POHLED SIENNY

Z vlhkých vlasů mi kapala voda na koupelnovou předložku a kolem mých bosých nohou se tvořily tmavé loužičky. Zbytky páry z koupelny líně vplouvaly do ložnice a nesly s sebou známou vůni mého levného vanilkového mýdla, jenže vyprchávající teplo nedokázalo ani v nejmenším uklidnit divoké sevření mého žaludku. Digitální budík na nočním stolku odpočítával čas s krutou přesností. Zbývala mi méně než hodina, než se Ronan Adler objeví u mých vchodových dveří. Prsty jsem křečovitě svírala okraj huňatého ručníku, tiskla si ho k hrudi a stála jako zkamenělá před svou skromnou otevřenou šatní skříní. Zíralo na mě moře sepraného denimu, obyčejných bavlněných triček a nevýrazných svetrů. Nic z toho nebylo brnění. Nic z toho se nehodilo na bitevní pole Kieřina opulentního narozeninového dýchánku.

Odsunula jsem řadu dřevěných ramínek. Skřípění kovu o kov mi drásalo už tak napnuté nervy. Pak ale mé klouby zavadily o jemný, chladivý materiál visící v nejtemnějším koutě skříně. Vytáhla jsem ho do tlumeného světla ložnice. Třpytivé šaty v barvě půlnoční modři zachytily sterilní záři stropní žárovky. Měly přiléhavý korzet a elegantně splývavou sukni, střiženou na míru tak, aby podtrhla každou křivku, kterou jsem obvykle schovávala pod těžkými kabáty. Hrdlo se mi stáhlo. Nevolnost do mě udeřila jako fyzická rána. Tyhle šaty mi k našemu výročí koupil Declan. Stále jsem před sebou viděla jeho samolibý úsměv, když mi předával obal na šaty a tvrdil, že ta temně modrá barva nechá vyniknout mým očím. Koupil je, abych v jeho světě vypadala reprezentativně. Vzít si jeho vybraný dárek, abych v něm vtrhla na jeho večírek a zničila mu večer, mi připadalo jako nesnesitelné ponížení. Tohle nebyl triumfální tah. To by znamenalo nasadit si obojek, který mi sám koupil. Kolena mi zeslábla, jak se mi do žil vplížila lítost a žal. Nechala jsem šaty spadnout na matraci jako odhozený hadr.

Vrhla jsem se k telefonu ležícímu na kraji postele. Prsty se mi třásly nad displejem a v útrobách jsem cítila pocit, jako po ráně do břicha. Paniku stoupající v hrudníku už jsem nedokázala potlačit. Otevřela jsem konverzaci s kapitánem ragbyového týmu Sparťanů.

„Asi to nezvládnu. Jediné hezké šaty, co mám, jsou dárek od mého bývalého. Necítím se na to, abych si je vzala.“

Stiskla jsem odeslat dřív, než jsem mohla to přiznání začít přehodnocovat. Z tichého ponížení, že musím přiznat nedostatek možností, mi zahořely tváře. Seděla jsem na kraji matrace, přitáhla si ručník těsněji kolem třesoucích se ramen a zírala na modrou látku, která se mi posmívala z povlečení. Telefon mi v dlani zavibroval během několika vteřin, s takovou prudkostí, až jsem trhla sebou.

„Tak si je neber... Jakou máš velikost?“

Ronanův virtuální hlas byl nekompromisní a mou stupňující se úzkost prořízl s čirou, velitelskou silou. Zamrkala jsem na zářící displej. Měl v sobě přímočarost, která mě neustále vyváděla z rovnováhy. Své přesné míry pro luxusní módu jsem ve skutečnosti neznala. Narychlo jsem otevřela mobilní prohlížeč a vyhledala standardní velikostní tabulku, abych si své proporce ověřila.

„Myslím, že mám šestku,“ odepsala jsem a skrze těžký děs ve mně přeskočila zvláštní jiskra zvědavosti.

„Jaká je tvoje oblíbená barva?“

Jeho odpověď blikla na obrazovce dřív, než jsem stihla telefon vůbec zamknout. Z hrdla se mi vydral bezdechý, nevěřícný smích. Zavrtěla jsem hlavou v domnění, že si ze mě ten zlý kluk prostě jen utahuje, aby odlehčil tíživou náladu.

„Ty mi snad koupíš šaty?“ rýpla jsem si žertem.

Oznámení o doručení naskočilo okamžitě. O vteřinu později se displej rozsvítil jedinou, zničujícím způsobem prostou odpovědí.

„Ano.“

Dech se mi prudce zasekl v hrdle. Zírala jsem na to jediné slovo a čekala na pointu, čekala na řadu vysmátých smajlíků, kteří budou následovat. Nic nepřišlo. Tep mi divoce bušil do ušních bubínků. Váhavými, roztřesenými prsty jsem mu poslala své konkrétní míry.

„Modrá. Hluboká půlnoční modř.“

Mučivé napětí následujících šedesáti minut bylo čirým očistcem. Ronan nechal mou zprávu bez odpovědi a odmlčel se. Přecházela jsem po své malé ložnici sem a tam a bosými chodidly vyšlapávala stopu do laciného koberce. Zapojila jsem fén a nechala jeho hlasitý, dunivý hukot přehlušit splašené myšlenky. Horký vzduch mi bičoval tmavé vlasy kolem ramen, zatímco jsem vlhkými prameny protahovala kulatý kartáč. Vstupovala jsem z útesu rovnou do neznámé temnoty. Tichá, odložená holka z pěstounské rodiny se přece měla držet stranou. Měla nechat zlatou mládež z vyšší společnosti, aby po ní šlapala, aniž by vydala hlásku. Náhlé pokušení bránit se mi v žilách kolovalo jako nebezpečná droga. Vypnula jsem fén a hodila ho na toaletní stolek. Natáhla jsem na sebe volné tepláky a obrovské, vytahané tričko, abych zahnala chlad. Zkontrolovala jsem čas. Uplynula přesně jedna hodina.

Podlahovými prkny zachvěl těžký, dunivý úder pěsti bušící na vchodové dveře. Nadskočila jsem. Srdce mi v hrudi předvedlo divoký přemet. Seběhla jsem úzké schodiště, v ponožkách mi to na dřevě lehce podklouzlo, než jsem v předsíni vybrala balanc. Přitiskla jsem dlaň na studený kov kliky a zhluboka, uklidňujícím způsobem se nadechla, abych zkrotila svůj pádící tep. Otočila jsem zámkem a otevřela dveře.

Na malé verandě stál Ronan Adler. Jeho široká, svalnatá postava bez sebemenší námahy ovládla celý stísněný prostor. Měl na sobě dokonale padnoucí černý outfit, který obepínal široké linie jeho ramen, doplněný ležérním, nebezpečným střihem černé kožené bundy. V koutcích úst mu pohrával samolibý, vševědoucí úsměv.

„Něco jsem ti přinesl,“ pronesl hladce.

Z jeho hlubokého, sametového hlasu mi po páteři bezděčně přeběhl mráz. Natáhl své velké ruce dopředu. Držel obrovskou, nádherně zabalenou krabici od luxusní značky, převázanou tlustou saténovou stuhou. Zírala jsem na bezchybné balení a obočí mi vystřelilo až k linii vlasů.

„Děkuju. Pojď dál.“

Hlas mi vyšel z hrdla jen jako bezdechý šepot. Vzala jsem tu těžkou krabici – překvapilo mě, jakou má váhu – a ustoupila o krok dozadu, abych ho pustila dovnitř. Překročil práh a jeho tmavé oči líně přejely stísněný prostor obývacího pokoje.

„Pěkné místo,“ poznamenal a jeho pohled se nakonec střetl s mým, přičemž v jeho hlubinách plápolala jiskra něčeho nečitelného.

„Dej mi minutku,“ zamumlala jsem a tiskla luxusní krabici k hrudi jako štít.

Ronan přikývl a zabořil ruce do kapes tmavých kalhot. Otočila jsem se a schody nahoru prakticky vyběhla. Zabouchla jsem dveře ložnice nohou, opřela se o masivní dřevo a pevně zavřela oči, abych sebrala zbytky klidu. Odnesla jsem balík k posteli a zatáhla za konec saténové stuhy. Mašle povolila. Odhrnula jsem vrstvy křehkého hedvábného papíru. Ze rtů mi uniklo tiché vydechnutí. Z útrob krabice se vyvalila přepychová hedvábná róba. Látka v barvě hluboké půlnoční modři protékala mými chvějícími se prsty jako tekutá voda. Materiál zachycoval světlo v ložnici a třpytil se drahým, těžkým leskem, vedle něhož Declanův předchozí dárek působil jako laciná napodobenina. Bezpečně usazená v záhybech hedvábí ležela štíhlá sametová šperkovnice. Otevřela jsem víčko. Na lůžku z černého saténu spočíval třpytivý diamantový přívěsek. Kameny divoce jiskřily jako polapené střípky hvězdného světla. Hrdlo se mi stáhlo složitým uzlem vděčnosti a úžasu.

Svlékla jsem vytahané oblečení a vklouzla do značkových šatů. Látka po mé kůži sklouzla naprosto bezchybně. Padly mi jako ulité, jako by byly ušité přesně na mé tělo. Hedvábí obepínalo křivku mých boků, přirozeně se stáhlo v pase a v elegantním záhybu spadalo až na zem. Sáhla jsem za krk a poslepu zápasila s drobným stříbrným zapínáním, abych diamantový přívěsek usadila na klíční kosti. Kov studil a uzemnil ten chaotický třepot v mé hrudi. Otočila jsem se k velkému zrcadlu. Dech se mi vytratil z plic. Ta zbitá, odložená holka z pěstounské péče, která se poslední dva dny utápěla ve zradě, byla pryč. Ze zrcadla na mě hleděla dechberoucí, nebezpečná žena. Ramena jsem měla narovnaná. Temně modré hedvábí splývalo po mém těle jako královské brnění. Vklouzla jsem nohama do elegantních černých lodiček. Ten divoký žár planoucí v mých vlastních očích jsem sotva poznávala.

Otevřela jsem dveře a sešla po schodišti. Tiché klapání mých podpatků o dřevo znělo jako tikot časované bomby. Ronan stál u spodního schodu a nenuceně si prohlížel zarámovanou fotku na zdi. Při zvuku mých kroků otočil hlavu. Sledovala jsem, jak ta arogantní, nedotknutelná maska ragbyového kapitána přímo přede mnou praská. Celý ztuhl. Rty se mu nepatrně pootevřely, jak jeho temný pohled sjel po délce třpytivého hedvábí, spočinul na diamantu zářícím na mé hrudi a nakonec se zabodl do mé tváře. Hravé pobavení z jeho výrazu vyprchalo a nahradila ho temná, těžká intenzita.

„Páni.“

Ta jediná slabika z něj vyrazila s drsným výdechem. Čirý úžas v jeho hlase způsobil, že mi po krku vystoupal ruměnec. Došla jsem na poslední schod a zastavila se jen pár centimetrů od jeho mohutné postavy.

„Když to říkáš ty, beru to. A děkuju za ty šaty. Jsou dokonalé.“

Na tváři se mi rozlil vřelý úsměv. Ronan zamrkal, setřásl ze sebe to ochromení a v očích mu znovu zajiskřilo jeho typické uličnictví. Nabídl mi rámě.

„Připravená zčeřit vody?“

„Připravená.“

Bez váhání jsem se do něj zavěsila a srovnala krok s jeho sebevědomou, pevnou chůzí, když jsme vycházeli ze dveří. Do holých paží se mi opřel chladný noční vzduch. Bezděčně jsem přelétla pohledem chodník a čekala, že u obrubníku uvidím agresivní chromovaný profil jeho pověstné motorky. Místo toho tam však na volnoběh předla bezchybná, luxusní černá limuzína. Tónovaná skla a vyleštěná karoserie odrážely jantarovou záři pouličních lamp. Zastavila jsem se na chodníku a v ryzím zmatku svraštila čelo.

„Kde máš motorku?“

Ronan si všiml mého udiveného výrazu. Koutky úst se mu zkroutily do neobyčejně hřejivého, ochranitelského úsměvu.

„Vzal jsem auto, abych ti nezkazil vlasy.“

Ta nenucená ohleduplnost jeho vysvětlení mě zasáhla přímo do srdce. Rozpustila i poslední přetrvávající střípky mých ledových hradeb. Z hrdla mi vybublal tichý smích, který splynul se vzdáleným hlukem městského provozu. Obešel mě, otevřel těžké dveře spolujezdce a pokynul mi, abych nastoupila. Jakmile jsem vklouzla do měkkého sedadla, obklopila mě těžká vůně drahé kůže a Ronanovy výrazné, mužné kolínské. Obešel kapotu a nasedl na místo řidiče. Motor utlumeně, mechanicky zaburácel, když se odlepil od chodníku.

Cesta ulicemi města byla prosycená elektrizující, nevyslovenou touhou. Jeli jsme mlčky. Blikající neony a míjející světlomety vrhaly proměnlivé stíny na ostré úhly jeho čelisti. Pokaždé, když jsme zastavili na červenou, cítila jsem těžkou, magnetickou přitažlivost jeho přítomnosti. Pohled mi neustále odbíhal od okna zpátky k pevné křivce jeho rtů a šlachovitému napětí v jeho rukou svírajících volant.

Limuzína nakonec zpomalila a zabočila do dlouhé, auty lemované ulice, která vedla k honosnému místu konání večírku. Po pěstěných trávnících postávaly hloučky nastrojených studentů. Dlaně se mi okamžitě orosily nervózním potem. Tiché útočiště luxusního vozu končilo. Společenská poprava měla právě začít. Ronan zařadil parkování. Vystoupil jako první, ignoroval obsluhu parkoviště a auto obešel sám. Otevřel mé dveře. Dunivé basy hudby zevnitř budovy rozechvívaly asfalt pod nohama. Zírala jsem na rušný vchod a srdce mi splašeně tlouklo o žebra. Přijít sem mi najednou znovu připadalo děsivé.

Ronan sáhl do kabiny. Pevně a teple ovinul svou velkou dlaň kolem mé třesoucí se ruky. Plynule mě vyvedl z plyšového koženého interiéru, až jsem stála vzpřímeně pod oslňujícími venkovními světly. Vteřinu poté, co se naše nohy dotkly betonu, začal neklidný šepot. Šelest hlasů davu projel prosklenými dveřmi jako náhlý poryv větru. Oči přítomných se rozšířily, jakmile spatřily naši společnou frontu. Byli jsme ohromující pár, stvořený k tomu, aby způsobil chaos. Ronan se sklonil a přitiskl svou hruď k mému rameni.

„Pojďme zčeřit ty vody.“

Jeho hluboký hlas mi vnikl přímo do ucha a v mžiku uzemnil paniku vířící v mé hlavě. Sevřela jsem jeho prsty s nově nalezenou silou. Na rtech se mi usadil nefalšovaný, nebezpečný úsměv.

„Vody.“