou řasenkou, až mé hnědé oči vypadají obrovské a smyslné.

Celou tuhle propracovanou proceduru završí tím, že otevře tubu s výraznou, matně rudou rtěnkou. Opatrně mi tou nápadnou barvou vykreslí rty.

*Rudá. Jako krev. Jako moc.*

„Nech zavřené oči,“ nařídí Paige a zacvakne víčko rtěnky.

Cítím, jak mě jejich ruce uchopí za holá ramena. Zvednou mě z plyšového křesla a postaví před masivní zrcadlo od podlahy ke stropu.

„A teď. Otevři je,“ vydechne Chloe do tichého pokoje.

Otevřu oči. Zapomenu dýchat.

Ta okouzlující, sexy dívka, která na mě hledí ze skla, je pouhá iluze. Pyšní se zářivou, bezchybnou pletí. Její oči s těžkými víčky pod jasnými světly ložnice doutnají. Černá minisukně a bílá halenka se srdcovým výstřihem obepínají každičkou křivku jejího těla. Pas má neuvěřitelně štíhlý. Nohy jí sahají snad až do nebe.

Nevypadá jako duch. Vypadá jako někdo, na kom doopravdy záleží. Vypadá jako někdo, po kom by lidé zoufale toužili.

Po nalíčené tváři mi steče horká slza hanby.

„Děkuju vám,“ zašeptám a hlas se mi zlomí pod tíhou ryzích emocí.

Otočím se a obě dívky obejmu. Držím se jich, jako by mi šlo o život. Zabořím tvář do Paigina ramene a pevně je tisknu.

*Já mám kamarádky. Do prdele, já vážně mám kamarádky.*

„Vždycky jsi byla hezká, Talio. Jenom jsme ti to pomohly uvidět,“ opětuje Paige měkce objetí a chlácholivě mě hladí mezi lopatkami.

„Zítra všem vytřeš zrak,“ dodá Chloe s divokou, ochranitelskou jistotou.

Ta slova se mi vryjí hluboko do morku kostí. Celé desetiletí jsem ve smečce Lockwoodových fungovala jako duch. Boxovací pytel. Kus neviditelného nábytku. Dívce v zrcadle však dám tichý slib. Zítra mě konečně uvidí.

Krásná, opojná euforie se roztříští o chmurnou realitu přesně v půl osmé večer. Chloe navede svůj luxusní Range Rover k tyčícím se, temným železným branám panství Obsidian.

Žaludek mi spadne až do bot.

*Do prdele.*

Uvědomění mě zasáhne jako fyzická rána do žeber. Měla jsem strávit celé odpoledne úklidem obrovského tanečního sálu. Měla jsem chystat složité dekorace a rozestavovat těžké jídelní stoly na zítřejší velkolepou oslavu.

Luna Eleanor mě zavraždí.

„Můžeme jít dál? Chci poznat ta legendární trojčata,“ nakloní se Paige ze zadního sedadla a nevinně, natěšeně se culí.

*To tak, ani náhodou.*

Hrdlo mi sevře panika. Srdce mi bije v divokém rytmu o žebra. Sáhnu po těžké klice dveří.

„Ne. Moji šéfové jsou přísní. Vůbec nemají rádi nečekané návštěvy. Je pozdě, měly byste prostě jet domů.“

Ten nápad rázně utnu a v zoufalém spěchu si vymyslím lež.

„Fajn. Ale zítra si ten outfit koukej vzít na sebe. A pošli nám fotky!“

Chloe našpulí rty, ale zařadí parkování.

„Slibuju,“ zalžu znovu. Vždyť ani nemám mobil.

Odtlačím dveře spolujezdce a vystoupím do mrazivého nočního vzduchu. Ledový vítr se mi zakousne do holých stehen – ostrá připomínka krátké sukně, kterou mám stále na sobě. Přinutím se k falešnému úsměvu a zamávám jim. Range Rover začne couvat po dlouhé příjezdové cestě a jeho červená zadní světla zmizí v husté tmě.

Falešný úsměv mi spadne z tváře. Otočím se tváří k zastrašujícím, jasně zářícím oknům masivního sídla. Dům se nade mnou tyčí jako dřímající příšera, která jen čeká, až bude moci zaútočit.

*Prosím, ať si nevšimli, že jsem byla pryč.*

Modlím se v duchu a křečovitě svírám popruh své tašky.

Pohybuji se s nacvičenou opatrností. Vyhnu se jasně osvětlenému hlavnímu vchodu a zamířím přímo k těžkým bočním dveřím, které používá personál. Zlehka stlačím kovovou kliku a tiše vklouznu do temné, mrazivé chodby.

Moje nové černé kotníkové boty klapou o chladnou dlažbu až příliš slabě. Ztuhnu na místě. Zadržím dech a nechám se obklopit tíživým tichem. Nastražím uši a soustředěně naslouchám, zda nezachytím jakoukoli známku toho, že se mými trýzniteli chodbami potulují.