Zářící obrazovka vypalovala slova do Nadinina zraku. Stály tam dvě příchozí zprávy, nepopiratelné a bodavé.

*Chloe: Desmonde, ty poslední roky pro tebe musely být hrozné.*

*Chloe: Vím, že ji nemiluješ. Sejdeme se dnes večer. Strašně moc mi chybíš.*

Nadine zírala na jasný displej, dokud podsvícení nezhaslo a neponořilo jídelnu zpět do hlubokých stínů. Hruď se jí bolestivě sevřela. Přelila se přes ni dusivá vlna paniky. Nemohla o něj přijít. Milovala ho dlouhých dvanáct let a pomyšlení, že by Chloe jen tak snadno nakráčela zpátky do jeho života, ji děsilo do morku kostí.

Popadla kabát, vyběhla z domu a spěšně si přivolala taxík. Po celou cestu k hlavnímu sídlu Hawthorne Group bičoval okna auta déšť. Rytmické bubnování bouře nepřinášelo žádnou úlevu. Jen zesilovalo neúprosnou úzkost, která ji svírala v hrdle. Rozmazaná neonová světla města se táhla po skle a zrcadlila zmatek v její hlavě.

Po příjezdu Nadine minula velkolepou, nablýskanou halu. Desmond nesnášel, když se ukazovala na jeho pracovišti. Aby se vyhnula jeho hněvu, vklouzla za roh tyčící se skleněné budovy. Nastoupila do úzkého služebního výtahu. Studené kovové stěny působily jako klec a byly trpkou připomínkou jejího postavení. Byla jeho hanebným tajemstvím, nucená používat stejný vchod jako uklízeči a kurýři.

Když se dveře výtahu v exekutivním patře otevřely, na rozlehlé chodbě stál Tobias Beckett. Desmondův osobní asistent si jí všiml a stroze, lhostejně kývl hlavou.

„Slečno Mercerová.“

Nenazval ji paní Hawthorneovou. Nikdo v Desmondově okolí ji neuznával jako paní rodiny Hawthorneových. Byla existencí, která se nesměla ukazovat na veřejnosti, chybou, již si všichni přáli vymazat.

Nadine křečovitě svírala elegantní telefon a zamířila do Desmondovy prostorné kanceláře. Seděl za masivním mahagonovým stolem a pročítal stoh finančních zpráv. Ve chvíli, kdy zvedl zrak a spatřil ji stát ve dveřích, obočí se mu stáhlo čirou mrzutostí.

Přešla místnost a položila přístroj na vyleštěné dřevo. Dělala to tak vždycky. Kdykoli někde nechal dokument, sako, deštník nebo oběd, přejela celé město za jakéhokoli počasí, jen aby mu to doručila.

„Neříkal jsem ti už dřív, že není nutné, ses kvůli doručování věcí namáhala?“

Jeho hlas byl břitký, prostý jakéhokoli tepla či vděku.

„Promiň. Zapomněla jsem.“ Nadine sklopila oči ke svým rukám.

Nezapomněla na jeho pravidlo. Paměť jí sloužila dokonale. Ta zpráva od Chloe ji prostě vyděsila. Potřebovala ho vidět na vlastní oči, ujistit se, že je stále tady a nezmizel, aby se sešel se svou první láskou.

Otočila se ke dveřím a chystala se k odchodu. Nohy jí však ztěžkly a odmítaly udělat další krok. Ohlédla se na muže, kterého milovala. Přes veškerou snahu tu otázku spolknout jí vyklouzla z chvějících se rtů.

„Desmonde, cítíš ještě něco ke Chloe?“

Desmond si trpce povzdechl. Nadinino chování v poslední době mu připadalo zvláštní a hluboce ho dráždilo. Byla zapomnětlivá, upnutá a teď ještě kladla směšné otázky. Byla pro něj pouhým břemenem. Ženou se sluchovým postižením, která jeho prestižní rodině nepřinášela nic než ostudu.

Jeho matka Sylvia Caldwellová jí to dala jasně najevo. Nadine si pamatovala den, kdy ji Sylvia zahnala do kouta s otázkou, zda chce, aby celý svět věděl, že si Desmond vzal mrzáka. Starší členové rodiny Hawthorneových dokonce zmařili její pokusy najít si zaměstnání a požadovali, aby zůstala skrytá před světem.

„Jestli máš příliš mnoho volného času, najdi si nějakou činnost.“ Desmond ji odbyl chladným, netrpělivým pohledem.

Nadine odpověď nedostala. Vzala si taxík zpět do vily Crestmont a okamžitě popadla kbelík a rýžák. Klesla na kolena na dřevěnou podlahu a dřela, dokud ji nerozbolely klouby a kůže se neodřela do krve. Vzduch naplnil štiplavý pach sava. Obrovský dům byl už tak bez poskvrnky, ale ona to rozptýlení nutně potřebovala. Drhnutí neviditelné špíny bylo jediným způsobem, jak si v tomto prázdném manželství vydobýt aspoň nepatrný střípek hodnoty.

Odpoledne pozvolna přešlo v hlubokou, temnou noc. Od Desmonda nepřišla žádná zpráva. Jeho mlčení obvykle znamenalo, že na ni buď zuří, nebo její existenci jednoduše zcela ignoruje.

Nadine ležela v temné ložnici a zírala do stropu. Těžké ticho způsobené jejím poškozeným sluchem bylo k zbláznění. Spánek nepřicházel.

Náhle jí na nočním stolku zavibroval telefon. Se zpožděním po něm sáhla a přijala hovor z neznámého čísla.

„Nadi, jsi tam? Desmond je opilý. Mohla bys pro něj přijet a vyzvednout ho?“

Hlas znějící z reproduktoru byl melodický a sladký, přesto Nadininu hruď proťal blesk čisté hrůzy.

Byla to Chloe.

Nadine vyrazila zpátky do neustávající bouře a vzala si taxík přímo do Apex Clubu. Dunivé basy prostupovaly podlahou extravagantního podniku. Prošla honosnými, tlumeně osvětlenými chodbami, dokud nenašla soukromý VIP salonek.

Před těžkými mahagonovými dveřmi se zarazila. Škvírou se linul podmanivý hlas, který utišil obvyklý bouřlivý smích v klubu. Chloe zpívala populární milostnou píseň s názvem *Do tvého srdce*.

„Kéž by mě večerní vánek donesl až do hlubin tvého srdce...“

Píseň skončila za bouřlivého potlesku. Pak se ozval nezaměnitelný, hromový hlas Donovana Prescotta, Desmondova nejbližšího přítele.

„Desmonde, čekals na Chloe tři roky a teď je konečně zpátky. Měl by ses vyjádřit. Ta holka ti vyznala city jako první.“

Nadine si zaryla nehty hluboko do dlaní. Srdce se jí roztříštilo o žebra. Než stihla tu drtivou bolest zpracovat, těžké dveře se rozletěly. Vyšel z nich muž mířící na toaletu a při pohledu na ni se zarazil.

„Slečno Mercerová.“

Hudba uvnitř utichla. Živý hovor ustal. Nadine vstoupila do náhlého, zlověstného ticha soukromého salonku.

Její oči okamžitě vyhledaly Desmonda. Seděl v čele plyšové kožené pohovky. Měl uvolněný postoj, oblek bez jediné vady. A co bylo nejdůležitější, jeho tmavé oči byly ostré a jasné. Žádné zčervenalé tváře, žádné nejisté pohyby. Byl naprosto střízlivý.

Chloe ji záměrně oklamala.

Desmond při pohledu na svou manželku přimhouřil oči. Přítomní bohatí dědicové si vyměnili rozpačité pohledy. Donovan si založil ruce na prsou, jeho pohrdání Nadine bylo hmatatelné a neskrývané. Byla nevítaným vetřelcem, který jim narušil oslavu.

Chloe vstala z pohovky s mírným, nevinným úsměvem. Svou roli hrála dokonale.

„Nevykládej si to špatně, Nadi. Donovan jen žertoval. Já a Desmond jsme jen dobří přátelé.“

Desmond prudce vstal. Mávnutím ruky Chloe zarazil dřív, než stihla říct další slovo.

„Jí nemusíš nic vysvětlovat.“

Vykročil přímo k Nadine. Jeho vysoká postava na ni vrhla hrozivý stín a vyrazila jí dech z plic.

„Co tady děláš?“

„Myslela jsem, že jsi opilý. Přišla jsem tě odvézt domů.“ Nadine udržela klidný hlas a odpověděla popravdě.

Koutky Desmondových úst se zkroutily do krutého úšklebku. „Zdá se, že sis z toho, co jsem ti dnes řekl, nezapamatovala ani slovo.“

Naklonil se k ní a sklonil hlavu, až měl rty pouhé centimetry od jejího ucha. Jeho hlas klesl do temného, důvěrného šepotu, jehož jediným cílem bylo způsobit co největší bolest.

„Myslíš si snad, že za ty tři roky všichni zapomněli, jak jsem byl já, Desmond, napálen? Proto jsi sem přišla, abys jim to připomněla?“

To obvinění dopadlo jako rána pěstí do břicha. Nadine na něj šokovaně pohlédla, dech se jí zasekl v hrdle.

„Nesnaž se vynucovat svou přítomnost tam, kde o ni nikdo nestojí. Jen tím dosáhneš toho, že tebou budu pohrdat ještě víc!“

Desmond se odtáhl, pohled chladný a nelítostný jako led. Otočil se na podpatku a vyšel z místnosti; nechal ji tam opuštěnou a naprosto poníženou před svými přáteli.

Nadine sledovala, jak jeho široká ramena mizí v chodbě. Trvalo dlouho, než dokázala posbírat své roztříštěné myšlenky. Dnes k ní pronesl víc slov než za celé měsíce, a přesto byla každá slabika zacílená tak, aby ji zničila.

Uvnitř salonku ji mladí boháči pozorovali s morbidní zvědavostí. Nikdo z nich neprojevil s odvrženou manželkou ani špetku soucitu.

Donovan ticho přerušil a zvýšil hlas, aby se odrážel od stěn.

„Chloe, ty jsi tak dobrá duše. Co je na tom k vysvětlování? Kdyby Nadine Desmonda nepřelstila k sňatku, vzal by si tebe. Nemusela bys odjíždět do ciziny a vést tak těžký život.“

V Nadiných poškozených uších se rozeznělo vytrvalé pískání, přesto ta krutá slova slyšela naprosto zřetelně. Znala pravdu lépe než kdokoli v této místnosti. Desmondova elitářská rodina, posedlá společenským postavením, by nikdy nepřijala dívku bez jakéhokoli finančního zázemí. To byl skutečný důvod, proč se s ním Chloe nekompromisně rozešla a odletěla za oceán.

A přesto byla Nadine v jejich tragickém milostném příběhu za tu zlou.

Nadine ani nevěděla, jak se dostala zpátky do vily Crestmont. Kráčela po široké příjezdové cestě a držela deštník proti mrazivému dešti. Masivní dům se utápěl v neprostupné temnotě. Byl stejně prázdný a tichý jako ve chvíli, kdy odcházela.

Desmond se nevrátil.

Stála na verandě dlouhou dobu, stíny se kolem ní ovíjely jako těžký rubáš. Pomyšlení, že by měla vstoupit dovnitř, do té dusivé izolace, bylo nesnesitelné. Místo toho se otočila a prošla mokrou trávou k venkovnímu altánu.

Posadila se na studenou kamennou lavičku. Štiplavý vítr kvílel mezi dřevěnými sloupy. Nepřítomně zírala do neutuchajícího deště a nechala chlad pronikat až do morku kostí.

Po neurčité době se ze tmy vynořila nápadná postava.

Chloe měla přes značkové šaty elegantní trenčkot a její drahé jehlové podpatky tiše klapaly o mokrou kamennou podlahu. Vypadala bezchybně, vyzařovala sebevědomí ženy, která drží celý svět v dlani.

Chloe si smetla déšť z ramene a posadila se přímo vedle Nadine.

„Dnes v noci je vážně zima, že? Jaký je to pocit, jít uprostřed noci hledat Desmonda, jen aby se ti vysmál?“

Nadine hleděla přímo před sebe do temné zahrady. Neodpověděla.

Chloe na jejím mlčení nezáleželo. Opřela se a na její krásné tváři se rozlil jedovatý úsměv.

„Víš, zpočátku jsem ti hrozně záviděla. Měla jsi skvělou rodinu, milujícího tátu a život bez starostí. Ale teď tě upřímně lituji. Je mi líto, jak v sobě už přes deset let tajně chováš city k Desmondovi, a on ti na oplátku neprojevil ani špetku lásky.“