POHLED SIENNY

Ohlušující řev davu ještě stále rozechvíval chladný beton pod mýma nohama. Spěchala jsem spoře osvětlenou chodbou u šaten stadionu a srdce mi splašeně bušilo – napůl vyčerpáním z běhu, napůl čirým, nezkaleným nadšením. V podzemním vzduchu visel chlad, prosycený slabým zápachem zvětralého piva, vlhkého trávníku a hřejivé sportovní emulze. K hrudi jsem tiskla krabičku zabalenou ve stříbrném papíru. Uvnitř se ukrýval těžký, elegantní flakon značkového parfému, na který jsem šetřila celé měsíce. Byl to dárek k zítřejším devatenáctým narozeninám mé mladší sestry Kiery. Květinové tóny jasmínu a santalového dřeva jsem si při výběru vryla do paměti; věděla jsem, že se přesně trefí do jejího vytříbeného vkusu.

Jenže v tuhle chvíli se všechny mé myšlenky upínaly k Declanovi.

Jeho ragbyový tým právě vybojoval drtivé vítězství v šampionátu. Ze zmatku na tribunách jsem sledovala, jak jde až na samotnou hranici sil a pomáhá kapitánovi prorazit poslední obrannou linii. To vítězství znamenalo obrovský milník. Nemohla jsem se dočkat, až ho sevřu v náručí. Prodírat se pozápasovým chaosem plným pokřikujících spoluhráčů, rozjívených fanoušků a pobíhajícího personálu bylo jako plavat proti proudu, ale hruď se mi dula pýchou. Můj kluk byl dnes večer šampion.

Zahnula jsem za poslední roh k soukromému traktu a čekala, že ho najdu, jak si balí věci nebo slaví s posledními opozdilci.

Místo toho se mi krok zadrhl. Veškeré těšení se v jediném zlomku vteřiny proměnilo v čirou hrůzu.

Declan stál u šedých plechových skříněk. A nebyl sám. Byla tam Kiera. Moje mladší sestra stála přitisknutá těsně k němu, zlaté vlasy se jí leskly v ostrém zářivkovém světle chodby. Declan měl obě ruce důvěrně položené na jejím pase. Prsty svíral látku její značkové bundy způsobem, ze kterého se mi zvedl žaludek.

„Hej, co když nás někdo uvidí?“ zašeptal Declan a v hlase se mu mísila nervozita s panikou.

Kiera neuhnula. Zvedla bradu a na rtech jí pohrával krutý úsměšek.

„Kdo? Ten nedomrlý spratek, co si říká moje sestra?“ Kieřin hlas odkapával bezcitnou záští, bez sebemenší stopy zaváhání nebo viny.

Můj ochromený mozek vypověděl službu. Chtěla jsem otevřít ústa, křičet, zeptat se, co to k čertu má znamenat, ale hrdlo se mi stáhlo. Než jsem stihla jakkoli zasáhnout, Declan sklonil hlavu.

Přitáhl si ji k hlubokému, zoufalému polibku.

Jeho ústa se pohybovala po jejích s naléhavou lačností a dlaně mu sjely výš po jejích zádech, aby si ji přitiskl ještě blíž.

Stříbrně zabalená krabička mi vyklouzla ze znecitlivělých prstů.

Těžké sklo s drtivým třesknutím narazilo na betonovou podlahu. Zvuk se chodbou rozlehl jako výstřel. Úlomky tlustého skla vybuchly do všech stran, rozletěly se po zemi a mé boty zasáhl těžký oblak květinové vůně. Sladké aroma se rázem stalo dusivým a odporným.

Declan v naprosté panice odtrhl ústa od Kiery. Prudce trhl hlavou za zvukem a ve vteřině, kdy jeho pohled narazil na můj, mu z tváře vyprchala veškerá barva.

„Sienno?“ vyhrkl Declan. Ruce mu sjely z Kieřina pasu. „Panebože, Sienno. Můžu to vysvětlit.“

Stála jsem jako přimrazená. Vzduch v mých plicích se proměnil v popel.

„Vysvětlit? Chceš mi vysvětlovat, jak líbáš mou sestru?“ vypravila jsem ze sebe konečně a v krku jsem cítila pachuť žluči.

Kiera si jen s posměšnou lhostejností urovnala šaty a sjela pohledem k roztříštěným zbytkům svého narozeninového dárku na zemi.

„Ale prosím tě, uklidni se, Sienno. Děláš scénu,“ pronesla Kiera a protočila panenky.

„Scénu? Ty si myslíš, že dělám scénu?“ vyrazila jsem ze sebe trpký, zlomený smích. Na hrudi jsem cítila nesnesitelný tlak, neviditelná tíha mi drtila žebra. „Jasně. Jak pošetilé ode mě, že mě rozhodí, když najdu svého kluka, jak cpe jazyk do krku mé sestře na špinavé chodbě u šaten.“

Kiera udělala krok dopředu, bradu vzpurně vztyčenou.

„Je toho víc. Řekni jí to, Declane,“ nařídila ostře a nekompromisně.

Declan zběsile zavrtěl hlavou. Udělal ke mně vrávoravý krok a natáhl ruce před sebe, jako by se snažil ukonejšit divoké zvíře.

„Kiero, ne,“ zaprosil a hlas se mu lámal zoufalstvím.

„Jsem těhotná. Je to Declanovo dítě,“ oznámila Kiera bez obalu a její hlas se odrazil od kovových skříněk.

Měla jsem pocit, jako by mi beton pod nohama zmizel. Převalila se přese mě vlna závrati. Zapotácela jsem se dozadu a podpatkem rozdrtila zbloudilý střep z flakonu. Těhotná. Kiera čeká dítě s mým klukem. Zatímco já mu fandila na tribuně, oni dva se mi smáli za zády.

„Cože?“ vydechla jsem přiškrceně a objala si žaludek.

„Sienno, prosím tě. Já to nevěděl,“ zapřísahal se Declan. Natáhl se k mému předloktí a prsty zavadil o můj rukáv.

Prudce jsem trhla rukou.

„Nesahej na mě. Běž ode mě pryč,“ zasyčela jsem. Dusila jsem se vlezlou vůní zničeného dárku a věděla jsem, že na téhle chodbě nevydržím dýchat ani o vteřinu déle.

„Končíme. S oběma přerušuji veškeré styky. Tady a teď.“ Vplivla jsem jim ta slova do tváře se vší jedovatostí, jakou jsem v sobě našla, odhodlaná nedopřát jim pohled na své slzy.

Otočila jsem se na patě a utekla.

Prorazila jsem těžké únikové dveře a vpadla přímo do ledového deště. Mrazivý liják mi během několika vteřin promáčel bundu, ale spalující agónii, která mi rvala hruď, nijak neochladil. Doběhla jsem na zastávku autobusu, zrak se mi zamlžil, když slzy konečně vytryskly a smísily se s provazy deště.

Seděla jsem v městském autobuse, mokré vlasy přilepené k tvářím, a dívala se, jak se rozmazaná světla pouličních lamp rozpíjejí na okně zbičovaném kapkami. Ta cesta byla nekonečná muka.

Když jsem konečně dorazila k verandě našeho pěstounského domu, chvíli jsem stála ve tmě a nechala mrazivý déšť otupovat mou kůži. Zhluboka jsem se nadechla, otočila klíčem a zatlačila do dřevěných dveří.

„Sienno? Jsi to ty?“ ozval se z přilehlé kuchyně velitelský hlas Myry dřív, než jsem si stihla zout promočené boty.

Naše pěstounka vešla do prostorné vstupní haly. Zůstala stát jako přikovaná a pěstěné obočí jí vyletělo vzhůru, jakmile spatřila mou promáčenou, třesoucí se postavu.

„Prokristapána, co se ti stalo? Vypadáš příšerně,“ vzdychla Myra a založila si paže na hedvábné halence. Nezeptala se, jestli jsem v pořádku.

Jen jsem na ni zírala, čelist zaťatou tak pevně, až mě bolely zuby.

„No, raději se dej do pořádku, než dorazí Kiera. Zítra má tu velkou oslavu narozenin a nemůžeme dopustit, abys na večírku vypadala takhle,“ pokárala mě Myra a otočila se ke mně zády, aby srovnala ozdobu na stolku v hale.

Vchodové dveře za mnou se otevřely.

Prudce jsem se otočila. Do dveří vstoupila Kiera a setřásla déšť z deštníku. Pár kroků za ní se vlékl Declan, zplihlý, promoklý a zničený.

„Sienno,“ hlesl Declan tiše. „Prosím tě, můžeme si promluvit?“

Poslední zbytky mého sebeovládání praskly.

„Vypadni!“ vykřikla jsem, vrhla se k němu a vrazila do něj tak silně, až vrávoravě narazil do zárubně dveří. „Vypadni sakra z tohohle domu!“

Myra se prudce otočila a tvář se jí stáhla pronikavým zděšením.

„Co se to proboha v mém domě děje?“ dožadovala se Myra a vykročila k nastalému zmatku.

Otočila jsem se ke Kieře. „Chceš vědět, co se děje, Myro? Proč se nezeptáš své drahocenné Kiery? Jen do toho, Kiero. Řekni mámě všechno!“

Kieřin sebevědomý, vítězoslavný úšklebek ze šatny byl ten tam. Stála přimrazená k podlaze.

„Sienno, nech toho,“ zasyčela Kiera.

„Ne! Vybrala sis. Tak teď nes následky!“ zařvala jsem jí do obličeje.

Myra těkala pohledem mezi námi dvěma, rty stažené do úzké linky zuřivého zmatku.

„Vysvětlí mi už konečně někdo, o co tady jde?“ zavelela Myra a probodla Kieru pohledem.

Nespouštěla jsem ze své sestry oči a můj hlas klesl do jedovatého klidu. „Jen posluž. Pověz jí, jak spíš s mým klukem. Pověz jí, že s ním čekáš dítě. Pověz jí, jak jsi všechno zničila.“

Následné ticho bylo k neunesení. Jediným zvukem zůstal prudký déšť bušící do oken.

Myra ztuhla a zabodla pohled do své biologické dcery. „Kiero, o čem to Sienna mluví?“

„Mami, já Declana miluju,“ vykoktala Kiera.

Předsíní zazněla třeskavá, nemilosrdná rána.

Myra překonala vzdálenost mezi nimi v jediném zlomku vteřiny a vlepila Kieře hřbetem ruky tvrdou facku. Úder trhl Kieřinou hlavou na stranu a na její bledé kůži okamžitě vykvetl sytě rudý otisk.

Trhla jsem sebou a dech se mi zadrkl v hrdle. Myslela jsem, že se mě Myra zastává. Myslela jsem, že pěstounka trestá Kieru za to, že mi zlomila srdce.

„Ty hloupá, nezodpovědná huso!“ zaječela Myra a v očích jí plála nefalšovaná zuřivost. „Chápeš vůbec, jaké to bude mít následky? Vždyť jsi prakticky zasnoubená s Gaelem Mercerem! Právě jsi ohrozila dohodnutý sňatek, který je pro tuhle rodinu naprosto klíčový! Spojenectví s rodinou Mercerových je prvořadé a ty jsi to moc dobře věděla!“

Myra netišila mé roztříštěné srdce. Panikařila ze zmařeného obchodu.

Zhluboka se nadechla, uhladila si vlasy a pak vrhla mrazivý pohled na Declana.

„A ty okamžitě vypadni z mého domu. Už tě v blízkosti své dcery nechci v životě vidět,“ prohlásila s ledovou autoritou.

Declan se na mě naposledy podíval, pak se otočil a zmizel v deštivé ulici. Těžké dveře za ním zapadly.

Stála jsem u schodiště a připadala si jako duch. Vlastní pěstounka právě smetla mou tragédii ze stolu jako pouhou nepříjemnost.

„Musím odsud pryč,“ zamumlala jsem a sáhla po klice.

„Počkej, ty ještě nikam nepůjdeš,“ zastavila mě Myra a vstoupila mi do cesty. Její dravčí pohled si mě odhadoval od hlavy k patě. „My dvě jsme spolu ještě zdaleka neskončily. Slyšela jsi svou sestru. Je těhotná s tím pitomcem.“

Myra přecházela v těsném kruhu. „Slíbila jsem Mercerovým dceru. Stálo mě nemalé oběti, abych to domluvila. Teď, když Kiera své vyhlídky zničila, je na tobě, abys zachránila čest naší rodiny. Mercerovi přijedou za pár dní na návštěvu. Zaujmeš Kieřino místo.“

Zarazila jsem se. Můj mozek odmítal zpracovat tu nehoráznou troufalost. Kiera se vyspala s mým klukem. Kiera otěhotněla mimo manželství, ačkoli věděla o velkolepých plánech, které Myra spřádala. A já mám být ta, kdo to odnese?

„Proč bych to dělala?“ zeptala jsem se do ticha.

Myra vypadala mým přímým vzdorem zaskočená.

„Proč bys to dělala? Sienno, ujala jsem se tě jako vlastní, když jsi byla malá osiřelá holčička. Už jsi tak snadno zapomněla, odkud pocházíš? Takhle se mi odvděčuješ za to, že jsem tě vychovala?“ pronesla Myra s ostrým tónem, jehož jediným cílem bylo vyvolat ve mně pocit viny.

Zaryla jsem si nehty do dlaní. Představa domluveného sňatku se rovnala doživotnímu žaláři.

„Za cizího chlapa se neprovdám, Myro. Zvlášť ne jen proto, abych žehlila průšvihy po své nezodpovědné sestře,“ prohlásila jsem a zpříma se jí podívala do očí.

Myra postoupila vpřed, v očích jí šlehala nepříčetná zlost. Její dlaň zasáhla mou tvář oslepující silou. Úder hlasitě přehlušil déšť venku. Kůže mi pulzovala palčivým žárem. Do očí mi vyhrkly slzy, ale odmítla jsem je nechat stéct. Přitiskla jsem si ruku na hořící tvář a narovnala ramena.

„Mlč, ty nevděčný spratku!“ zařvala Myra a obličej se jí zkřivil. „Beze mě bys nebyla vůbec nic! Odmítnutí pro tebe nepřichází v úvahu!“

„Jsem vděčná za střechu nad hlavou, kterou jsi mi po smrti rodičů poskytla,“ odsekla jsem a sebrala veškeré zbytky odvahy. „Ale to ti nedává právo ovládat můj život! Nenechám se prodat cizímu chlapovi jako záplata na Kieřiny chyby!“

„Neopovažuj se mi utéct! Ještě jsme neskončily!“ ječela Myra.

Chňapla jsem po těžké klice a trhla dveřmi. Odmítla jsem se vzdát vlastní svobody ve prospěch téhle jedovaté pasti, vykročila zpátky do mrazivé noci a těžké dveře zabouchla přímo před jejími zběsilými výkřiky.

Déšť už polevil v ubohé mrholení, když jsem zatlačila do těžkých železných dveří temného, ošuntělého baru v centru. Páchlo to tam alkoholem a zvětralým kouřem. Bylo to dokonalé útočiště.

Svezla jsem se na vysokou dřevěnou stoličku v nejzazším koutě pultu. Mokré šaty se mi lepily na kůži. Mávla jsem na barmana a objednala si sladký koktejl – potřebovala jsem cukrový sirup, abych spláchla tu hořkost v ústech.

Když přede mě postavil zářivě růžový drink, popadla jsem sklenku a na jeden zátah do sebe obrátila polovinu.

„Je to koktejl, ne whisky. Jestli se chceš opít, objednej si něco tvrdšího.“

Slova doprovodil hluboký, posměšný smích z vedlejší stoličky. Prořízl tlumený šum hovoru v baru.

Odtrhla jsem pohled od sklenky a pohlédla do páru pronikavých, drzých očí.

Ronan Adler.

Seděl tam s naprostou ležérností, v obnošené kožené bundě napnuté přes široká ramena. V celém kampusu nebyl nikdo, kdo by ho neznal. Proslulá útoková spojka a kapitán ragbyového týmu. Zlý kluk, který za sebou nechával spoušť v podobě zlomených srdcí. Zpod vyhrnutých rukávů košile mu vykukovala tetování napovídající o nevyřčených příbězích. Na jeho přitažlivé tváři hrál úšklebek čirého uličnictví.

Když jsem ho tam viděla sedět s tím sebevědomým držením těla univerzitního playboye, který si tvoří vlastní pravidla, v hrudi mi náhle přeskočila jiskra bezhlavého vzdoru. Jestli jsem potřebovala zbraň, kterou bych vykolejila Myřin plán na dohodnutý sňatek, tenhle nebezpečný rebel byl dokonalou rozbuškou.

Otočila jsem se k němu celým tělem a bez mrknutí se vpila do jeho intenzivního pohledu.

„Whisky zní dobře, Ronane Adlere,“ vyzvala jsem ho. „Nekoupíš mi panáka?“