Mezi shromážděnými přeživšími projelo mrazivé zachvění. Srdce se jim propadla až do žaludku. Všichni zoufale doufali, že si z nich ten vybraně oblečený muž jen krutě utahuje. Jenže při pohledu na jeho chladný, naprosto věcný výraz i poslední křehká vlákna jejich naděje praskla.

Krátkovlasá dívka v pomačkané školní uniformě se pevně objala pažemi. „A nemůžeme prostě... nikam nechodit?“

Muž v obleku k ní stočil svůj ledový pohled. „Samozřejmě že můžete. Ale odteď byste raději měla spát s otevřenýma očima.“

Dívka ztuhla a oči se jí rozšířily čirou hrůzou. „Jak... jak to myslíte?“

Rtům elegantního muže unikl posměšný škleb. „Protože pokud odmítnete vstoupit do pokoje a splnit svůj úkol, to, co je uvnitř, si pro vás přijde samo. A najde si vás vždycky, bez ohledu na to, do jaké díry se zalezete schovat. A jakmile vás dostanou do spárů, tak...“

Ani se neobtěžoval větu dokončit. Pouze zvedl ruku a pomalým, výmluvným gestem si přejel prstem po hrdle. Ten hrůzný posunek vrhl na celou skupinu novou vlnu děsu.

Gideon zaklonil hlavu a zahleděl se do zející temnoty druhého patra. „Než se do toho úkolu pustíme... nemáte pro nás nějakou konkrétní radu?“

Muž v obleku pomalu přikývl. „Mám. Úkoly, které na vás v těch pokojích čekají, jsou nebezpečné, ale nabízejí víc než jeden východ. Pokud se vám podaří najít ten skrytý, můžete noční můru občas opustit dřív, aniž byste přidělený úkol vůbec dokončili.“

Gideon tu informaci vstřebal. Vykročil vpřed, mírně a formálně se muži v obleku uklonil a zamířil k monumentálnímu schodišti. Bez sebemenšího zaváhání položil nohu na první dřevěný schod.

Duncan sledoval mladíkův rozhodný krok. Zavalitý strážce parku zaťal zuby, z hrdla mu vyšel frustrovaný zvuk a těžkopádně vyrazil za ním.

Duncan napnul své těžké nohy, aby ho dohnal, a jak kráčel v Gideonově stínu, ztlumil svůj dunivý hlas do drsného šepotu: „Ty máš teda žaludek! Vždyť tohle místo je noční můra naživo.“

Duncan ho bedlivě pozoroval už od plavby na člunu. Gideon byl jediný, kdo se nepoblil, nekřičel a neuskočil, když narazili na Simonovy usekané údy pohupující se ve vodě. Dokonce ani nehnul brvou nad odporným puchem krve a zvratků, který prostupoval mlhu.

Gideon ze sebe vydal suché, sebeironické uchechtnutí. „O odvahu vůbec nejde. Jde o to, že prostě nemáme na vybranou.“

Duncan se zamračil a dál mluvil tlumeným hlasem: „Ale tehdy na vodě... když jsi viděl ty rozsekané kusy těla, v obličeji ti necukl jediný sval. Pověz mi pravdu. Už jsi někdy trávil hodně času kolem mrtvol?“

Gideon nespouštěl oči z hrozivé chodby před nimi. „Dalo by se to tak říct.“

Duncan zrychlil krok, aby kráčel bok po boku s ním. „A co vlastně děláš za práci?“

Gideon se na urostlého muže úkosem podíval. „A co děláte vy?“

Duncan si trpce povzdechl a promnul si silný zátylek. „Jsem jen obyčejný strážce parku. Někdo ze mě vylákal peníze a já se nějakým zázrakem ocitl v tomhle zatraceném očistci...“

Duncan se nadechl, aby si stěžoval dál, ale Gideon prudce zvedl ruku. Dal mohutnému muži znamení, aby zmlkl.

Dorazili na vrchol schodiště. Ve druhém patře bylo k zadušení. V neviditelné vlně se přes ně převalil těžký kovový pach hnijícího masa a staré krve. Na samém konci neosvětlené chodby se ze stínů vynořily masivní dvoukřídlé dveře. Byla to těžká dřevěná konstrukce posetá bizarními, kroutícími se reliéfy, které jako by z oka vypadly výzdobě hlavního hotelového vchodu.

Jak tam stáli a zírali na tu impozantní překážku, ticho proťal mokvavý, mlaskavý zvuk. Ze samotného dřeva začala prosakovat karmínová tekutina. Krev stékala dolů, slévala se a přímo ve výši očí vytvořila zubatou, odkapávající větu.

*Starejte se čtyři dny o upoutaného pacienta.*

Gideon sklonil bradu a v hlavě se mu roztočila kolečka. *Naše první zkouška je jen pečovatelská směna?*

Zbytek přeživších se pomalu vyhrnul po schodech za nimi. Tiskli se k sobě a civěli na krvavý nápis se směsicí hrůzy a naprostého zmatku.

Chloe Bensonová, oslnivá žena s vlnitými blond vlasy, naklonila hlavu. „Bude ten úkol opravdu tak jednoduchý?“

Mezi přítomnými propukla tlumená hádka. Pak ale, jako by jim v hlavách někdo cvakl vypínačem, veškerý šepot rázem utichl. Všichni ztuhli a v děsivé shodě stočili pohledy k těžkým dřevěným dveřím.

Těžká západka hlasitě cvakla. Dveře se se zaskřípěním zrezivělých pantů pootevřely.

Ze škvíry se vyvalil hustý oblak mrazivého bílého dýmu a ovinul se jim kolem kotníků. Ze samého nitra mlhy vystřelila vyzáblá, mrtvolně bledá ruka a naprázdno hrábla do vzduchu.

Chloe otevřela ústa k pronikavému jekotu. Než však stihla vydat hlásku, oči se jí protočily v sloup a zhroutila se na podlahu jako hromádka neštěstí.

Mlha se drala dál. Jeden po druhém padali ostatní přeživší k zemi jako odhozené hadrové panenky.

Gideon sledoval, jak se hroutí, a instinkty na něj křičely, ať okamžitě ustoupí. Udělal spěšný krok vzad. Mlha se mu však ovinula kolem tváře. Před očima mu okamžitě padla černočerná tma a kolena pod ním povolila.

Když Gideon znovu s námahou otevřel víčka, chladná, tvrdá podlaha hotelu byla pryč. Vzepřel se na rukou a kolenou a pokoušel se z hlavy vytřást těžkou otupělost. Rozhlédl se kolem sebe. Zbývajících šest přeživších rovněž sténalo a nejistě se zvedalo na nohy, oprašovali si šaty a tvářili se naprosto ztraceně.

Přechod byl dokonán. Byli uvnitř světa úkolu.

Poslední zbytky mlhy se rozplynuly a odhalily masivní rezivějící železný oblouk, který se tyčil přímo nad nimi. Vybledlá, loupající se písmena tvořila jediný název: *Tichý přístav*.

Byla to obytná čtvrť. Od oblouku se táhla široká hlavní ulice, lemovaná po obou stranách symetrickými, navlas stejnými dvoupodlažními domky. Celá čtvrť byla udržovaná s až pedantickou dokonalostí. Trávníky byly zastřižené na přesnou délku. Nátěr na plotech byl bez poskvrnky. Jenže ze vzduchu sálalo cosi zvráceného. Chyběl v něm jakýkoli život. Po chodnících nekráčel jediný člověk. Na příjezdových cestách nestála žádná nastartovaná auta. Působilo to, jako by se všichni obyvatelé do jednoho vypařili v prach.

Ticho bylo tak tíživé, až člověku svíralo plíce.

Gideon si oprášil kalhoty a vykročil. Přistoupil k velké kamenné kašně stojící v samém středu náměstíčka. Naklonil se přes okraj a spatřil rozlezlé hnízdo vypasených černých krys, které dychtivě chlemtaly stojatou vodu.

Hlodavci se zarazili. Vycítili jeho stín, zacvakali žlutými zuby a v chaotickém záblesku srsti a ocasů se rozprchli do odtokových rour.

Gideon se k fontáně otočil zády a pokračoval v chůzi prázdnou ulicí. Potřeboval najít konkrétní dům, ke kterému se vázal jejich úkol.

Netrvalo to dlouho. Zahlédl ho zhruba v polovině bloku.

Byl to jediný pozemek v celém tom pustém sousedství, kde na verandě někdo stál.

„Dobrý den.“

Hlas byl hladký a uhlazený. Na horním schodu verandy stála žena v přiléhavých černých šatech. U nohou jí odpočívala řada velkých, draze vyhlížejících kufrů, které dávaly tušit brzký odjezd. Na hlavě měla černý klobouk se širokou krempou, jež vrhala hluboký stín na její bledou tvář.

Jedním štíhlým prstem nadzvedla krempu klobouku a obdařila Gideona bezchybným úsměvem. „Počkejte prosím chviličku tam dole. Ještě nedorazili všichni.“

Ta žena byla nápadně krásná, vyzařoval z ní elegantní, nestárnoucí půvab. Jenže vteřinu nato, co se Gideon střetl s jejím pohledem, mu po páteři přeběhl ostrý mráz. Úsměv vrytý do její tváře v sobě neměl ani špetku tepla. Nedotkl se jejích očí. Působil méně jako pozdrav a spíše jako vyceněné zuby šelmy chystající se k útoku.

Gideon sklopil zrak. Zvedl ruku k ústům a začal si nepřítomně okusovat nehet na palci – byl to hluboce zakořeněný zlozvyk, který se u něj probouzel pokaždé, když luštil nějakou hádanku.

Na ramena mu těžce dopadly dvě ruce.

Gideon se prudce otočil a svaly se mu napjaly, aby vykryl útok. Uvolnil se teprve ve chvíli, kdy spatřil mohutnou postavu a neupravené vousy Duncana.

Duncan se hluboce, dunivě zasmál. „Máš rychlé reflexy!“

Gideon ze sebe vypravil křečovitý, nucený úsměv a svěsil ruce.

Když Duncan viděl, že mladík nemá náladu na řeči, stáhl ruce a obrátil pozornost jinam. „Takže na tomhle děsivém místě si máme odpykat svůj trest, co?“

Gideon stroze přikývl. „Ano. Ale nesmíme překročit práh, dokud se tu nesejde zbytek skupiny.“

Duncan zavrčel. Sešel z chodníku, dřepl si na bezchybný trávník a zabořil tlusté prsty do tmavé hlíny. Promnul zeminu mezi palci a čelo se mu stáhlo soustředěním.

Gideon to zvláštní počínání sledoval. „Co je s tím domem v nepořádku?“

Duncan vstal. Podpatkem boty urovnal rozrytou hlínu a udusal ji do roviny. Vzhlédl k nedotčené fasádě budovy. „Nedokážu přesně říct proč, ale z tohohle baráku nemám dobrý pocit. Vůbec nepůsobí obydleně.“

Gideonovi se sevřel hrudník. „Narazil jste někdy u vás v lesích na podobné místo?“

Než však Duncan stačil odpovědět, dvorem se rozlehlo ostré, rytmické zatleskání.

„Vítejte, všichni!“

Dáma v černých šatech stála na vrcholu schodiště. Zbývajících pět přeživších se konečně dobelhalo ulicí a shromáždilo se na trávníku. Všech sedm pečovatelů bylo nyní na místě.

Žena, která byla dosud nehybná jako figurína, se náhle prudce pohnula. Začala přecházet sem a tam po dřevěné verandě ve ztuhlém, mechanickém rytmu.

„Protože má moje matka narozeniny, musím vzít děti na venkov, abychom ji navštívili. Můj manžel se však před mnoha lety stal po tragické nehodě ležákem. Vyžaduje neustálou a oddanou péči.“

Přestala přecházet a sepjala bledé ruce. „Vzhledem k tomu, že je můj manžel velmi urostlý muž, potřebuje pomoc s každodenním otáčením, aby se předešlo proleženinám. Měla jsem strach, že dva nebo tři pečovatelé by na to prostě neměli dost sil, a proto jsem se ujistila, že najmu vás všechny.“

Znovu nabídla společnosti mrazivý, namalovaný úsměv. „O svou odměnu se bát nemusíte. Až se ze své cesty vrátím, osobně zajistím, aby pro každého z vás bylo připraveno velmi štědré spropitné.“

Otočila se na podpatku, otevřela vchodové dveře a pokynula skupině, aby ji následovala. Provedla je temnou, dokonale čistou chodbou přímo nahoru po kobercem potaženém schodišti. Zastavila se na konci podesty ve druhém patře a rozrazila těžké dvoukřídlé dveře.

Ložnice byla nepřirozeně rozlehlá, jako by někdo vyboural nosnou zeď a spojil dva pokoje v jeden. I přes její velikost však okna dusily těžké zatemňovací závěsy, které celou místnost uzavíraly do věčného, tísnivého šera.

Ve chvíli, kdy překročili práh, je udeřil do nosu těžký, hnilobný zápach. Byla to odporná směsice zatuchlého potu, tělesných tekutin a nasládlého hnijícího masa.

Z Chloeina hrdla vyrazil pronikavý jekot.

Všechny hlavy se trhnutím otočily do středu místnosti. Celému prostoru dominovala vyztužená polohovací postel nemocničních rozměrů. A na ní ležela bytost, která se zcela vymykala lidské anatomii.

Byl to muž, ale připomínal spíše vykrmené, nafouklé prase ponechané na slunci. Kůži měl odporně mramorovanou, zbarvenou do chorobné šedi. Jeho samotná tělesná masa byla nepochopitelná. Záhyby mastného tuku přetékaly přes okraje matrace jako rozteklý vosk, vlnily se a přelévaly s každým jeho mělkým, mokvavým nádechem. Kdyby nebylo pomalého, rytmického pípání monitoru srdečního tepu u zdi, nebylo by možné uvěřit, že ten tvor ještě vůbec dýchá.

Tento pohled vyvolal v místnosti vlnu plíživé úzkosti, která se vzápětí zvrhla v hluboký, niterný odpor.

Dáma v černém přistoupila k pelesti. Její hlas změkl do odporně sladkého vrkání, z něhož odkapávala hluboká, nefalšovaná něha. „Tohle je můj úžasný manžel. Není neuvěřitelně silný?“

Naklonila se přes postranici. Natáhla štíhlé prsty a jemně pohladila mužovu tvář, která byla natolik pohlcená odulým masem, že jeho nos a ústa tvořily sotva viditelné štěrbiny.

„Drahý, odjíždím s dětmi oslavit maminky narozeniny. Těchto sedm pečovatelů se postará o všechny tvé potřeby po celé příští čtyři dny. Než se naděješ, budu zpátky, a bude se mi po tobě strašně stýskat.“

Sklonila tvář a vtiskla něžný polibek na šedou, zpocenou plochu jeho čela. Zůstala tam skloněná o chvilku déle a šeptala mu do skrytého ucha tichá, nesrozumitelná slova.

Přeživší vyděšeně couvali. Několik z nich se otočilo obličejem ke zdi a tiše natahovalo na zvracení, zoufale toužící uniknout tomuto grotesknímu divadlu intimity.

Konečně se žena napřímila; tvářila se, jako by jí odchod od jeho lůžka působil fyzickou bolest. Otočila své chladné oči zpět ke skupině. „Ačkoli je můj manžel ve vegetativním stavu, zachoval si schopnost polykat a přijímat potravu sám. Stačí jen vzít jeho jídlo, rozmixovat ho na hladké pyré a nakrmit ho přímo do úst.“

Smetla smítko prachu ze své černé sukně. „Má báječný apetit. Musí bezpodmínečně dostávat maso každý den.“

Dáma se znenadání zarazila a teatrálním gestem zapomnětlivosti se plácla do čela. „Podívejte se na mě! Já vám tady melu pantem a ještě jsem vám ani neukázala, kde je kuchyň. Pojďte prosím za mnou dolů.“

Proplula kolem nich a odvedla otřesenou skupinu zpět do přízemí. Vešli do rozlehlé, moderně vybavené kuchyně. Podél stěn se leskly pracovní desky a zářily zánovní spotřebiče. Nejvýraznějším prvkem celé místnosti však bylo chladicí zázemí. U protější zdi stály vedle sebe dvě kolosální průmyslové mrazničky a tyčily se tam jako ocelová pevnost.

Dáma položila ruku na jedno z nerezových madel. „Jelikož je odtud do města poměrně komplikované cestování, zvykla jsem si dělat obrovské zásoby jídla.“

Pohlédla z kuchyňského okna na olověnou oblohu. „A protože už je léto, období dešťů může dorazit každým dnem. Bouře v tomto údolí bývají vskutku děsivé. Silnice jsou nesjízdné a lijáky někdy trvají celé dny v kuse.“

Otočila hlavu zpět ke skupině. Na jejích bledých rtech se mihl sotva postřehnutelný, chladný úsměv. „Ale není absolutně žádný důvod k obavám. Připravila jsem všechny potřebné suroviny.“

Uchopila těžká madla a s dramatickým švihem obě mrazničky otevřela dokořán. Místnost zalila vlna ledového, kovově páchnoucího vzduchu. Otočila se ke skupině a oči jí svítily maniakální pýchou.

„Podívejte se sami. Prvotřídní maso, čerstvá vejce, křupavá zelenina. Všechno je plně naskladněno a čeká jen na vás.“

Nechala těžké dveře zaklapnout. Úhledně sepjala ruce před pasem a přejela pohledem po mlčících, vyděšených tvářích sedmi pečovatelů.

„Tak tedy. Má někdo nějaké dotazy k vašim povinnostem?“

Kuchyni zahalilo těžké, tísnivé ticho. Nikdo se neodvážil ani nadechnout, natož promluvit.

Právě ve chvíli, kdy dáma pootevřela rty, aby je propustila, Gideon vystoupil dopředu a upřel pohled na její zneklidňující úsměv.

„Paní domácí... v této čtvrti už nikdo jiný nežije?“