Nadine zavřela dveře ložnice a celou vahou se opřela o masivní dřevo, lapajíc po dechu. V hloubi ucha se jí znovu rozhořela bodavá bolest. Přispěchala k nočnímu stolku, otevřela lahvičku s léky a nasypala si do krku hrst prášků. Když spustila ruku dolů, ucítila za pravým uchem vlhké lepkavo. Bledé špičky prstů měla potřísněné karmínovou krví.

V hlavě se jí jako nekonečná smyčka přehrávalo lékařovo přísné varování.

„Slečno Mercerová, zhoršení stavu často pramení z psychického rozpoložení pacienta. Musíte zůstat v klidu, zachovat si optimismus a spolupracovat na léčebném plánu.“

Optimismus. To slovo chutnalo jako popel. Přitiskla si k uchu kapesníček, zavřela oči a snažila se vytěsnit zraňující slova, která po ní Desmond před chvílí v pracovně mrštil.

Nadine sledovala, jak inkoustová čerň za oknem ustupuje bledé ranní šedi, aniž by na vteřinu zamhouřila oko. Léky možná konečně zabraly, protože tlumené ticho v jejích uších povolilo a nechalo proniknout slabé zvuky probouzejícího se dne.

Hleděla na matné sluneční paprsky plížící se po podlaze.

„Déšť ustal.“

Vzdat se někoho nebývá náhlé rozhodnutí. Bývá to bolestné hromadění zklamání a roztříštěných nadějí. Dnešní déšť odplavil poslední zbytky její trpělivosti. Dosáhla své meze.

V obývacím pokoji čekal Desmond na kožené pohovce s výrazem arogantní jistoty. Očekával, že Nadine vyjde z pokoje s uplakanýma očima a nabídne mu svou obvyklou ustrašenou omluvu. Během tří let manželství občas ztropila drobnou scénu. Pokaždé se však nakonec sklonila a přišla prosit o smír.

Předpokládal, že dnešek proběhne podle naprosto stejného scénáře.

Dveře cvakly. Desmond zvedl zrak, na rtech připravený triumfální úšklebek. Úšklebek v mžiku zmizel. Objevila se Nadine, od hlavy k patě oděná v prostém tmavém oblečení. Za sebou táhla velký stříbrný kufr. V druhé ruce držela úhledný dokument. Zamířila přímo k němu a podala mu papír.

Desmond sklopil zrak. Tučná písmena v záhlaví hlásala „Dohoda o rozvodu“. Pod nimi byl úhledně vytištěný její podpis.

„Desmonde, ozvi se mi, až budeš mít čas.“

Nadine tu větu pronesla s mrazivou netečností. Nečekala na odpověď, otočila se na podpatku a vyšla hlavními dveřmi ven.

Do tváře ji udeřil svěží ranní vzduch. Bouře přešla a zanechala za sebou blankytně modrou oblohu bez jediného mráčku. Nadine se zhluboka nadechla a pocítila nesmírnou úlevu. Byla jako znovuzrozená.

Uvnitř zůstal Desmond sedět jako zkamenělý. Prsty svíral okraje dohody a mačkal papír. Trvalo několik dlouhých minut, než mu ta skutečnost došla. Nadine doopravdy odešla.

Vzplála v něm jiskra frustrace, kterou však rychle udusil odfrknutím. Hodil dohodu na konferenční stolek. Tohle byl jen její nový trik, jak na sebe strhnout pozornost. Venku nevydrží ani týden. Bude stačit jediný telefonát a přiběhne po čtyřech zpátky.

Nastal víkend po Památce zesnulých. Podle tradice brával Desmond Nadine do rodinného sídla Hawthorneových na velkolepou vzpomínkovou slavnost, kde museli snášet povýšené šuškání rozvětveného klanu. Letos jel sám.

Desmond svíral volant svého vozu a v hrudi cítil nebývalou lehkost. Jarní vánek byl osvěžující. Měl skvělou náladu, ulevilo se mu, že se nemusí potýkat s její bázlivou přítomností.

V sídle Hawthorneových to hučelo stovkami příbuzných. Desmond smetl své soupeře a stal se nespornou hlavou rodiny, která vládla železnou pěstí. Jeho hněvu se obávali i starší členové rodu.

I přes strach však soukromé pomluvy nikdy neutichly. Nedotknutelný Desmond byl podvodem vmanévrován do manželství s hluchou ženou.

Ve velkém sále stála Sylvia Hawthorneová mezi sametovými závěsy. V minulých letech vydávala přísné pokyny, aby se Nadine držela dál od hlavních prostor pro hosty.

Dopoledne se však vleklo a Nadine nikde nebyla k vidění.

Obvykle Nadine dorážela jako první a trávila hodiny snahou zavděčit se Sylvii, přičemž urážky snášela s nuceným úsměvem. Dnes byla její nepřítomnost do očí bijící.

Sylvia stála ve skupince dam z vyšší společnosti. Její elegantní obočí se stáhlo, když jí sloužící oznámil, že Nadine nedorazila. Tato slavnost byla povinná.

Omluvila se a zahlédla Desmonda na druhé straně místnosti, jak se s whisky ve sklenici opírá o sloup.

Sylvia k němu přistoupila a zachovala si půvabný klid.

„Desmonde, kde je Nadine?“

Desmond pomalu usrkl whisky. Jeho tmavé oči ochladly, jak přelétl pohledem sál.

„Požádala o rozvod a odešla z domu.“

Jeho nenucený hlas se donesl dál, než zamýšlel. Živý hovor v sále okamžitě ustal. Všechny šokované tváře se otočily k nim.

Sylvia zalapala po dechu a ruka jí vyletěla k hrudi.

Ochromené ticho se natahovalo. V jejich kruzích každý znal celou historii. Nikdo nikdy Desmondovi neprojevil takovou zoufalou oddanost jako Nadine. Před sedmi lety se vrhla před nůž, aby mu zachránila život. Před čtyřmi lety prohledávala nebezpečné ulice Roxbury celé tři dny, dokud ho nenašla.

Po svatbě se v jeho společenských kruzích pohybovala s úzkostlivou opatrností. A teď, krátce po smrti svého otce, si tato slabá žena sbalila kufry.

Sylvia se ze šoku vzpamatovala. Její rysy zalila vlna kruté úlevy.

„Rozvod je to nejlepší. Žena jako ona by v našich kruzích nikdy nemohla obstát. Nikdy pro tebe nebyla dost dobrá, Desmonde.“

To bylo pro příbuzné zelenou. Sálem se rozlila vlna zlomyslných pomluv.

„Sylvia má pravdu. Desmond je na vrcholu sil. Nadine pro něj nebyla ničím jiným než koulí u nohy.“

Přidala se jedna z tet a s úšklebkem zakroužila sklenkou vína.

„Kdykoli se na ni podívám, trnu. Postrádá jakýkoli půvab urozené dámy. Žádný vkus, žádné společenské vystupování. Navíc je hluchá. Desmond musel mít svatou trpělivost, když ji snášel tak dlouho.“

Vzpomínková slavnost se zvrhla ve zvrácenou přehlídku urážek. Vykreslovali ji jako bezcennou přítěž a příhodně zapomínali, že o Nadine usilovala řada bohatých dědiců, když byl její otec ještě u moci, a že to byla rodina Hawthorneových, kdo alianci zosnoval, aby upevnil Desmondovo postavení.

V minulosti se tito příbuzní odvažovali šeptat své opovržení jen tak, aby to neslyšel. Nyní se cítili povzbuzeni vysmívat se jí otevřeně v domnění, že Desmond jejich souhlas uvítá.

Desmond stál uprostřed té slovní vřavy. Čekal, že při poslechu toho, jak ji cupují na kusy, pocítí vlnu triumfu. Místo toho se mu v hrudi vytvořil podivný, těsný uzel. Ty ječivé hlasy mu drásaly nervy jako střepy skla. To neutuchající očerňování se stalo nesnesitelným.

Prudce odložil sklenici s whisky na podnos procházejícího číšníka a beze slova se otočil k matce zády. Vyrazil z velkého sálu a nevšímal si udivených pohledů.

Desmond ujížděl od sídla Hawthorneových a slavnost opustil předčasně. Než vjel k vile Crestmont, slunce kleslo pod obzor a zahalilo pozemek do hlubokých stínů.

Odemkl vchodové dveře a vstoupil dovnitř. Dům byl potemnělý. Shodil sako šité na míru a instinktivně jím mrštil k věšáku u vchodu v očekávání, že ho známé ruce zachytí nebo pověsí.

Sako dopadlo na vyleštěnou podlahu s tichým žuchnutím.

Desmond stál v hale a čekal na tichý cupitavý krok. Čekal, až se v obývacím pokoji rozsvítí hřejivá světla a jemný hlas se zeptá, zda si dá večeři.

Nic se nestalo. Dusivé ticho obrovského domu mu doléhalo na ušní bubínky.

Zvedl zrak k tmavému, prázdnému obývacímu pokoji. Zasáhlo ho prázdné zjištění. Nadine byla doopravdy pryč.

Projelo jím bezdůvodné podráždění. Sehnul se, popadl sako z podlahy a hrubě odkopl boty. Vzal si pantofle, vpochodoval do prádelny a sako sám nacpal do pračky.

Promnul si spánky. Ten den byl nevysvětlitelně vyčerpávající. Jarní lehkost, kterou cítil ráno, se vypařila a nahradilo ji neodbytné napětí. Potřeboval pořádný, silný drink, aby oslavil svou nově nabytou svobodu z onoho manželství.

Zamířil chodbou ke schodům do suterénu a vydal se do podzemního vinného sklípku.

Došel k těžkým dubovým dveřím a vzal za železnou kliku. Zatáhl, ale dveře nepovolily. Zacloumal klikou silněji. Zámek byl pevně zamčený.

Desmond se poplácal po kapsách a hledal klíč. Nic nenašel. Zamračil se a podráždění v něm stoupalo. S nepříjemným pocitem vykolejení si uvědomil, že nemá tušení, kde se klíč od sklípku nachází. Nesnášel cizí lidi ve svém soukromí, a tak vila Crestmont zaměstnávala pouze uklízečky na částečný úvazek. Žádná stálá hospodyně tu nežila. Jakmile se nastěhovala Nadine, převzala vedení celé domácnosti. Věděla, kde je uložen každý klíč, každý dokument i každá lahev vína. On to nikdy vědět nepotřeboval.

Zadupal zpátky nahoru a vpochodoval do hlavní ložnice. Rozrazil zásuvky nočního stolku a přehraboval se v úhledně srovnaných přihrádkách. Zkontroloval její toaletní stolek, svůj stůl i misky na komodě. Klíč nebyl nikde k nalezení.

Když stál uprostřed prázdné, tiché ložnice, ten pocit prázdnoty v hrudi se ještě zvětšil.

Podrážděný a neochotný přiznat porážku sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl telefon. Přejel palcem po displeji a odemkl jej.