Dusivou, neproniknutelnou temnotu mlhy náhle prořízl kužel žlutého světla.

Z nekonečné černoty jezerní hladiny se zvolna vynořila vratká dřevěná loďka. Její trouchnivějící prkna skřípala a sténala pod náporem drobných vlnek. Vlhký vzduch byl nasycen těžkým, kovovým pachem stojaté vody.

Na mokrých lavicích se k sobě tiskli tři muži a čtyři ženy. Celkem sedm lidí.

A přitom ještě před pouhými deseti minutami dýchalo tentýž mrazivý vzduch osm duší.

Všech sedm přeživších mělo ve tváři vepsané totožné otupělé, prázdné vyčerpání. Rysy měli křečovitě stažené, pohledy jim neklidně těkaly k dotírajícím stínům. Malým plavidlem rezonovala sdílená, hmatatelná panika. Zběsilý rytmus jejich mělkého dechu jasně prozrazoval, že byli svědky něčeho, co se vymykalo hranicím lidského rozumu.

Člun pokračoval v mučivě pomalé plavbě, dokud jeho trup tiše nenarazil do starého, rozpadajícího se dřevěného mola u břehu.

Všichni jako jeden muž zvedli hlavy. Skrz hustý závoj mlhy před nimi zvolna vyvstávala kolosální silueta. Byla to mohutná hotelová budova; její složité gotické věžičky a těžké kamenné klenby dýchaly atmosférou dávno zapomenutých staletí.

Ve chvíli, kdy první pasažér položil roztřesenou botu na dřevěná prkna mola, hotel zareagoval.

Mrtvým tichem se rozlehlo ostré mechanické cvaknutí. V jednom z oken v přízemí se rozlilo teplé žluté světlo. Pak přišlo další cvaknutí. A další. Světla začala naskakovat jedno po druhém, osvětlovala místnosti patro po patře a hnala se vzhůru až k nejvyššímu podlaží, dokud celá budova nevzplála jako zářící maják uprostřed pustiny.

Než však kdokoli stačil ten výjev vstřebat, z temného lesa v dálce pronikavě zahvízdalo.

K černému nebi vylétl světelný záblesk a s třesknutím vybuchl v dešti jisker. Jeden.

Následoval další hvizd. Dva.

Pak tři.

Jednotlivé exploze třaskaly v tichu jako střelba z pušky. Na ponuré obloze vykvetlo přesně sedm ohňostrojů. Přesně sedm světlic pro sedm zbývajících lidí stojících na molu.

Zářivé jiskry pohasly v popel a nebe se znovu ponořilo do tmy.

Za jejich zády zašplouchala voda. Malý člun se zvolna odrazil od mola. Osamělá lucerna na jeho přídi se mírně zakolébala a její mdlé světlo blikalo, dokud plavidlo opět nepohltila hustá mlha.

Při pohledu na odplouvající loď se tváře sedmi pasažérů zkroutily do ještě hlubší masky děsu.

U vesel totiž neseděl žádný lidský převozník. Místo na zádi zaujímal groteskní strašák. Hlavu z pytloviny měl nepřirozeně vyvrácenou do zlomeného úhlu a jeho ztuhlé končetiny vycpané slámou po celou tu dobu mechanicky veslovaly přes prokletou vodu.

Zůstali stát jako přimrazení před tyčícím se hotelem. Zoufale se po sobě dívali vytřeštěnýma očima, ale ani jediný z nich nenašel odvahu zvednout nohu a vykročit k rozzářenému vchodu.

Ze tří stran je obklopoval temný, šeptající les. Ústup jim odřízlo ledové, inkoustově černé jezero. Stoletý hotel před nimi představoval jediný zdroj světla na míle daleko, a přesto ta lákavá záře působila jako rozevřená tlama dravce, který čeká na krmení.

Svaly v obličejích jim cukaly. Společná bezradnost visela v mrazivém vzduchu jako olověné závaží.

„Pojďme dovnitř. Máme snad jinou možnost?“

Dusivé ticho proťal mužský hlas. Patřil člověku s kultivovaným vystupováním univerzitního profesora, který měl úhledně upravené šedé vlasy a klidné, neochvějně modré oči.

„Ale... ale kdo ví, co tam sakra je,“ odpověděla pohledná blondýnka a hlas se jí prudce třásl. Objala se pažemi a prsty nervózně kroutila konečky svých světlých vlasů.

„Co když tam hrozí nebezpečí?“ dodala a od úst jí stoupaly obláčky páry.

Skupinu znovu pohltilo ticho.

Když tato noční můra začala, každý z nich přímo hltal vzrušení z vidiny dobrodružství. V duchu si přepočítávali pohádkové sumy slíbené finanční odměny a snili o předčasném důchodu v luxusu.

Jenže ve chvíli, kdy se probudili na té hnijící loďce a zírali do nehybných knoflíkových očí slaměného strašáka, se iluze rozpadla v prach. Tohle nebyl hon za pokladem.

Byla to štvanice. A oni nebyli ničím víc než čerstvou kořistí.

Gideon Cross se několikrát zhluboka, rozvážně nadechl a nutil kyslík do pálících plic, aby splašený tep vrátil do normálního rytmu. Srdce mu bušilo v hrudi tak divoce, jako by mu mělo polámat žebra a vyskočit z hrdla.

Zvedl levé zápěstí a poklepal na sklíčko hodinek. Vteřinová ručička byla mrtvá, bez hnutí zamrzlá na místě.

I přes rozbité hodinky zůstávala Gideonova mysl dokonale bystrá. Přesně si pamatoval, že od chvíle, kdy obdržel záhadný zvací dopis, do okamžiku, kdy procitl v této přízračné mlze, neuplynula ani celá hodina.

„Copak jste zapomněli na toho statečného chlapíka?“

Tichá otázka šedovlasého profesora zapůsobila jako fyzický úder.

Blondýnka pronikavě vykřikla. Skácela se na dřevěná prkna mola, schoulila se do klubíčka a křečovitě si chytila hlavu, jako by se ty vzpomínky pokoušela vytlačit z lebky.

Před deseti minutami jich bylo osm.

Gideon a dalších sedm lidí dostali exkluzivní pozvánku od tajemného organizátora, aby se zúčastnili nevšedního dobrodružství s ohromující finanční odměnou. Dorazili na určené místo setkání, kde jim však do pití podstrčili sedativa. Když konečně s námahou otevřeli ztěžklá víčka, uvítala je krutá realita vratké loďky a zamlženého jezera.

Ve skupině byl i šlachovitý, mrštný muž jménem Simon Blake.

Simon byl od chvíle, kdy se probral, jako klubko nekontrolovatelné energie. Přecházel po těsném prostoru loďky, proklínal organizátory a hlasitě křičel, že je nezákonně omámili a unesli. Šmátral po kapsách, vytáhl telefon, aby vytočil tísňovou linku, ale displej zůstal černý a bez signálu. I jeho luxusní hodinky se zastavily.

Simon byl přesvědčen, že jde o pečlivě naplánovaný únos s cílem vymámit z jeho zámožné rodiny astronomické výkupné.

Vyklonil se hluboko přes okraj loďky a zběsile máchal rukama, aby rozehnal hustou mlhu. Skrčil se a plácal dlaněmi do ledové hladiny, jako by chtěl pod vlnkami nahmatat skrytou pravdu.

Mutlal, že je výborný plavec a že jednoduše doplave na břeh a přivede policii.

Nečekal na odpověď, přehodil nohu přes bort a vrhl se do ledové vody.

Ostatní ho sledovali, jak odplouvá silnými, jistými záběry. Ani jednou se neohlédl. Nikdo z pasažérů se ho nepokusil zadržet. V koutku duše jim vyklíčila sobecká myšlenka: o jednoho soka méně, o to větší podíl z odměny na ně zbude.

Jejich chamtivé úvahy však netrvaly dlouho.

O několik minut později se z hlubších, temnějších končin jezera vynořil podivný kus plovoucího dřeva. Nápadně se pohupoval na nepřirozeně klidné hladině.

Jak strašák přibližoval loďku k plovoucímu předmětu, děsivá realita nabývala ostrých, hrůzných obrysů.

Nebyl to kus naplaveného dřeva.

Byla to Simonova mrtvola.

Chyběly jí končetiny. Chyběla hlava. Byl to jen vykuchaný, znetvořený trup.

Z pěti zubatých, useknutých pahýlů nepřetržitě prýštila hustá, temná krev. Ta ohavná rudá tekutina se mísila s černou vodou a měnila okolí loďky v odpornou, temně rudou kaluž.

Strašák nepřestal veslovat. Člun klouzal dál a rozrážel zkrvavenou hladinu. Dusivý kovový zápach čerstvé krve jim vrazil do nosu jako neviditelná zeď.

Pak se objevily zbylé části.

Kolem levoboku proplula Simonova levá paže. Poté o trup zavadila jeho pravá ruka. V zorném poli se postupně objevila levá i pravá noha, které se bezcílně pohupovaly v krvavé pěně, zatímco loď pokračovala v jízdě.

Poslední kus vyplaval přímo vedle bortu. Z hlubin jezera se za doprovodu mokvavého bublání krvavých bublin vynořila Simonova uříznutá hlava.

Mrtvé oči měl strnulé, vytřeštěné z důlků v ryzím, neředěném děsu. Bledé rty mu ztuhly v křečovitém kruhu. Obličejové svaly měl zkroucené a znetvořené do podoby, jakou by živý člověk nikdy nedokázal napodobit.

Gideon tomu věnoval jediný pohled, ale ten stačil. Racionální část jeho mozku okamžitě vyhodnotila, že Simon musel v posledních vteřinách života prožít nepředstavitelná, krajní muka.

Jeden z mužů sedících u přídě to nevydržel. Přehnul se přes okraj a divoce se rozvracel. Kyselý zápach žaludečních šťáv se smísil s těžkým pachem krve a definitivně zničil jakékoli iluze, kterých se skupina dosud křečovitě držela. Tohle byla realita. Lidé tu umírali.

Teď, když stáli na molu, vyvolala pouhá zmínka Simonova jména řetězovou reakci. Mezi přítomnými se znovu ozvalo dávivé natahování a zvuky zvracení.

„Za námi je jezero, kolem nás les. Máme kromě toho hotelu před námi vůbec jinou možnost?“

Gideon se znovu pomalu a zhluboka nadechl a přinutil své hlasivky zachovat naprostý klid.

Měl strach. Běhal mu mráz po zádech a žaludek měl stažený.

Ať už však šlo o pohled na usekané končetiny plovoucí na hladině, nebo o přetrvávající kovový pach krve ulpívající na šatech, zachovával si pevnou chladnokrevnost, která ho odlišovala od vzlykajícího zbytku výpravy.

Jeho mysl se upínala k jediné věci: ke zvacímu dopisu.

Jaké zrůdné tajemství organizátor skrývá? Co je skutečným účelem tohoto masakru?

Gideon sestoupil z mola a postavil se do čela skupiny. Ostatní, zoufale lačnící po jakémkoli náznaku vedení, se rychle přihnali za ním a drželi se mu těsně v patách.

Přistoupili k masivní, zlatavě zbarvené železné bráně, která střežila nádvoří. Na zrezivělých mřížích visely tlusté, lepkavé pavučiny. Gideon položil ruce na chladný kov a silně zatlačil. Panty protestně zavrzaly, ale brána se otevřela dokořán.

Sedm přeživších vešlo na nádvoří a vykročilo po zarostlém dlážděném chodníku.

Jakmile poslední člověk překročil práh, těžká železná brána se s ohlušujícím řinčením zabouchla. Náraz rozechvěl kamenné sloupy a roztříštil noční ticho.

Mladší muž ze skupiny vyjekl, rozběhl se zpátky k železným mřížím, popadl je a opřel se do nich celou svou vahou. Brána se však nepohnula ani o píď.

Za mřížemi se hustá mlha začala vlnit a houstnout, až vytvořila jednolitou bílou stěnu, která zcela pohltila výhled na molo i jezero.

Bylo to až příliš zlověstné. Z atmosféry doslova kapala nepřirozená zášť.

Ve snaze najít bezpečí v počtu se k sobě všichni pevně přimkli a s rameny přitisknutými k sobě se pomalu šourali k velkolepým dřevěným dveřím hotelu.

Gideon vystoupal po krátkém kamenném schodišti a napřáhl ruku, aby zaklepal.

Zarazil se. Těžké dřevo pokrývaly složité, vířící ornamenty. Řezby byly husté a proplétaly se tak těsně, až vytvářely cosi, co připomínalo prastarý, groteskní totem.

Než však stačil klouby prstů dopadnout na dřevo, z druhé strany zazněl tlumený zvuk spěšných, cupitavých kroků.

Lidé za Gideonem zalapali po dechu a v čiré panice se vrhli vzad. Sklopýtali ze schodů a nechali Gideona stát na zápraží úplně samotného.

Těžké dveře hlasitě zaskřípaly. Z temnoty uvnitř se vynořila drobná, bledá ruka, která se ze všech sil snažila přitáhnout masivní křídlo dovnitř.

Gideon, zaskočený tímto všedním výjevem, popošel kupředu, opřel se dlaní do dřeva a pomohl těžké dveře otevřít dokořán.

Postava stojící ve vchodu ani v nejmenším nepřipomínala krvežíznivou stvůru, jakou jejich traumatizované mozky očekávaly.

Mezi lidmi choulícími se pod schody projela společná, roztřesená úleva.

„Proč jdete tak pozdě? Jste hrozně pomalí!“

Dveře otevřela mladá dívka; nevypadala na víc než patnáct či šestnáct let. Hlas měla jasný, zvonivý a probublával v něm veselý smích.

Měla na sobě nažehlené světle modré kostkované šaty. Na drobných ramenou jí spočívaly dva úhledné hnědé copy a v pase měla vzadu uvázanou komicky velkou mašli.

Dívka čile překročila práh a oběma rukama chytila Gideona za paži. Hravě za něj zatáhla a rozzářeným, nevinným úsměvem shlédla na vyděšené dospělé, kteří se tísnili dole pod schody.

„Pojďte dál, na co tam čekáte?“ zahlaholila.

Gideon se nechal vtáhnout přes práh do teplé záře vstupní haly.

Zbývajících šest lidí zůstalo stát jako přikovaných k dlažbě, nejistě se na sebe dívali, ochromení nerozhodností.

Dívka pustila Gideonovu paži. Založila si drobné ruce v bok a drobným prstem namířila přímo na třesoucí se hlouček venku.

„Když nechcete jít dovnitř, chcete se snad vrátit do té husté mlhy?“

Na rtech jí stále pohrával široký, veselý úsměv, ale její jasný tón se zničehonic propadl do mrazivé, kruté lhostejnosti. V jejích tmavých očích probleskla čistá zlomyslnost.

„Budu počítat do deseti, a až napočítám do deseti, tyhle dveře zavřu. A vy se pak všichni vrátíte k tomu jezeru.“

Naklonila hlavu na stranu, až se jí copy zhouply.

„Začínám odpočítávat: jedna, dva...“

Pouhá zmínka o jezeře stačila. V mysli jim okamžitě vytanul hrůzný obraz Simonova znetvořeného trupu pohupujícího se v rudé vodě.

Návrat k jezeru znamenal trýznivou, brutální smrt.

Vypukla panika. Všech šest lidí se vrhlo po kamenných schodech nahoru, vráželi do sebe a strkali se lokty v zoufalé snaze překročit práh a vpadnout do hotelu dřív, než se dveře stačí zabouchnout.

Hotelová hala byla ohromující svou rozlehlostí. Zařízení okázale křičelo luxusem konce devatenáctého století. Z klenutého stropu visel mohutný křišťálový lustr, který jim vrhal roztříštěné, oslňující světlo přímo do vytřeštěných očí.

Přímo naproti nim stál mahagonový recepční pult, za nímž hlídkovali dva děsivě realističtí figurínoví vrátní v nažehlených dobových uniformách. Vpravo se nacházel staromódní posuvný výtah uzavřený v kleci z tepaného železa. Po obou stranách obrovské haly se táhla dvě velkolepá symetrická dřevěná schodiště, která stoupala do stínů druhého patra.

V levé části hlavního sálu praskal oheň ve velkém krbu. Kolem kamenného ohniště byly do útulného půlkruhu rozestaveny tři masivní, ošoupané kožené pohovky a jedno měkké křeslo.

Holčička vesele přeskákala halu, vyskočila na polstrované křeslo a dychtivě mávala rukou na třesoucí se skupinku, aby se shromáždila kolem ohně.

Jak se Gideon a ostatní opatrně blížili k posezení, jejich kroky ztěžkly a zpomalily.

V polštářích kožených pohovek seděli zaboření čtyři lidé, jejichž těla byla bezvládná jako z mokrého jílu.

Tváře měli popelavé a zcela prosté jakýchkoli emocí. Prázdnýma, skelnýma očima zírali do tančících plamenů v krbu a jejich výrazy působily naprosto bezduše. Nemrkali. Ani se nepohnuli, když se k nim skupina přiblížila.

Nikdo se neodvážil promluvit. Velkolepou halu opět zahalilo dusivé ticho. I když stáli jen pár kroků od hučícího krbu, vzduch kolem nich studil na kůži jako mráz.

Gideon přimhouřil oči. Rozhodl se to napětí prolomit dřív, než je definitivně rozdrtí.

„Poslyšte, kde to jsme? A jak jste se sem dostali? Připluli jste taky na lodi skrz mlhu?“

Vychrlil všechny tři otázky jedním dechem a namířil je na ty čtyři zhroucené postavy.

Odpovědí mu bylo totéž tíživé, zlověstné ticho.

Lidé rozvalení na pohovkách nepohnuli jediným svalem. Ani brva se jim nezachvěla.

Duncan Hayes, ramenatý hromotluk s hustým, neudržovaným vousem, si protáhl klouby na prstech. Trpělivost ho opustila.

„To jste všichni němí?“ zařval Duncan hlasem, který se jako hrom odrazil od vysokých stropů prázdné haly.

Když viděl, že postavy stále odmítají vzít jeho existenci na vědomí, výhružně vykročil vpřed, zaťal mohutné ruce v pěst a chystal se jednoho z nich popadnout za límec a zvednout.

V tu samou chvíli se muž sedící v koutě na samostatné židli, který vypadal do posledního detailu jako korporátní špička v bezchybně padnoucím obleku, náhle napřímil.

„I když máte spoustu otázek, ze všeho nejdřív musíte splnit úkol.“

Hlas toho muže v obleku byl úsečný, klidný a prosycený naprostou autoritou.

„Až úkol v pokoji dokončíte a vrátíte se sem živí, na všechny vaše otázky přirozeně dostanete odpověď.“

Jakmile ta slova dozněla, napětí v místnosti prudce vzrostlo. Všichni přeživší zpozorněli, v hrdle se jim sevřela temná předtucha.

„Pokoj? Jaký pokoj?“ vyhrkl Gideon.

V paměti se mu ostře vybavil krátký, záhadný telefonát, který přijal těsně předtím, než na místě schůzky ztratil vědomí.

Muž v obleku klidně zvedl ruku a ukázal jediným, dokonale pěstěným prstem nahoru. Všechny hlavy v hale se otočily a sledovaly směr jeho pohledu k temné chodbě ve druhém patře.

„Už nezbývá moc času na přípravu.“ Elegantní muž si vyhrnul rukáv saka a pohlédl na drahé stříbrné hodinky na zápěstí. „Za méně než tři minuty se otevře průchod k pokojům a vy skrze ně vstoupíte do světa hrůzy, abyste splnili úkoly, které vám byly přiděleny.“

Spustil ruku a mírně se předklonil.

„Po dokončení úkolů se malý člun znovu objeví a odveze vás pryč.“

Tessa Reedová, drobná žena chvějící se za tlustými obroučkami červených brýlí, udělala váhavý půlkrok dopředu.

„A co když... co když ty úkoly nesplníme?“ zeptala se Tessa a hlas jí strachy přeskočil.

Muž v obleku se ušklíbl, jako by slyšel směšný vtip. Když na ni upřel pohled, výraz v jeho tváři pomalu zledovatěl.

„Co myslíte, že se stane? Samozřejmě že zemřete! A zemřete velmi, velmi strašlivou smrtí!“